Časopis Myslivost

05 / 2001

Zkušenosti s orientací brakýřů jezevčíkovitých II.

Ing. Gustav KOŘÍNEK
Zkušenosti s orientací brakýřů jezevčíkovitých II.
Na stopě staré tři dny Jako zaměstnanec lesního závodu Vítkov jsem měl prověřit provádění prořezávek na lesnickém úseku Lesy, na polesí Budišov. Rozhodl jsem se, že v lese zůstanu celý den a že se budu věnovat také myslivosti. Proto jsem si sebou vzal troják a fenku Clonu. Z Vítkova na polesí Budišov mě odvezl řidič služebním autem. Na polesí jsem se zdržel asi půl hodiny. Dál jsem pak cestoval nákladním autem, které jelo pro dříví do lesnického úseku Lesy. Tak jsem se dostal na jeden konec honitby a mohl jsem během dne projít napříč celou rozsáhlou honitbou. Večer jsem měl v plánu dojít do Budišova na vlak a vrátit se do Vítkova.
Sněhu bylo asi 10 cm a byl měkký. V té době byly v honitbě přemnožené lišky. Fenku jsem pouštěl do smrkových mlazin a sám jsem se snažil postavit na výhodné místo na lišku, případně i na divočáka. Během té pochůzky se mi podařilo ulovit dvě lišky a na třetí jsem střílel, ale ta utekla. Měl jsem dojem, že jsem ji postřelil. Fenka za ní šla a bylo slyšet, že hlásí dosti daleko. Dvě ulovené lišky se mi brzo "pronesly". Došel jsem s těmito úlovky až na silničku, která lemovala přehradu Kružberk. Obě lišky jsem schoval pod mostkem a šlapal po silnici od přehrady k Budišovu. Každou chvíli jsem čekal, že by mě fenka měla dohnat. Když nešla a byl jsem asi kilometr od místa, kde jsem schoval ulovené lišky, napadlo mě, jestli fena nezůstala u lišek. Došel jsem zpět k mostku a tak jsem podle stop ve sněhu zjistil, že fenka k liškám došla a pak se zase vrátila zpět do honitby. Už bylo hodně pozdě, a proto jsem musel jít na vlak. Předpokládal jsem, že snad fenka dostihla i tu třetí lišku a že se k ní možná ještě vrátila. Cestou na nádraží jsem se ještě zastavil na polesí Budišov a informoval jsem polesného Olivu. Požádal jsem ho, kdyby po mých stopách přišel na polesí můj pes, aby ho zavřel a zatelefonoval mi. Jinak, že ráno pojedu přímo do honitby psa hledat.

To jsem také učinil. Druhý den jsem se zastavil pro lišky, zašel jsem ke dřevařům a do hájenky, ale po fence nebylo ani stopy. Další den jsem se opět vydal do honitby hledat fenku. Dřevaři mi řekli, že u nich byla ráno, ale že je pouze oběhla a utíkala dál. Paní v hájence mi také řekla, že se tam fenka objevila. Šla za ní s miskou mléka, ale fenka utekla. Třetí den ráno jsem odjel do obce Lesy znovu s tím, že se snad s fenkou již setkám. U obchodu na mě volala paní, že se mám vrátit na polesí, že tam mají mou fenku. Bylo mi velice divné, jak tam mohla trefit. A skutečně, když jsem přijel na polesí, moje fenka tam byla. Byla strašně vyhublá a unavená. Jak mě informoval polesný, našel ji ráno ležet na schodech přede dveřmi. Po šťastném setkání jsme všichni uvažovali, jak je možné, že fenka přišla na polesí. Jediným vysvětlením bylo, že vypracovala moji stopu, starou asi 60 hodin, tzn. tři dny! A to stopu, kdy jsem šel z honitby pěšky k vlaku a zastavil jsem se večer ještě na polesí. A taky byla se mnou na polesí, když jsem tam dojel osobním autem. Fenka vícekrát v budově polesí v Budišově nebyla. To znamená, že skutečně vypracovala moji stopu tři dny starou, a dokonce i přes město Budišov k budově polesí.

Besy čekala na kazatelně


Vypravil jsem se na čekanou na divočáky, na kterou nikdy nechodím bez psa. Pokud se stane, že divočák po ráně odběhne, snažím se ho co nejdříve dohledat, a proto musím mít psa vždy u sebe. Vím, že jsem některým myslivcům dohledal divočáka až ráno, ale zvěřina již byla zapařená a znehodnocená.

