Časopis Myslivost

06 / 2001

Neměli bychom zapomínat

Jaroslav HOLOUBEK
Neměli bychom zapomínat
Do roku 1970 byl chov německého loveckého teriéra volný. To znamenalo, že se připouštěli jedinci s průkazem původu tak, jak se to majitelům líbilo podle vlastního výběru. Po ustanovení samostatného klubu bylo nutné přijmout určitá opatření týkající se usměrnění chovu jagdteriéra. Jedno z nich bylo přijato v roce 1971. O jeho významu a poslání napsal tehdejší hlavní poradce chovu - farář Urban článek, s jehož obsahem bych Vás rád seznámil, neboť tím byl položen základ chovu tohoto plemene v naší republice.
Letošní dubnové zasedání klubu jagdteriérů o zpřísnění podmínek chovnosti vyvolalo u kynologické veřejnosti značnou odezvu. Část majitelů jagdteriérů s usnesením souhlasí, část souhlasí s výhradami a zbytek je zásadně proti. Tito majitelé jagdteriérů namítají, že jsme sami proti sobě, když rozmach jagdteriéra v našem státě tímto usnesením brzdíme, některé chovatele znechutíme a začátečníky od chovu odradíme. Myslím, že tento názor je zcela klamný a tomuto plemeni škodlivý.

Jagdteriér byl ve své vlasti vyšlechtěn jako pes všestranný. Není tedy pouze norníkem, nýbrž i psem plnohodnotně povrchovým. Na povrchu má nahradit psa velké rasy v plném rozsahu, mimo vystavování a přinášení těžkých zajíců a těžké škodné. U nás před dubnovým zasedáním z odchovaných 1500 teriérů mělo podzimní zkoušky jen asi 15 psů. Byl tedy jagdteriér používán výhradně jako norník. Snížení ostrosti loveckých psů všech plemen se u nás stalo jevem zcela všeobecným. Proto bylo dlouho voláno po ostrém psu, který by při dnešním nedostatku času nenechával myslivce čekat u nory dlouhé hodiny, ale byl s prací pod zemí brzy hotov. Jakmile se u nás objevil jagdteriér, který tyto schopnosti má, nastala po něm překotná sháňka a vyrojilo se množství chovatelů, kteří sice v životě loveckého psa neviděli, ale vycítili slibnou situaci a bez nejmenších znalostí se pustili do chovu. Poněvadž chov jagdteriéra byl u nás volný, a proto poradce chovu zcela bezmocný, bylo chováno z jedinců, kteří ani exteriérově, ani osobními vlastnostmi se k sobě nehodili. V chovu jsme došli tak daleko, že mi kdysi v Luhačovicích přivedli ukázat jagdteriéra, který měl výšku 46 cm, v Kováčové jsem soudcoval v norování chovného jagdteriéra s rachitickými běhy a promáčknutým hřbetem, v Kroměříži jsem viděl na výstavě jagdteriéra, který se ničím nelišil od tmavě zbarveného foxla.

Ve snaze vyšlechtit ostrého psa, byli k chovu vybíráni jedinci, jejichž ostrost hraničila se zběsilostí. Soudcoval jsem psa mladého chovatele, které svého psa nesl k noře za zátylek a prut. Bohužel, u ústí nory uvolnil ruku svírající zátylek o zlomek vteřiny dříve, než bylo žádoucí. V tom okamžiku mu pes utrhl celý rukáv a zahryzl se i do ruky. Mládenec rukáv i zranění oželel, jen se vítězoslavně rozhlédl po divácích na lavicích, zda řádně zaregistrovali, jakého má ostrého psa.

Při zkouškách jsme se stále častěji stávali svědky výkonů, které s ušlechtilou ostrostí psa nemají nic společného, ale svědčí o tom, že nekontrolovatelným chovem jsme vyšlechtili zběsilé trhany, kteří jsou postrachem všeho živého s čím přijdou do styku, ohrožují vlastního pána a jeho domácí. Běda pak, když majitel takového zběsilce neodolá pokušení a vezme ho na hon. Zvěř mu přináší potrhanou, rve se všemi přítomnými psy a kazí náladu všem zúčastněným.

