Časopis Myslivost

01 / 2002

Porcelaine

-VT-
Porcelaine
Historie plemene, dnes nazývaného porcelán, je velmi blízká většině ostatních plemen francouzských honičů, která se obvykle konstituovala selektivním výběrem, eventuelně křížením parforsních honičů z různých ekipáží. Tento výběr a ustálení typů jednotlivých plemen, jak je známe dnes, probíhal ponejvíce v XIX. století.
Ovšem vývoj porcelána není tak přesně popsán a zdokumentován, je tomu u dalších plemen francouzských honičů. Existuje několik pramenů, které hovoří o porcelánech a jejich původu.

Podle markýze de Foudras, proslaveného vypravěče, pocházejí ze Švýcarska. Ale jiný z autorů, zabývajících se historií parforsních lovů, pan de Marolles, hledal informace o kořenech porcelánů přímo ve Švýcarsku a shledal jejich švýcarský původ málo pravděpodobný. Přesto jsou některé informace pana de Foudras důležité, především ty související s ekipáží "de Lunéville". Třeba ta, že psi vikomta de Choisseul byli nazývání "psi z porcelánu" a toto pojmenování bylo naprosto nové, neznámé ve Franche-Comté, kde tato smečka lovila. Tento region ostatně sousedí se švýcarským územím, takže vzájemné ovlivňování plemen z obou stran hranice není vyloučené.

Nejpravděpodobnější informace o původu porcelánů podává pan Daubigné. Podle něho byli původně tito psi chováni v klášteře v Cluny. Kláštery se totiž již od středověku věnovaly chovu a šlechtění psů pro štvanice, neboť tento způsob lovu byl na jejich pozemcích provozován. Ostatně i nejslavnější plemeno parforsních honičů, pes Sv. Huberta, pochází z kláštera, podle nějž je pojmenován. Z kláštera Cluny získali porcelány v klášteře Luxenil. Tento klášter byl ovšem později, v období francouzské revoluce, vydrancován a nenávisti davů neunikli ani psi. Naštěstí však předtím poslední z opatů v Luxenil, vikomt de Clermont-Tonerre, daroval pár ze svojí smečky svému lékaři a chirurgovi Dr. Poillotovi. U něj psi vřavu revoluce přežili. Jeho syn se však nevěnoval lovu, tak otcovu smečku daroval panu de Rosne. Od něho získal pan Daubigné, vnuk Dr. Poillota, pár, který dal základ jeho báječné smečce, s níž lovil v letech 1865 - 1896. Už v roce 1884 byli psi pod jménem "psi z porcelánu" vystavováni na výstavě v Paříži.

S nástupem nového století prodělalo plemeno několik zásahů, které měly zlepšit jeho vlastnosti. Nový typ, který vznikl, byl celkově lehčí, měl menší lalok a byl elegantnější. Pro přilití krve bylo použito honičů z Artois a z Normandie a sommersetského harriera. Poslední ze jmenovaných sice přinesl porcelánům některé primitivnější rysy, ale dodal jim odolnost a otužilost. Později došlo též ke křížení s billym, který dodal plemeni nejen vznešenost, ale též zvětšil jeho tělesný rámec.

V současné době je na prvním místě snaha upevňovat výborné lovecké vlastnosti těchto honičů, vzhled je z tohoto pohledu druhotný. Samostatný chovatelský klub plemene byl založen v roce 1971 panem Hublotem de Rivault a panem Daillantem, předsedou Národní lovecké federace Francie (UNCFD). Na první klubové výstavě v Cahorsu bylo přihlášeno jen 15 jedinců. Ale plemeno si brzy začalo dobývat obdiv, především mezi lovci, pro svoje výborné lovecké vlastnosti - báječný nos, perfektní držení stopy, schopnost držet se ve smečce, silný hlas ve střední tónině a důraz v kontaktu s velkou zvěří. Tyto vlastnosti spojují porcelána s vyhlášenými honiči Jihozápadu. Navíc jeho velmi světlé, téměř bílé zbarvení s velmi světlými oranžovými plotnami a stříkáním je velmi dobře viditelné v terénu a umožňuje lovci dobře sledovat jeho práci v terénu, i když stojí na stanovišti.

Porceláni jsou v dnešní době používáni jednak ke štvanicím zajíců, a to jak na koních, tak pěším, ale i k lovu spárkaté zvěře a divočáků se střelnou zbraní. Pro svoji schopnost držet stopu se hodí i k dosledům. Je nutno dodat, že jejich krátká a jemná srst vyhlíží jako velmi chabá ochrana pro práci v křovinách, ale oni v nich loví se stejnou vehemencí, jako na pláních.