Pokud neberu psa na kazatelnu, nechám ho v autě. Tak tomu bylo i tenkrát. Autem jsem přijel do vzdálenosti asi 200 m od kazatelny, braku Besy jsem nechal v autě a odešel jsem na kazatelnu. Počasí nebylo příznivé, začal foukat dosti silný, studený vítr. Hned po setmění jsem se vrátil k autu a po lesní cestě pomalu ujížděl k domovu. Asi kilometr od kazatelny jsem uviděl před sebou na cestě intenzivně svítit dvě zelené oči. Byly to oči nějaké šelmy, snad o něco větší než liška. Oči svítily ve světlech auta naprosto nezvykle a byly dosti velké. Mrzelo mě, že jsem zvíře nepoznal, a proto jsem na stopu neznámého zvířete vypustil Besy. Ta odběhla hlasitě po stopě, ale její hlas brzo zanikl ve větru. Bylo dosti chladno, tak jsem na psa čekal v autě. Když Besy nepřišla ani za hodinu, rozhodl jsem se, že pojedu domů bez ní. Je to již starší fenka a vždy se vrací tak do pěti minut. Nedaleko byly rozsáhlé jezevčí nory, tak jsem si myslel, že to snad mohl být i jezevec, i když byl konec prosince. Pokud by to byl jezevec, fena by se ho jistě snažila pronásledovat až do nory, a proto se mohla zdržet. Ráno jsem se pro fenku vrátil, ale ona na místě, kde jsem ji vypustil z auta, nebyla. Vypravil jsem se k jezevčím norám, ale sotva jsem vyšel kousek do svahu nad potokem, uslyšel jsem v dálce štěkot psa. Nejdřív jsem si myslel, že se ozývá pes z nedaleké vesnice, ale pak se mi zdálo, že se ozývá více zleva od vesnice. Proto jsem se vrátil zpět k autu a jel jsem směrem po hlase psa. Asi po 500 m jsem vyjel z lesa na okraj luk, vystoupil z auta a poslouchal. Hlášení psa bylo dobře slyšet a hlas vycházel z míst, kde stojí kazatelna, na které jsem čekal na divočáky. Popojel jsem autem blíže a to už bylo hlášení psa slyšet velmi silně. Dalekohledem jsem prohlížel okolí kazatelny, kde byla mez a porost suché trávy, abych zjistil, co fena hlásí. Pak jsem ji uviděl a nechtěl věřit svým očím. Fenka seděla na podlážce před boudou kazatelny ve výšce asi 4 m. Podlážka byla z opačné strany a tak jsem viděl jen hlavu fenky, která na sebe chtěla upozornit. Dveře do boudy kazatelny byly zavřené, takže fenka musela v mrazivém větru přečkat noc. Vylézt po žebříku na kazatelnu uměli všichni moji psi, ale dolů je vždy snáším. Fenka byla starší a hodně silná, takže si z té výšky netroufla seskočit.

Od místa, kde jsem ji nasadil na stopu neznámého zvířete to bylo ke kazatelně asi kilometr. Z této vzdálenosti jsem poprvé uslyšel její hlášení. Předpokládám, že ona uslyšela zvuky mého auta, a proto tak intenzivně hlásila, aby na sebe upozornila. Fena věděla, že jsem byl večer na kazatelně a byla tam také mé stopy. Vylezla na kazatelnu mě hledat, ale slézt již neuměla.

Asi za měsíc po této události jsem přišel na to, o jakou šlo šelmu, kterou jsem ve světlech auta nepoznal. Nedaleko od toho místa jsem v prosinci a pak i v únoru ve večerních hodinách pozoroval z kazatelny rysa. Ráno jsem pak jeho stopy ve sněhu vyfotografoval. Je to první zjištěný výskat rysa asi 5 km od města Vítkov.

Několik skutečných příběhů, které jsem s jezevčíkovitými brakýři zažil, umožní čtenáři posoudit vlohy a chování tohoto plemene. Jak jsem se již zmínil, plemeno bylo vyšlechtěno v podmínkách našich lesních honiteb, v duchu tradic zdejší myslivosti. Plemeno bylo vyšlechtěno našimi dědy a pradědy v dobách bývalého Rakousko - Uherska. Historie plemene tak souvisí s tradicemi české myslivosti a tato skutečnost zavazuje pokračovat v započatém díle zušlechťování plemene alpsko-krušnohorského brakýře jezevčíkovitého, které bylo v uplynulých letech uznáno jako rakouské národní plemeno pod názvem alpský brakýř jezevčíkovitý.

Úkolem české myslivecké kynologie je důsledně pokračovat v zušlechťování tohoto plemene. Vysoké početní stavy černé zvěře a s tím související vysoké odlovy divočáků, tvoří optimální podmínky pro používání brakýřů jezevčíkovitých téměř ve všech honitbách naší republiky. Brakýř se stává významným loveckým plemenem současné doby. Je významný pro vyhánění a zaštěkávání divočáků v houštinách a nejvhodnější barvář na dohledávání černé zvěře.


vychází v 7:45 a zapadá v 15:58 vychází v 14:24 a zapadá v 3:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...