Časopis Myslivost

06 / 2001

Postřehy ze svatební cesty

Silvie VESELÁ
Postřehy ze svatební cesty
Myslím, že my – pejskaři jsme asi všichni stejní. Navzájem si sdělujeme ty neuvěřitelné příhody s našimi chlupatými přáteli, prožíváme stejné radosti i starosti a vždy zpozorníme, když se kolem nás mihne nějaký psí ocas. Psi mě neopustili ani na jiném kontinentě. Už v letadle, které mířilo do severoafrického Tunisu, jsem mého novomanžela zaplavovala otázkami typu: “budou tam vůbec čistokrevní psi?” nebo “podaří se mi najít nějaký obchod s chovatelskými potřebami?”. Naštěstí jsme v tomto směru stejně postižení, takže jsem měla vedle sebe dobrého sekundanta.
Po příjezdu jsem byla ohromena - všude byly jen kočky a zase kočky! To přece není možné.Ne, nebylo. Stačilo jen pár dnů a výletů. Jak jsem zjistila, vůbec nejvíce psů různého zbarvení a neurčité rasy, ale vždy maximálně střední velikosti bylo ve vnitrozemí. V okolí chudých vesniček hlídají stáda ovcí a koz, kterých je v Tunisu opravdu požehnaně. Ovšem jakékoliv mé pokusy o sblížení skončily vždy neúspěchem. Psi jsou velmi plašší, ale ne agresivní. Snad největší radost mi udělal objev veterinární kliniky, kterou si lékař vybudoval z části svého domu. Ale i když jsme chodili okolo téměř ob den, nikdy se nám nepodařilo zastihnout nějakého pacienta. Myslím, že Tunisané chovu domácích mazlíčků příliš neholdují. Dům veterináře rozhodně nebyl nijak honosný, takže jeho profese zřejmě asi nepatří k těm lukrativním. Moji domněnku potvrdily i jediné chovatelské potřeby v celém Sousse, třetím největším městě Tunisu, a to vodítka a obojky prodávané v jednom ze stovky obchůdků na tržišti v medině. Co mě naopak mile překvapilo, byly psí konzervy prodávané v samoobsluhách. Ovšem po nějakých granulích nikde ani památky.

Kdysi v Tunisu žilo a lovilo se mnoho druhů zvířat - gazely, jeleni, lvi, mufloni, ale nájezdy lovců v době francouzské nadvlády měly za následek téměř jejich vyhubení. V současnosti se stále ještě loví lišky, vysoká a divoká prasata. Původně byla černá zvěř do severní Afriky dovezena z Evropy. V Tunisu se vyskytuje v severních horských pásmech, kde je v sezóně lovena pouze cizinci. Islámské náboženství arabům zakazuje konzumaci vepřového masa, proto Tunisané černou nikdy neloví.

Ptáte se - a co lovečtí psi? V Tunisu je známé plemeno sloughi. Tito elegantní honiči, přezdívaní také jako arabští chrti, byli při lovu používáni již v době antiky. O jejich rozšíření v severní Africe se zasloužily berberské kmeny. Arabové se chovu chrtů velmi věnovali, protože tito psi pro ně byli významnými pomocníky nejen v životě na Sahaře, ale i v ostatních oblastech. Sloughi, která pro ně lovila gazely, antilopy i černou zvěř si vysoce cenili a nikdy ji neprodali. Hodnotu psa určovaly jeho lovecké úspěchy. V současné době sloughi ztratily na původním významu a v okolí Sahary se objevují spíše jako atrakce pro turisty. U některých psů můžete spatřit kupírované uši a vypálená znamení na předních bězích, která měla končetiny "posílit". I dnes však jsou tito chrti krmeni chlebem, mlékem a polévkou. Přestože jsem navštívila i Saharu, nebylo mi dopřáno sloughi spatřit.

Ale i tak jsem nepřišla zkrátka. V přístavu Port El-Kantaoui jsem na jednom k mnoha kotvících katamaránů zahlédla štěně německého krátkosrstého ohaře. Jeho majitelem však nebyl Tunisan, ale jeden z mnoha francouzských turistů.


vychází v 7:51 a zapadá v 15:58 vychází v 18:13 a zapadá v 9:53 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...