Časopis Myslivost

04 / 2001

Zkušenosti s orientací brakýřů jezevčíkovitých I.

Ing. Gustav KOŘÍNEK
Zkušenosti s orientací brakýřů jezevčíkovitých I.
Většina psů má dobře vyvinutý orientační smysl. Pes se často dovede orientovat v neznámém terénu na vzdálenost i několika kilometrů. Jsou známy případy, kdy se pes vypuštěný z auta dovedl vrátit domů ze vzdálenosti mnoha kilometrů. Pes se nejspíš orientuje hlavně za pomoci svých smyslů, a to především výborného sluchu a čichu. Víme, že pes velmi dobře rozpozná zvuk auta svého pána od zvuků jiných aut. Nesporně také pozná například zvuky zvonů na kostele ve své obci, hlas sirény místní továrny apod. Takovými zvuky se pes může řídit na vzdálenosti několika kilometrů. Je ale velmi pravděpodobné, že pes má i jiné vlohy, které mu umožňují orientaci v rozsáhlém neznámém prostoru. Víme, že pes, který honí zvěř i na značnou vzdálenost, se často nevrací zpět do místa odkud byl vypuštěn po vlastní stopě, ale přiběhne nejkratší cestou.
Od svých začátků provozování myslivosti jsem převážně choval brakýře jezevčíkovité. Dříve mělo toto plemeno název alpsko - krušnohorský brakýř jezevčíkovitý. Plemeno bylo vyšlechtěno na území dnešního Rakouska a dnešního Česka. Je to patrné i z názvu plemene odvozeného také od krušných hor. Jak víme z historických záznamů, první zkoušky lovecké upotřebitelnosti brakýřů jezevčíkovitých byly pořádány právě v Čechách v minulém století blízko města Tachov. Plemeno bylo vyšlechtěno pro lovecké využívání v lesních honitbách, především našich pohraničních hor. Práce psa spočívala ve vyhledávání zvěře v rozsáhlých houštinách a v hlasitém vyhánění zvěře z těchto porostů. Pes musel pracovat samostatně ve velkém prostoru a vytrvale držet stopu zvěře. Tato vlastnost byla využívána také při dohledávání jelení zvěře. V sousedním Rakousku je brakýř jezevčíkovitý uznán jako třetí plemeno barváře, vedle barváře bavorského a barváře hanoverského. Podmínkou pro samostatnou práci psa ve velkém prostoru je vloha, nebo lépe vlohy, které všeobecně nazýváme orientací. Mezi plemeny loveckých psů je nejlepší orientace přisuzována některým honičským plemenům. Brakýř jezevčíkovitý je vyšlechtěn v souladu s tradicemi naší myslivosti. Narozdíl od honičů, kteří byli využíváni ke štvaní zvěře ve smečkách, pracoval vždy brakýř jezevčíkovitý samostatně. U smečkových psů, jako jsou například u nás rozšířené plemeno basset nebo beagle, byla jejich ostrost záměrně potlačována, aby byli ve smečce snášenliví. Naproti tomu samostatná práce brakýře jezevčíkovitého přiměřenou ostrost psa vyžadovala. Brakýř jezevčíkovitý má proti většině honičů použitelných i pro lov černé zvěře výhodu, že jde o typicky nízkonohého honiče, který nemůže štvát zvěř příliš rychle. Braky jezevčíkovité mají výbornou orientaci v rozsáhlých lesních porostech, ovládají umění najít svého pána. U všech brakýřů, které jsem choval, a bylo jich dost, jsem poznal stejnou vlohu - v honitbě nikdy neodešli z mých stop, když mě hledali. Pokud jsem jim na stopách nechal kabát nebo deku, zůstali vždy na kabátě a vyčkali mého příchodu. Z vrozených vloh vyniká lovecká náruživost, přiměřená ostrost a vytrvalé a hlasité sledování stop zvěře. Tyto vlastnosti předurčují toto plemeno jako nejvhodnějšího barváře k dohledávání postřelených divočáků. V některých našich honitbách mají s brakýři jezevčíkovitými mnohaleté zkušenosti při lovech a dohledávkách černé zvěře. Tak je tomu například v oboře s chovem černé zvěře ve Sl. Rudolticích a sousedních honitbách. Brakýře jezevčíkovitého je možné stejně jako jiné plemeno loveckých psů vycvičit k přinášení například bažantů nebo kachen z vody. V současné době je v našich honitbách taková situace, že počty ročně odlovených divočáků převyšují počty odlovených zajíců, a psů pro praktické dohledávání černé zvěře je naprostý nedostatek.

Zde je několik skutečných případů, ze kterých si myslivec může udělat úsudek o některých vlohách brakýřů jezevčíkovitých, ať je nazveme orientací nebo uměním sledovat vytrvale stopy.

