Časopis Myslivost

04 / 2001

Vlk šedý - Canis lupus

Vladimír MÁDLE
Vlk šedý - Canis lupus
Když se na titulní straně březnové Myslivosti objevila fotografie vlka, těšil jsem se na nějaké nové informace uvnitř časopisu. Protože tam však o vlcích nebyla žádná zmínka, rozhodl jsem se přiblížit myslivecké veřejnosti tohoto proklínaného i obdivovaného predátora poněkud netradičním způsobem. Vše, co kdy a kdo špatného i dobrého napsal o tomto divokém psu, je vlastně pravda. Rozdílnost nátury každého vlčího jedince má řadu nuancí jaké známe třeba u loveckých psů, ovšem s tím rozdílem, že vztah vlka z volné přírody k člověku je převážně lhostejný.
Nynější vlci druhu lupus se údajně vyvinuli na Zemi asi před 300 000 lety z fosilních psovitých šelem, z nichž je nejčastěji jmenován nevelký Canis etruscus Mayor, který žil asi před milionem let na počátku čtvrtohor. Současný lupus vytváří několik zeměpisných poddruhů, které se vyskytují převážně na severní polokouli. Vlci však nežijí v Africe, jižní Americe, Austrálii a Antarktidě. V literatuře bylo obvykle uváděno asi 35 poddruhů vlka, z toho asi 24 ras žilo v severní a střední Americe. Tento počet je však nyní silně redukován, protože řada poddruhů zanikla nebo byla vyhubena, a ostatní se z nedostatku partnerů mezi sebou prokřížili. Toto křížení došlo tak daleko, že se vlk šedý v Americe pářil i s kojotem (Canis latrans) a nyní se vedou spory o tom, jestli červený vlk (Canis rufus) je samostatným druhem, nebo jen výsledkem takového křížení. V genetické informaci druhu rufus byly totiž nalezeny pouze úseky DNA, které jsou typické pro druhy lupus a latrans. V současnosti se pod populárním názvem vlk kanadský ukrývají tři poddruhy vlka šedého C. lupus pambasileus (černý), lycaon (lesní) a arctos (polární), kteří žijí na Aljašce, v Kanadě a v severních státech USA.

Tito američtí vlci zvaní Canis okcidentalis concolor (barevní severní vlci) mají průměrnou hmotnost kolem 50 kg. Největší vlk ulovený v těchto lokalitách měl hmotnost 77 kg a výšku v kohoutku 107 cm. Oproti nim jsou jižní zeměpisné rasy úplní trpaslíci o hmotnosti 15 až 20 kg, jako například poddruhy arabs a campestris z okolí Kaspiku a Arabského poloostrova. Indický poddruh C. l. pallipes je také menší, s hmotností do 25 kg, ale o něm se předpokládá, že by to mohl být jeden z komponentů při vzniku psa domácího. Co se týče tohoto problému - v současnosti se i po genetických testech někteří znalci domnívají, že většina domácích psů má za předka již nežijící formy vlků, ale u čtvrtiny psích plemen je jejich původ doposud nevyjasněný.

Pro nás jsou samozřejmě nejdůležitější vlci žijící v Evropě. Někdy se nazývají vlky balkánskými, karpatskými apod., ale to je jen lidové krajové označení. Jedinou zeměpisnou rasou, která se vyskytuje na celém evropském kontinentu a z části na Sibiři je vlk euroasijský Canis lupus lupus. Jeho velikost je velmi rozdílná, protože v době ledové, kdy skupiny vlků pronásledovaly táhnoucí soby a jinou jelení zvěř, se promíchaly menší jižní typy se severskými velikány, takže i v relativně nedávné době byl v bývalé Jugoslávii uloven vlk o hmotnosti 82 kg! V průměru se však velikost evropských vlků pohybuje v rozpětí 65 až 75 cm kohoutkové výšky a hmotnosti 30 až 40 kg. V porovnání se stejně vysokými plemeny psů je tedy (s výjimkou chrtů) lehčí šelmou s doslova kočičí pružností. Zbarvení C. lupus. lupus se vyskytuje v různých odstínech šedohnědého kožichu doplněných světlejší barvou končetin, břicha a šedobílou maskou na čelistech a spodní straně hlavy. U tohoto poddruhu se však prakticky nevyskytuje barva bílá nebo černá a i světle šedá je dosti vzácná. Nechci popisovat všeobecně známé skutečnosti z etologie vlka. Jisté však je, že vlk šedý žije v trvalém celoživotním páru a pokud některý z partnerů uhyne, zůstává ten opuštěný v doživotním celibátu. Z tohoto důvodu se také nedá hovořit o "vlčí smečce". Jižních oblastech žijí vlci v párech, jinde v jakýchsi rodinných klanech (rodiče s letošními či loňskými většími štěňaty). Do větších skupin se tyto klany sdružují jen za velkých zim, aby snadněji ulovily větší kořist. Vlk tedy není typicky smečkovým zvířetem jako je například africký pes hyenový nebo asijský dhoul, kteří trvale žijí ve smečkách o dvaceti a více kusech.

