Časopis Myslivost

04 / 2001

Německý křepelák - univerzální slídič

Ing. Koloman FERJENTSIK
Německý křepelák - univerzální slídič
Německý křepelák je jediné kontinentální plemeno loveckých slídičů. Historie vzniku plemene je v mnohém podobná historii vzniku všech plemen loveckých psů. V případě křepeláka to byli malí až středně velcí, dlouhosrstí slídiči, potomci středověkých “ptačích psů ”, k nimž patřil i původní německý slídič (Stöber), který ztělesňoval určitý, z loveckého hlediska požadovaný typ, a který by upadl téměř v zapomenutí, kdyby koncem minulého a začátkem tohoto století nebyl nadšenými chovateli prostřednictvím úzké příbuzenské plemenitby a přísným výběrem regenerován. Plemeno vznikalo přibližně na 10 kmenových chovných psech, od nichž mohou být odvozeni prakticky všichni dnes už čistokrevní křepeláci. To, že tu a tam byl s největší pravděpodobností přikřížen také některý z anglických španělů nebo i nějaký malý zdařilý dlouhosrstý ohař, je zřejmé. Mnozí křepeláci mají totiž sklon k vystavování, a proto - dokonce i v nedávné minulosti - velmi často docházelo k chybnému zařazování křepeláka mezi ohaře, patrně v souvislosti s jeho názvem. Avšak křepelák - až na výjimky - nevystavuje, a tudíž není ohař; je to typický slídič, obdobně jako jsou angličtí španělé, nicméně všechna tato křížení byla plemenem beze zbytku asimilována a jednoznačně u něj převážily vlastnosti slídiče, na které byl při plemenitbě kladen hlavní důraz.
Přestože s plemeny loveckých slídičů se setkáváme v našich honitbách i na zkouškách loveckých psů malých plemen poměrně často, zastoupení německého křepeláka, jakožto skutečně univerzálního plemene slídiče, je bohužel velmi nízké. Jaké jsou příčiny tohoto stavu? Německý křepelák patří mezi ta plemena loveckých psů, na jehož využívání při výkonu opráva myslivosti se "podepsaly" jednak změněné podmínky v naší myslivosti, které vyústily v razantní úbytek drobné zvěře, zejména koroptví, a následně i v citelný odklon zájmu myslivců od křepeláka, a jednak i módní trendy v nárocích myslivců na exteriér loveckých psů - slídičů, které vedly k vytlačení křepeláka loveckými španěly (kokr, špringr, velššpringr).

U nás byl německý křepelák poměrně hodně rozšířen v předválečném období, a to jednoznačně pro své vynikající lovecké vlastnosti, které z něj dělaly všestranně upotřebitelného psa. Pro tyto své vlastnosti je naštěstí i dnes, jakožto německé národní plemeno, nadále a bez ohledu na módní trendy v oblasti exteriéru loveckých psů, které jsou konec-konců také pomíjivé a proměnlivé, velmi oblíben hlavně u německých lesních zaměstnanců. Tedy u té skupiny myslivců, kteří dokáží ocenit pracovní kvality tohoto plemene především v lesních honitbách, pro které je svým založením předurčeno.

Podíváme-li se na charakteristiku plemene, prakticky všechny kynologické publikace, ať už tuzemské nebo zahraniční, shodně uvádějí, že křepelák je pes upotřebitelný především pro práci v lese a ve vodě. Současně se uvádí, že je méně vhodný pro práci v poli, což je poněkud v rozporu s jeho dřívější upotřebitelností, kdy mnozí křepeláci zvěř vystavovali a hojně byli proto využíváni například při lovu koroptví, sluk a křepelek, odkud pochází také pojmenování plemene. Přestože schopnost vystavovat byla spíše věcí výcviku než vrozených vloh tohoto plemene, odváděl křepelák i v této oblasti spolehlivou práci. V této souvislosti je třeba se zmínit také o využívání křepeláka při lovu pomocí loveckých dravců, tj. v sokolnictví. Zde rovněž nacházel dobré uplatnění a teprve s úpadkem sokolnictví a zánikem lovu pomocí příkrajníku či přívlačce (tyrase) ztratili "ptačí psi" své pozice. S nástupem palných zbraní upřednostňovali myslivci stále více ohaře, čímž se dále zúžila oblast uplatnění křepeláka. I přes výše uvedené "vytěsňování" křepeláka z hlediska lovecké upotřebitelnosti, si zachoval vynikající vlohy jako slídič, který je navíc jistý a hlasitý na stopě, je výborný barvář při dosledech veškeré spárkaté zvěře a spolehlivý dohledávač zhaslé a postřelené drobné zvěře, jakož i výborný vodař a nahaněč.