V polední přestávce na mezinárodním norování v Třebíči nám Rakušané předváděli povrchovou práci svých jagdteriérů. Především nás udivovala ukázněnost jejich psů. To musí být také ideálem naším, abychom vychovali jagdteriéra všestranně použitelného, ovladatelného, ušlechtile ostrého, ale za každých okolností ukázněného, který by byl milým přítelem, vydatným pomocníkem v naší krásné myslivosti a ne postrachem. Že to jde, viděli jsme v loňském roce na podniku v Bojnicích. Zpřísněním chovu musíme vyburcovat chovatele z klamného mínění, že stačí, když jagdteriér je dobrým norníkem, musíme je vyburcovat z pohodlného klidu a přivést je ke správnému vedení jagdteriéra. A právě chovatelé mají jít ostatním majitelům jagdteriérů příkladem. Výhradním používáním jagdteriéra pouze k podzemní práci bychom mu prokázali špatnou službu. Dosáhli bychom zakrnění jeho povrchových vloh tak, jak se to v minulosti stalo u plemen, které se ve službách dámské módy staly výhradně plemeny "gaučovými".

Plně připouštím, že velké potíže na povrchových zkouškách nastávají s odvoláním jagdteriéra od vyvstalé zvěře. Je to podmíněno jednak vrozenou dravostí jagdteriéra, jednak jeho používáním pod zemí, kde žádáme chvaty a likvidování všeho, co se v noře nachází, ale hlavně nedostatkem času, který pro svého psa rezervujeme při svém denním zaměstnání. Čím častěji jsme s ním v honitbě, čím častěji pes přichází do styku se zvěří, tím se stává klidnějším, ovladatelnějším a rychleji dochází k poznání, že mezi osádkou nory pod zemí a ušlechtilou zvěří povrchovou je rozdíl, že pod zemí musí nastoupit k práci okamžitě a na povrchu až na pokyn pána. Příkladem je pes, který je chován ve voliéře a nepřijde do styku s domácí drůbeží. Ten je vždy náchylnější k její likvidaci při náhodném setkání s ní, ať již na vesnici či jinde, než pes, který se od mládí pohybuje na dvoře mezi drůbeží. Záleží tedy jen na nás, zda budeme tyto faktory brát v úvahu a psu dostatečným pobytem v honitbě a trpělivým usměrňováním vštípíme, že zajíc, bažant a srnče jsou objektem jeho práce až na výslovný pokyn pána. Znám majitele jagdteriéra, který v rozsáhlé, zídkou oplocené zahradě chová dva zajíce. Pustil do zahrady psa. Přestože mu zajíci před mordou předváděli hotovou akrobacii a pes se dychtivostí chvěl po celém těle, přece se bez pokynu pána do nich nepustil.

Od 1. ledna 1971 platí chov evidovaný. Není tím nikterak přidušena iniciativa chovatelů, každý chovatel si může pro svou fenku zvolit psa podle vlastního výběru. Poradce chovu je však povinen sledovat vlastnosti i exteriér odchovaných jedinců a vyhodnotit jejich spojení. Kdyby zjistil, že by zamýšlené spojení bylo chovu na závadu, upozorní na tuto okolnost majitele feny a vyzve ho, aby si zvolil psa vhodnějšího. Bezradnému ochotně poradí. Tím nastupujeme cestu k ozdravění chovu jagdteriéra a k jeho budoucnosti. Uvědomělý chovatel, a takový má každý z nás být, se ochotně rozhodnutí poradce chovu podrobí, poněvadž jen tak dojdeme k cíli. Jestliže by někdo zpřísněním podmínek chovnosti ztratil chuť k další práci, pak nepatří mezi chovatele kvalitní a přiznává se k tomu, že mu nejde o prospěch plemene, ale vlastní kapsy. Nikoho z majitelů jagdteriérů nenutíme, aby se svým psem vykonal povrchové zkoušky, chovatel však těmto majitelům musí jít příkladem.

Není naší snahou, abychom loveckou kynologii zamořili tisíci netypickými, neukázněnými, zběsilými jedinci a vytlačili tak jiná malá lovecká plemena, ale abychom vedli jagdteriéra linií, která mu byla vyšlechtěním dána do vínku. A také abychom budoucí kynologické generaci předali psa kvalitního, dobrého přítele a v myslivosti věrného pomocníka.

Věřím, že po přečtení tohoto článku dáte v mnoha směrech panu faráři i po 30 letech za pravdu. Jelikož jsem pamětníkem jeho činnosti pro německého loveckého teriéra, vím, že chovu rozuměl, i když v tomto období měl jen jednu nebo dvě chovné feny, ale šest a více chovných psů. Proč? To už se nikdy nedovíme.

Očekávám názor Vás - kynologů, případně doplnění mého článku o vlastní zkušenosti, které by zajisté bylo vhodné publikovat na stránkách tohoto časopisu.


vychází v 7:45 a zapadá v 15:58 vychází v 14:24 a zapadá v 3:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...