-VT-


Název plemene: Porcelaine (Porcelán)

Standard FCI č. 30 z 18. 4. 1997 / F

Země původu:
Francie

Klasifikace FCI:
skupina 6 - honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce 1.2 střední honiči, plemeno podřízené pracovní zkoušce

Celkový vzhled:
Pes používaný k lovu malé zvěře štvaním. Je velmi ušlechtilý, velmi francouzský, připomínající velké honiče každým detailem svého vzhledu.

Hlava:
musí být typická, suchá a jemně modelovaná, celkově spíše dlouhá, mozkovna široká mezi ušima, týlní hrbol oblý. Fronta je plná, dělící rýha je patrná, ne však přehnaně výrazná. Stop je vyznačen, není výrazný.

Nos:
je velký a výrazně černý. Nozdry otevřené. Čenichová partie správné šířky, ani hranatá, ani špičatá. Nosní hřbet u kořene rovný, ke konci se mírně klene.

Pysky:
Horní překrývá spodní, aniž by byl příliš volný nebo hrubý. Sliznice pysků je černá.

Oči:
jsou normální velikosti, musí vypadat tmavé a ukryté pod nadočnicovými oblouky. Pohled je inteligentní a milý.

Uši:
jsou jemné, dobře se stáčejí, zakončení spíše do špičky, dosahující délky nosu. Jejich úzký úpon nesmí být nikdy zavěšen nad linií očí.

Krk:
je dost dlouhý a štíhlý, může mít nevelký lalok. Působí suše a napjatě.

Tělo:
Kohoutek je výrazný, hřbet široký a rovný. Bedra jsou široká, mohutně osvalená, dobře spojená s hřbetem, nejsou přehnaně dlouhá. Záď mírně šikmá, kyčelní hrboly jsou oddělené a mírně vystupující. Hrudník je středně široký, ale hluboký. Žebra jsou vzhledem ke tvaru hrudníku spíše protáhlá než plochá. Slabiny mírně vtažené, plné.

Ocas:
je správně nasazen, u kořene silný, ke konci se zeslabuje, je středně dlouhý, nikdy s osinami (delší srst), je nesen mírně prohnutý.

Přední končetiny:
Jsou dost dlouhé, suché, ne přehnaně slabé, šlachy pevně uvázané. Jsou rovné. Lopatky jsou lopatky běžce, dlouhé, šikmé, svalnaté a suché. Tlapky jsou tvaru francouzského honiče, prsty jsou spíše dlouhé a suché, ale dobře sevřené. Polštářky jsou tvrdé a odolné.

Zadní končetiny:
Stehna jsou dlouhá, osvalení mají zřetelně modelované a suché, jsou středně široká. Hlezna silná, nízko u země, normálně zaúhlená.

Pohyb:
je živý a veselý. Cval lehký a vytrvalý.

Kůže:
je jemná a pružná, mramorovaná četnými černými plotnami.

Srst:
má být krátká, jemná, přiléhající a lesklá, bez lysin.

Zbarvení:
je velmi bílé s oranžovými plotnami okrouhlých tvarů, které nikdy netvoří plášť. Tyto plotny se vyskytují obvykle na místech, kde je kůže tmavě pigmentovaná. Oranžové stříkání na uších je velmi typické pro plemeno.

Výška:
Pro psy v rozmezí 55 až 58 cm, pro feny v rozmezí 53 až 56 cm.

Chyby:
Všechny odchylky od tohoto standartu jsou považovány za chyby a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti.

Vylučující vady:
chybění typu, oči nebo nos světlý, příliš mnoho depigmentovaných míst, ocas s osinami (delší srstí), srst tvrdá nebo hrubá, plášť, oranžové plotny příliš výrazné, s odstínem do mahagonova, prošedivělé nebo promísené černou srstí. Oranžové světlejšího odstínu, stejně jako plotny zcela chybějící, nejsou žádoucí, ale nelze je považovat za vyřazující. Dále výška mimo hranice vymezené standardem (může být udělena výjimka samci, jinak vynikajícímu, který je vhodný pro plemenitbu, v případě, že nepřekročí výšku 60 cm), všechny chyby, omezující pracovní využití, jako je rachitida, špatné úhlení, nedostatečné délky.

N.B. Psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku.


vychází v 7:45 a zapadá v 15:58 vychází v 14:24 a zapadá v 3:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...