Časopis Myslivost

01 / 2002

Chování a jednání psů, zvláště stavěcích

Jan B. MARTINEK
Chování a jednání psů, zvláště stavěcích
Biologické vědy poměrně rychle převzaly a rozvíjely teorii evoluce - vývoje a vývojových proměn živočišných druhů. Otázky chování a jednání se však dlouho snažili vysvětlit zastánci účelové psychologie, později američtí behavioristé, kteří všechno chování a jednání odvozovali od experimentálního výzkumu chování v průběhu učení. V kynologii se dlouho udržovala reflexní teorie. Vrozené chování se vysvětlovalo nepodmíněnými, naučené jednání podmíněnými reflexy. Skutečný prospěch z poznání evoluce však přinesl objev homologie - podobnosti nejen anatomické, ale i chování a jednání druhů v průběhu evoluce.
Životní projevy všech živočichů, tedy i psů a lidí nejlépe vysvětluje současná etologie - porovnávací výzkum chování a jednání. Stále si však uvědomujeme, že vědecké poznatky jsou jen teorie, které se v nejlepším případě pravdě pouze přibližují, mohou být vyvráceny a nahrazeny novými.

Starší výraz a obecný pojem pud (angl. drive, něm. Trieb) se dnes nevyskytuje v obecné mluvě a jen s výhradami v odborné literatuře. Popisuje se ve velmi širokém smyslu jako vnitřní, klidový stav připravenosti k dosažení nějakého cíle nebo potřeby. Teprve aktivní stav ( angl. urge, něm. Drang) vede k cílenému jednání. Podle této definice se výraz pud významově nekryje s výrazem instinkt, přestože oba bývají považovány za identické. Pro nepřesné vymezení a mnohé nejasnosti užívá většina etologů výrazu motivace.

Také stále hojně užívaný výraz instinkt vždy měl a dosud má nejen v obecné mluvě, ale dokonce i ve vědeckých pojednáních, nestejný význam a výklad. Jen velmi zjednodušeně se dá říci, že na určitý podnět následuje určité vrozené (instinktivní) chování a jednání. O obtížnosti pojmu svědčí řada definicí, které však nedokáží vysvětlit proč po určitém vjemu následuje určité nutkání. Neplatí ani starší představa, že instinkty oddělují zvíře od "racionálního" člověka.

Podobný problém je s teorií reflexů. Reflex je pouze přímá reakce na podnět, zprostředkovaná reflexním nervovým obloukem, který prochází míchou, nejvýše prodlouženou míchou a zpět, nikoli mozkem, tedy bez účasti vědomí (například mrknutí očním víčkem na podráždění oka, reakce na klepnutí neurologickým kladívkem). Slavný Pavlovův model slintajícího psa na zvoneček, dříve považovaný za podmíněný reflex, je vlastně podmíněná appetence (chuť), neboť pes je na to připraven. Jedná se tedy o vědomé očekávání.

Současná etologie zachovává výraz instinktivní chování (například appetentní, agonistické, agresivní a další) a instinktivní jednání, které se projeví sledem vrozených pohybových koordinací jako reakce na prahovou hodnotu příslušného podnětu. Samostatný výraz instinktivní je lépe nahradit výrazem vrozený.

Instinktivní jednání se mohou kombinovat nebo omezovat výcvikem. Avšak regulovatelnost instinktivního jednání je forma plasticity, která však nemá nic společného s učením a zkušeností. Instinktivní jednání (dědičně určená koordinace pohybů) je reakce, která je od začátku dokonalá. Pohybové koordinace instinktivního jednání jsou geneticky určeny do nejmenších podrobností. V tomto smyslu je pojímán výraz instinkt.

Ve vývoji jedince (ontogenese) dochází k procesu zrání instinktivního chování a jednání, vedoucí k dosažení plné funkční schopnosti. Je to autochtonní proces centrální nervové soustavy nezávislý na procesu učení (výcviku). Důležitý je poznatek, že na vrozeně určeném místě jedincova genomu jsou umístěna tzv. prázdná místa, která však reagují zcela určitým, koordinovaným jednáním na přiměřený zevní podnět bez jakékoli předběžné zkušenosti. Příkladem je třeba tchořovo zakousnutí do týla kořisti nebo veverčino otvírání ořechů. Platí to však i pro štěně stavěcího psa, které při první příležitosti vystaví třeba kosa, skřivana nebo domácí slepici. Teprve později dochází na základě zkušenosti k selektivnímu rozlišení se zaměřením na lovné ptáky.

Appetentní chování
je příklad formy instinktivního chování. Je to činnost, jíž se cíleně vyhledává určitá situace jako podnět, uvolňující vyvolávající mechanismus příslušného instinktivního jednání (appetence řízená). Zvýšená pohybová aktivita slouží zvířeti k vyhledání nejistě lokalizovatelného podnětu (appetence neřízená). Práce stavěcího psa při hledání v poli je přímo exemplární ukázka appetentního chování.