Ztracené štěně


V době, kdy se na Vítkovsku ještě konávaly hony na zajíce, jsem na hon vzal asi čtyřměsíční štěně brakýře jezevčíkovitého. Sraz účastníků honu byl v lesovně na Novém Vrbně, nedaleko lesních porostů, kde byl plánován hon. V druhé leči psík odběhl do smrčiny a ztratil se. Předpokládal jsem, že se štěně vrátilo zpět do lesovny. V ten podzimní den, když vyšlo slunce, bylo velice teplo. Mně bylo v hubertusu horko, a proto jsem si jej svlékl, sbalil a schoval u lesní cesty pod smrček. Když k večeru hon na zajíce skončil, ihned jsem z hospody, ve které byla poslední leč, telefonoval do lesovny, kde byl sraz střelců před honem, jestli se tam vrátilo moje štěně. Dozvěděl jsem se, že se do lesovny nevrátilo. V tom jsem si vzpomněl na odložený hubertus. Nečekal jsem ani na guláš, a se známými jsme odjeli k smrčině, kde jsem hubertus schoval. Venku byla již úplná tma. Když jsme na místě vystoupili z auta, z míst kde byl uložen hubertus nás vítal štěkot štěněte, které si na hubertusu hovělo celý den.

Záhady psí orientace


Přijel jsem na obvyklou návštěvu k mým rodičům do Frýdku. Můj otec vlastnil v té době přibližně čtyřměsíční štěně braky jezevčíkovité Ardyho. Před nocí jsem šel štěně vyvenčit. Byl teplý letní večer, a tak jsem se s Ardym prošel ulicemi města až k polím. Po polní cestě jsem nechal psíka běhat volně a ten mě stále následoval. Když jsem procházel kolem velké zahrady, náhle na mě přes plot zaútočil veliký ovčák. Štěně se psa polekalo a uteklo. Doufal jsem, že se ke mně vrátí a na místě jsem čekal ještě hodně dlouho. Hledal jsem také v okolí, ale štěně bylo pryč. Domů jsem se vrátil za tmy a bez psa. Dveře mi přišel otevřít otec a celý rozesmátý se ptal, kde mám Ardyho. Pochopil jsem jak to asi myslí a vběhl do kuchyně. Tam si na otomanu hovělo ztracené štěně. Nechtěl jsem tomu věřit. Než se štěně v polích ztratilo, prošel jsem s ním městem nejméně 2 km. Ardy navíc trefil k bytu mých rodičů ve 2. poschodí činžovního domu. Otec mu šel otevřít, když slyšel škrábat na dveře a kňučet. Příští den dopoledne jsem šel s Ardym na procházku znovu a potkal jsem polesného. Ten mi sdělil, že moje štěně viděl samotné utíkat po hlavní třídě směrem "k hodinám". Tak jsem se dozvěděl, že Ardy se nevracel zpět po svých stopách, ale že se vracel úplně jinými ulicemi. Dodnes si nedovedu vysvětlit, jak se ve městě orientoval a trefil domů.

Dak nás nezklamal


S přítelem, myslivcem panem Malaníkem jsme se vraceli z večerní čekané. Pan Malaník měl sebou mladého, asi ročního psa brakýře jezevčíkovitého Daka (Ota z Vikštejna). Pan Malaník Daka vypustil, aby se proběhnul. Pes brzy vyhnal z louky zajíce a vytrvale ho hlasitě honil. Psíka jsme se nemohli dočkat, a proto jsem navrhnul, aby pan Malaník nechal na místě kabát. Stejně ráno půjdeme do honitby znovu a pes na nás počká na kabátě. Pan Malaník tomu moc nevěřil, ale pak odložil do trávy kabát a odjeli jsme domů. Ráno jsme přijeli do honitby ještě za tmy. Dak spokojeně ležel na kabátě a moc nás vítal. Dnes je Dak již starší pes, je velice poslušný, vrací se nejpozději do pěti minut a je to vynikající pes na nahánění a dohledávání divočáků.

