Časopis Myslivost

01 / 2002

Jeden obyčejný lovecký den

Jiří VÍTEK
Jeden obyčejný lovecký den
Byl prosinec a zima jakoby se styděla přijít se sněhovou nadílkou. Místy se ho krčilo ve stinných zákoutích pouze několik centimetrů. Nadešel pátek a naše lesní správa pořádala naháňku na černou zvěř.
Odebrali jsme se do honitby a první leč se stávala skutečností. Střelci byli rozestavěni a my, určení honci se svými čtyřnohými pomocníky, jsme začali nahánět. Psi uvolnění z vodítek rázem zanechali vrčení a cenění zubů na sebe navzájem a s temperamentem ještě nepoznamenaným celodenní námahou v těžkém a členitém terénu Drahanské vrchoviny se rozběhli do mlazin. Netrvalo dlouho a začali se ozývat. Zatím to bylo hlášení vysokým hlasem, které nás nechávalo v klidu. Ozývaly se poznámky typu "pískni si na psa, žene srnčí", po kterých nastal pískot a přivolávání psů, protože slušně vychovaný pes u nás srnčí nehoní.

Dvě leče, ve kterých černá nebyla, proběhly v klidu. Začalo to až po svačině, v poslední leči. Byli jsme asi uprostřed leče, když to začalo být vážnější. Ve smrkové houštině se ozvalo hluboké hlášení mého "jagoše". Vzápětí se k němu přidávají i jeho kolegové. To už na nic nečekáme a pádíme tím směrem. Přes všechnu snahu dobíháme v těžkém terénu pozdě. Hlášení stouplo o dvě oktávy, a to už je nám jasné, že se černá pohnula a psi ji ženou směrem na střelce. Na kanonádu ran jsme již nemuseli čekat dlouho. Pomalu jsme docházeli na místo srazu, zvědaví na úspěšnost střelby. Postupně se dovídáme, že tři selata a jeden lončák "leží". Zádrhel nastal za okamžik, když se vrátil poslední střelec z boční linky. "Střelil jsem na lončáka, prase po ráně značilo, dost barví, ale zmizelo v protější stráni". Totéž potvrdil i sousední střelec, který vše sledoval. Rozhodnutí vedoucího honu nemohlo být proto jiné, než jít divočáka okamžitě dohledat. Vyrazili jsme v šesti. Střelec, jeho soused, Standa se svojí fenkou jezevčíkovité braky a já se svým jagdteriérem Cvikem.

Po chvíli docházíme na nástřel. Je tam trochu barvy, stříž, ale ať mudrujeme jak mudrujeme, nemůžeme se dohodnout o umístění rány. Vzápětí dělám unáhlené rozhodnutí. "Vypustím Cvika po stopě, však on nám už prasátko najde", sděluji kolegům. Pes si ověřil nástřel a posléze zmizel. Standa nasazuje své fence barvářský řemen a vydáváme se všichni po stopě. V tu chvíli nikdo z nás netuší, do čeho se s takovou chutí pouštíme. První kilometr absolvujeme probírkovými porosty v kamenité stráni se sklonem 60 %. Posléze dolů na žleb, kousek potokem a zase nahoru do stráně. Fena nás vede neomylně s neutuchajícím zájmem o stopu. Poněkud hůře jsme na tom my. Po celodenní námaze jsme na pokraji sil, navíc se začíná stmívat. Pod jedním kopcem se shodujeme v tom, že dál už prostě nemůžeme a musíme odložit dohledávku na druhý den.

Mělo to ale jeden háček. Už asi dvě hodiny jsem postrádal Cvika. Začal jsem mít o psa obavy, napadají mě různé, většinou neradostné myšlenky. Nakonec jsem se rozhodl jít ještě kousek dál. V tom kolega zvolá: "Slyším hlásit psa!" Všichni jsme nastražili uši a určujeme směr. Hlášení se ozývá tlumeně z vedlejšího žlebu. Vzápětí už všichni běžíme za hlasem psa, aniž si někdo z nás vzpomene na únavu. Cvik po dvouhodinovém hlášení postřeleného kusu už jenom chraptí. Konečně se dostáváme k houštině, kde se odehrává boj dvou nesmiřitelných protivníků. Celou scenérii osvětluje pouze měsíc, protože je už šest hodin večer. V tichosti obstupujeme leč a já se pomalu vydávám po stopě dovnitř smrkového porostu. Došel jsem asi na vzdálenost deseti metrů a už vidím Cvika dorážet na zarostlý smrček. Pes vytušil moji přítomnost a přidal na ostrosti. Vtom se prase pohnulo a já si uvědomuji, že uniká po svahu směrem na žleb. Za okamžik se ozvaly dva výstřely.

Proti mému očekávání dosled neskončil. Jak jsem se později dozvěděl, Standa oběma ranami chybil. Potvrzuje to hlášení obou psů v houštině protějšího svahu. Tentokrát však lončák nedoběhl daleko. Psi ho opět zastavili v bukové tyčkovině, kde se zavláčil pod šípkový keř. A to byl již opravdový konec tohoto náročného nočního dosledu.

V poměrně přehledné tyčkovině bylo dostřelení poraněného kusu již snadnou záležitostí. Byl to nejnáročnější dosled, který jsem absolvoval a nebýt vytrvalosti mého jagdteriéra, divočáka by se asi dohledat nepodařilo. Díky Cvikovi si mne toto plemeno neohrožených bojovníků navždy získalo.


vychází v 7:41 a zapadá v 15:59 vychází v 13:29 a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...