Podmíněná appetence
má velký význam v procesu učení (výcviku), kdy se příkaz k určitému úkonu stane podmíněným podnětem a přes nepodmíněný podnět se vyvolá vrozený startovací mechanizmus. Úkon sám je cílem appetence.

Psovy životní a pracovní projevy - jeho individualita (fenotyp) je složitá mozaika vlastností, složená z vrozených vloh (geny), uložených v individuálním souboru (genom) a zevních vlivů. Všem psům bez rozdílu jsou geneticky pevně dány druhově specifické vlastnosti - sexuální chování, péče o potomstvo, zachování rodu, společenské chování a další. Tyto vlastnosti se u psů všech plemen jaksi samozřejmě předpokládají, ale v oficiálních standardech o nich není ani zmínka. Horší je to s plemennými a individuálními vlastnostmi. Na tento nedostatek výstavních standardů marně upozorňují nejen chovatelé pracovních psů z mnoha zemí, ale i biologové, etologové a genetici: Standard psího plemene by se měl vztahovat nejen na tělesnou stavbu, ale i na zdraví, sílu, plodnost, chování (alespoň podle projevů při zkoušce z výkonu) a emocionální reakce založené na vrozeném instinktivním chování a jednání.

Plemenně specifické vlastnosti stavěcích psů jsou: nos, hledání, vystavování, postupování, vedení ku zvěři, u britských ptačích psů i přiznávání. Všechny vycházejí z vlastností původních prehistorických i současných divokých predátorů. Více než tisíciletou cílenou plemenitbou byl pouze upraven jejich vzájemný poměr, kterým se usnadňuje výcvik k účelné práci. Je to jedinečný příklad chovatelsky zkrácené evoluční optimalizace.

Povahové rysy a duševní schopnosti (inteligence) jako bystrost, vynalézavost, učelivost, iniciativa (schopnost organizovat své chování na základě zkušenosti) doplňují obraz individuální jednoty - osobnosti. Obraz chování a práce dospělého psa je v ideálním případě výsledek adekvátně proporcionálního součtu vrozeného chování a jednání, individuální povahy a inteligence, správné rodinné i sociální výchovy a citlivého výcviku. V méně ideálním nebo špatném případě lze těžko retrospektivně posuzovat případné, zděděné nedostatky z rodového genotypu, které jsou zakódovány v jeho genomu.

Zevní projevy nejen psů, ale i jiných zvířat vykazují známky očekávání a zklamání. Ukazuje to na existenci vědomí. Vědomé očekávání příštího děje znamená vytvoření imaginárního modelu. Je to obraz nebo pojem objektu (děje), který ještě není přítomen. Elektroencefalografické fenomeny takové aktivity byly zaznamenány jak u lidí, tak u psů a dalších zvířat. Biologové a filozofové jsou přesvědčeni, že vědomí mají nejen druzí lidé, ale i psi a další zvířata. Rozdíl je v lidské řeči, umožňující kritiku. Všechno ostatní je méně důležité.

Pes vykazuje i sobě vlastní formy myšlení. Například když váhá, než se rozhodne jakým způsobem se zmocní obtížně přístupné potravy, zastaví se, než se rozhodne pro nejsnadnější cestu nepřístupným porostem apod. Pomocí svých orientačních reakcí a významné míry naučeného vhledu vytváří ve své centrální nervové soustavě model skutečného prostoru a v tom představovaném prostoru i jedná. Toto jednání, které je zde dřív než jednání ve skutečném vnějším světě, označujeme jako myšlení. Je to v omezené míře průzkumové chování. Každý zkušenější majitel psů zná psovo výmluvné chování, když má špatné svědomí pro nějakou nepravost.

V kynologické literatuře se většinou správně upozorňuje na fakt, že psy nelze zlidšťovat. Autoři celé řady publikací se však snaží neúspěšně vysvětlit duši, povahu, vůbec psychologii a "řeč" psů. Většina takových prací postrádá metodickou koncepci. U organického systému (ať je to pes nebo jiný živý organismus) nelze dospět ani vědeckou redukcí k jednoznačně platným definicím, z nichž by bylo možno deduktivně posuzovat určité projevy a situace. Zatím nejsprávnější přístup umožňuje právě jen porovnávací výzkum chování a jednání (etologie). Na základě těchto vědeckých poznatků a trpělivým pozorováním svého psa v nejrůznějších situacích, může mu každý lépe porozumět a předvídat jeho počínání.

Pozn. autora: Kurzívou uvedené citáty jsou z etologické, biologické, genetické a filozofické literatury. Vážným zájemcům doporučuji především česky vydané dílo: Konrad Lorenz: Základy etologie, vyd. Academia, Praha 1993



vychází v 7:49 a zapadá v 15:58 vychází v 16:21 a zapadá v 7:49 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...