V této souvislosti bych chtěl upozornit na zdravotní potíže různých psích plemen, které mají příčinu v nevhodném výběru chovných zvířat. Ani v přírodě se totiž zdaleka nerozmnožují všichni jedinci, ale jen ti nejzdravější a nejsilnější. Někdy jsou to zvířata i dosti příbuzná, ale mají skvělou kondici a tímto "incestem" se jejich dobré a vhodné vlastnosti ještě znásobují. Naproti tomu se v chovu čistokrevných plemen psů páří z různých důvodů i jedinci naprosto nevhodní (třeba jen kvůli exteriéru), kteří by se v divočině do reprodukčního procesu neměli šanci zapojit. V zámořské Kalifornii i v jiných státech USA chovají čisté vlky i v domácnostech jako mazlíčky. Řada těchto vlků nakonec končí v různých útulcích a zoologických zařízeních, ale časem se z nich vytvořila populace, která má k člověku docela dobrý vztah.

Před lety jsem měl dvě vlčice ze ZOO zcela rozdílných povah a jedna z nich u mě žila řadu let. Znám také několik lidí, kteří měli nebo mají doma vlky, ale takové počínání, má-li být úspěšné, vyžaduje vrozený talent chovatele i podmínky k takovému chovu. Tady nestačí být jen dobrým psovodem nebo ošetřovatelem. Vybrané vlčátko nesmí být ani příliš bázlivé nebo popudlivé. Nejlepší je maličká vlčice s povahou "mouchy snězte si mě" a ne starší než 4 týdny. Dále musí být v neustálém těsném kontaktu s rodinou majitele a jeho psy. Pak je určitá naděje na úspěch.

Podobné, i když v jiném směru, je to s názorem na vypuštění vlka do přírody v naší republice. Mně osobně by se to docela líbilo, ale popravdě řečeno, po století absence vlka v naší nevelké zemi je to těžko proveditelné. Divočáci a přemnožená jelení zvěř v některých oblastech sice není na vlky zvyklá, ale pořád jsou pro ně tvrdším oříškem než domácí zvířata. Navíc naši chovatelé ovcí a hospodářských zvířat už většinou nemají vhodné pastevecké psy. Málokterý pes dokáže zdolat většího vlka, ovšem psi již svou pouhou přítomností mohou vlky odradit od útoku, protože tito chytří predátoři nechtějí riskovat těžší zranění. Vlci by u nás mohli žít v uzavřených národních parcích, kde se nesmí lovit zvěř ani těžit dřevo. Takové lokality však u nás prakticky neexistují a navíc je zde ochrana vlka právnicky problematická, těžko postižitelná a hlavně nevyjasněná.

Závěrem bych chtěl našim myslivcům objasnit, jak rozpoznat vlka od podobných psích plemen. Myslivci by díky zkouškám měli znát plemena u nás chovaná, jako například německé, belgické a holandské ovčáky nebo severské špice (malamut, grónský pes apod.). Problémem jsou plemena vlčáků (československý, nizozemský) s větším podílem vlčí krve, kteří mají podobné zbarvení i typickou vlčí masku na hlavě. Zde je hlavním rozpoznávacím znakem osrstění čela a ocas. Evropský vlk je v létě vylínalý, má dosti krátké osrstění, ale opticky rovný, tenčí a krátký ocas. V zimě mají vlci delší srst i na čele a především bohatě osrstěný ocas (podobný liščímu), dolů nesený, jaký se převážně nevyskytuje ani u plemen vlčáků.


vychází v 7:45 a zapadá v 15:58 vychází v 14:24 a zapadá v 3:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...