Z uvedené charakteristiky je zřejmé, že jde o plemeno univerzální, s možností mnohostranného využití v myslivecké praxi, které vyniká na stopě zvěře, při nahánění, přinášení drobné zvěře a při práci ve vodě. K pozitivům plemene je třeba přičíst jeho vysokou inteligenci, schopnost aportovat zajíce i lišku, přičemž se snadno naučí oznamovat nebo hlásit dosledovanou či dohledanou zvěř, kterou pro vyšší hmotnost nemůže přinést. Bezvýznamná není ani jeho ostrost na různé srstnaté predátory a mnozí křepeláci jsou skutečně naprosto jistými daviči.

Mezi nejdůležitějšími požadavky chovnosti je u tohoto plemene uváděna hlasitost na stopě, která až na výjimky, jedincům tohoto plemene nechybí. Při styku se zvěří nebo na teplé stopě má křepelák intenzivně hlásit. Tiché štvaní zvěře (němý lov) nebo vydávání (hlasitost) pouze na viděnou, slabý nos, nedostatek jistoty na stopě a ochoty práce ve vodě, jakož i nedostatečná ostrost jsou těžkými vadami z hlediska loveckého upotřebení a chovnosti.

Pro zevrubnou představu o vzhledu německého křepeláka se podívejme na popis plemene, tak jak jej uvádí standard, který nám umožňuje získat potřebné informace týkající se rovněž jeho exteriéru.

Název plemene
: Německý křepelák

Země původu
: Německo (název plemene v zemi původu: Der deutsche Wachtelhund)

Celkový vzhled
: Rámec německého křepeláka je obdélníkový. Má být delší než je výška v kohoutku. Kohoutek je vysoký a dlouhý. Vyjma velikosti a stavby těla se může německý křepelák v mnoha směrech srovnávat s německým dlouhosrstým ohařem, není však tak vysoký, ale spíše nižší a delší. Jistá délka a hmotnost jsou potřebné, aby tento malý pes byl schopen unést zajíce či lišku a neztrácel přitom rovnováhu. Německý křepelák má vykazovat ušlechtilé držení těla, má mít silné kosti a být dokonale osvalený; nemá mít ani příliš vysoké, ani příliš slabé, ani příliš těžké nebo příliš silné končetiny, ale má působit dojmem štíhlého, hodně kostnatého a svalnatého psa správné délky, dlouhého v kohoutku a zádi, ale s velmi krátkým hřbetem přitom s jeho širokou a silnou zadní (bederní) částí a hodně svalnatými slabinami. Německý křepelák musí mít dost vytrvalosti a síly, aby vydržel pracovat po celý dlouhý lovecký den i v tom nejobtížnějším terénu a sněhu.

Výška v kohoutku
: Výška v kohoutku je u psů 49 až 54 cm, u fen 45 až 51 cm. Jinak dokonalému jedinci by neměla být snižována známka za jeden nebo dva centimetry nad nebo pod uvedenou kohoutkovou výšku.

Hlava
: Německý křepelák má suché pysky (neslintá). Lebka a morda by měly mít přibližně stejnou délku. Čelo je ploché a nepříliš široké, bez znatelného týlního hrbolu. Čelní sklon (stop) je téměř neznatelný, jařmové oblouky nevystupují. Morda by neměla být kvadratická, úzká morda je hrubou vadou. Klabonos je považován za přednost.

Nos
: Nos je hnědý, má být široký, pohyblivý, s dobře otevřenými nozdrami.

Chrup
: Zuby jsou silné, dobře dosedající, s pravidelným postavením. Přednost se dává nůžkovému skusu před klešťovým. Hrubou vadou je předkus nebo podkus.

Oči (světla)
: Mají být co nejtmavěji hnědé, inteligentní, výrazné, středně velké, mandlového tvaru, šikmo položené, nemají být příliš velké ani vypouklé (vystupující), ani hluboko zasazené. Jsou velmi dobře uzavřené s pevně přiléhajícími víčky, bez viditelné červené spojivky. Správné, dobře uložené oči jsou podmíněné správnou stavbou (tvarem) lebky a mají velký význam při nahánění v rákosí, trnitých křovinách, suché trávě, jehličnatých houštinách a v lesním podrostu.

Uši (závěsy)
: Měly by být posazeny vysoko a daleko od sebe, visící naplocho bez jakýchkoliv záhybů podél stran hlavy, těsně za vnějším koutkem očí. Neměly by být příliš dlouhé, ani tlusté, masité nebo hadrovité. Špička ucha, vytažená dopředu, by měla dosahovat k nosu. Husté, dlouhé a často kudrnaté osrstění způsobuje, že se uši zdají být delšími a širšími, než skutečně jsou.