Rajko zapadnul sněhem


Již se šeřilo, když jsem se po lesní cestě vracel z pochůzky k autu. Byl sníh a já jsem sledoval stopy zvěře. Zaujala mě stopa silnějšího divočáka, v níž byla barva. Asi byl postřelen předešlý den na naháňce v sousední honitbě. Na stopu jsem vypustil psa Rajko v Petzen. Za chvíli začal pes silně hlásit na jednom místě. Podle hlasu psa jsem poznal, že zaštěkává divočáka. Chvíli jsem čekal a poslouchal. Pak jsem se vydal mlazinou za hlasem Rajka.Asi po 100 m jsem ve smrkové tyčkovině došel téměř až k psovi, který vytrvale divočáka zaštěkával. Od divočáka jsem byl asi na 15 m, jenomže v zasněženém porostu byla již tma. Na divočáka jsem posvítil baterkou a chtěl jsem ho při ní dostřelit. Divočák stál, ani se nepohnul. V tom mi ale baterka zhasla, protože byla na dobíjení ze sítě a došel jí proud. Po chvíli jsem se snažil baterku znovu rozsvítit, ta však už jen blikala a já jsem neměl možnost na divočáka zamířit. Pes v mé přítomnosti na divočáka ještě více dorážel a ten na něj párkrát zaútočil. Raději jsem se od psa kousek vzdálil a snažil jsem se ho od divočáka odvolat. Divočák mě asi již navětřil a z místa utekl. Pes ho následoval a ještě v dálce jsem slyšel psa hlásit. Vrátil jsem se k autu a čekal jsem ještě asi půl hodiny. Příští ráno jsem s celou rodinou musel jet k rodičům. Věděl jsem, že pes od divočáka tak brzo neodejde, a proto jsem vedle auta položil deku a odjel jsem domů. Ráno při cestě k rodičům jsem se chtěl pro psa v lese zastavit. Do rána napadlo hodně sněhu. Manžela mi nevěřila, že pes bude v lese čekat, a když jsem dojeli na místo, kde pes měl být, ani já jsem ho nikde neviděl. V tom se ale zpod sněhu doslova vykulil náš Rajko a přiběhl nás vítat. Po únavné práci s divočákem Rajko tvrdě usnul a do rána zapadnul asi 10cm vrstvou sněhu, pod jejíž peřinou spal.

Rajko na stopách traktorové vlečky


V honitbě Melč jsme měli uznanou bažantnici. Do bažantnice jsme ročně vypouštěli asi 1000 bažantích odrostlejších kuřat, a na více honech jsme odlovili asi 500 dospělých bažantů. Jednu sobotu jsme se před honem sešli na Myslivně. Jeden člen MS oznámil, že ráno na obnově obeznal divočáka. Dohodli jsme se, že se pokusíme o lovecké štěstí a tu malou leč na divočáka proženeme ještě před honem na bažanty. Všichni jsme nasedli do vlečky, ve které byl obeznán divočák. Střelci obstavili leč, já jsem se vydal po stopách divočáka a vypustil jsem jezevčíkovitou braku Rajka. Pes krátce po vypuštění divočáka zahlásil, a vyhnal ho z leče. Díky nepozornosti myslivce, který stál na lesní cestě mezi mlazinami, divočák utekl, aniž by se po něm střílelo. Pes hnal divočáka dál, až psa bylo slyšet v dále v rozsáhlých houštinách. Střelci se za chvíli sešli u traktoru. Myslivecký hospodář mi navrhl, abych na psa počkal, že oni pojedou na bažantí hon a traktorista se pro mě vrátí. Věděl jsem, že pes od divočáka tak brzo neodejde a já bych přišel o účast na bažantím honě. Proto jsem se rozhodl, že pojedu s ostatními na hon. Do bažantnice to bylo asi 4 km po lesní cestě a po polích. Nemusel jsem se bát, že by psa, když půjde za mnou, ohrozilo na silnici nějaké auto. Sedl jsem si na zadní bočnici traktorové vlečky a odjel jsem na bažantí hon. Asi po dvou hodinách byl hon přerušen svačinou. Stáli jsme u ohně a opékali klobásy. V tom nás upozornil jeden honec, ať se podíváme, že Kořínkův pes se vrací po traktorové koleji přes pole za námi. A skutečně, po traktorové stopě, která se v čerstvém sněhu na poli dobře značila, bylo vidět jak běží Rajko. V dalších lečích byl Rajko platným pomocníkem při vyhánění bažantů z krytin a přinášení ulovených bažantů.

Po stopách motorky


Jednou jsem si vyjel na motorce do honitby, abych šoulal kolem polí a obeznal nějakého odstřelového srnce. Z domu jsem jel asi 5 km po asfaltové silnici a dále asi kilometr po lesní cestě. Motorku jsem opřel o smrk a dál jsem pomalu procházel lesním porostem kolem kraje polí. Byl jsem z domu asi dvě hodiny, když jsem za sebou uslyšel rychlé dýchání. Otočím se, a vidím, jak ke mně přibíhá moje fenka jezevčíkovitého brakýře Clona z Rejštejna. Jak jsem se od manželky později dozvěděl, fenka dosti dlouho po mém odjezdu do lesa z domu utekla. "Vypracovala" stopu motorky po asfaltové silnici i po lesní cestě. Pak již pokračovala po mojí stopě, až mě našla. Silnice v té době ještě nebyla tak frekventovaná a fenka dovedla sledovat pach, který jsem po projetí na motorce na silnici zanechal.

Pokračování příště



vychází v 7:46 a zapadá v 15:58 vychází v 14:45 a zapadá v 4:18 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...