Krk
: Má být silný, ale ušlechtilý, nepříliš krátký, bez laloku pod krkem, plynule přecházející do hrudi a hřbetu. Šíje má být zvláště silná a velmi svalnatá, umožňující psovi nést i poměrně těžkou zvěř.

Hrudník
: Při pohledu zpředu by neměl být příliš úzký nebo mít oválný tvar. Žádoucí je soudkovitý tvar s vyvinutým, širokým předhrudím. Při pohledu z boku má být hluboký, sahající až k loktům nebo i pod ně. Hrudní koš má být má být dlouhý, se žebry sahajícími hodně dozadu a s dobrou žeberní klenbou prodlužující soudkovitě utvářenou hruď.

Břicho a slabiny
: Jsou silné, přičemž břicho má být mírně zatažené za žebry.

Ocas (oháňka)
/nesprávně prut, protože jde o dlouhosrsté plemeno, a to bez ohledu na to, že je u něj oháňka krácena/: Má být vysoko nasazený, dobře osrstěný, v klidu nesený rovně nebo volně visící. Nikdy nemá být nesen nad úrovní hřbetu, před zvěří však se živým pohybem do stran. Ocas je krácen, a to o jednu třetinu, nanejvýš o jednu polovinu délky.

Hrudní končetiny (přední běhy)
: Nadloktí má být velmi dlouhé a tvořit úhel asi 90 ° s lopatkou, která těsně přiléhá k hrudi, bez jakékoliv volnosti v pohybu. Přední běhy jsou rovné, silné a souběžné. Při pohledu zpředu směřují kolmo k zemi, prsty nesmí být ani vtočené ani vytočené. Při pohledu ze strany je zápěstí skloněné lehce dopředu. Kosti mají být jasně řezané, zvláště v kloubech a bez jakéhokoliv otoku. Zápěstí je silné, tlapky oválné (lžícovité). Opatrné našlapování je nežádoucí. Prsty jsou dobře klenuté bez bohatého vlasu. Polštářky jsou tvrdé a okrouhlé. Zadní strana předních běhů je bohatě osrstěna (tato srst tvoří tzv. praporce).

Pánevní končetiny (zadní běhy)
: Na dlouhé zádi jsou široká, bohatě osrstěná stehna. Hlezna jsou dobře vyvinutá, hranatá a velmi silná. Zadní běhy jsou správně zaúhlené a působí hranatě. Strmé postavení nebo umístění pod tělem je hrubou vadou. Při pohledu zezadu nemají být zadní běhy ani ve tvaru písmene O, ani ve tvaru X, ale od shora dolů rovnoběžné.

Osrstění
: Srst má být dlouhá, poněkud hrubá, silná a kadeřavá, nikdy příliš dlouhá nebo příliš slabá a jemná. Má být lehce zvlněná nebo rovná a má přiléhat těsně k tělu. Na uších a zadní straně stehen je často kudrnatá. Krátká hustá srst se vyskytuje na mordě a lebce. Závěsy (uši) jsou osrstěny i z vnitřní strany a jejich konce by neměly být holé. Srst se mezi prsty podle potřeby, a to především v zimním období, zkracuje.

Zbarvení
: Německý křepelák je chován ve dvou zbarveních:
  1. tmavě hnědý (jednobarevný), přípustné jsou bílé znaky na prsou a na prstech předních běhů a pálení kolem očí, na mordě, bězích a kolem řitního otvoru. Dále se vyskytuje v červeném zbarvení (liščí, jelení). Žádané je tmavě hnědé zbarvení.
  2. hnědobílý - strakatý, hnědý bělouš, bílý a hnědý, přičemž srst je hustě promíšena, často s hnědou hlavou, hnědými skvrnami, popřípadě hnědým pláštěm sahajícím přes celou zadní část těla.


Strakoš se základním bílým zbarvením. Tygři s roztroušeným základním hnědým zbarvením s bílým a hnědými pruhy, jakož i trojbarevní psi, hlavně strakoši hnědobíle zbarvení a tygři s pálením, dále červení nebo oranžoví bělouši a strakoši, kteří vykazují zlaté nebo oranžové zbarvení místo hnědého.

Vady
: Zřetelný stop, vadný chrup, vady víček, příliš masité, převislé, visící nebo otevřené pysky. Vysoké běhy s lehkými kostmi, krátká zadní část trupu, volné svaly na plecích, křivé běhy a černé zbarvení.

Pokračování příště



vychází v 6:41 a zapadá v 19:06 vychází v 21:36 a zapadá v 11:53 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...