Časopis Myslivost

01 / 2002

Vlčice Akila

Vladimír MÁDLE
Vlčice Akila
Romány Jacka Londona i Jamese O. Curwooda bezesporu ovlivnily romantické představy některých lidí i u nás, jak do vzniku trampského hnutí, tak i do touhy mít doma vlčí psy podobné Barímu nebo Bílému Tesákovi. Nic na tom nemění fakt, že tito vlčáci s velkým podílem divoké krve byli vlastně výjimkou potvrzující pravidlo, že kříženci vlků z první generace se převážně nehodí k ničemu jinému, než aby byli součástí saňového spřežení. Ale ty vzácné výjimky mezi vlčími psy, coby báječnými společníky člověka, a tací skutečně existovali, byli i důvodem mého nápadu “vytvořit” si podobného psa. Neměl jsem ambice udělat nové plemeno, takové již vytvářel Ing. Hartl u pohraniční stráže o deset let dříve, chtěl jsem mít psa jako byl Bílý Tesák.
A tak když jsem si koncem 60. let jel pro malou vlčici do ZOO Na Kopečku v Olomouci, byl jsem již vyzbrojen znalostmi svých předchůdců, kteří vlky chovali. Byly jí tři týdny a naštěstí se narodila v uzavíratelném kotci, kam při výběru nemohli její rodiče - čtrnáctiletá matka Helenka a sedmiletý otec Princ. Ten byl také odchován v domácím prostředí. Vybral jsem si vlčátko pasivní povahy, bez útěkové reakce, ale i bez nějakých projevů kousavosti. Do kabely jsem dal hadr "ovoněný" pachem doupěte, kde vlčata žila. Vlče se na cestě k domovu chovalo vzorně a v autobuse i ve vlaku nemělo žádnou snahu utéct. Dokonce mi sedělo na klíně. Vlčata v tomto věku mají postavené uši, delší končetiny a celkově subtilnější tělesnou stavbu, než plemena ovčácká, a navíc jsou velmi pohyblivá. Mou jedinou starostí bylo, jak bude vlče přijímat potravu, protože známý fotograf divoké zvěře J. Holeček psal, že jeho vlčice Detva nechtěla ve štěněcím věku nic jiného, než kuřecí játra. Malá Akila, jak jsem ji pojmenoval, se však po příjezdu domů přímo vrhla na hrnec s rýží a masem a nacpala se tak, že nemohla ani chodit. Můj tehdy pětiletý německý ovčák Donar ze Svojsíkovy ulice tu malou divošku vyjeveně pozoroval, ale za pár dní se pro ni stal otcem, matkou i celoživotním partnerem.

Lidé, kteří měli vlky na venkově si stěžovali, že jejich chovanci měli často snahu utéct do volné přírody, což se jim někdy i podařilo. Je zajímavé, že život Akily ve městě nedaleko náměstí byl vlastně výhodou, protože z klidných míst svého působiště neměla žádnou snahu zamířit do divočiny. Vše totiž obklopovaly rušnější ulice, kterých se obávala. Zahrada, na které vlčice převážně pobývala, měla rozlohu 400 m2 . Ze tří stran jí do výšky a hloubky 10 m obepínaly zbytky městských hradeb a také náš dům, takže jedinou únikovou cestou mohl být dvoumetrový plot k sousedům. Tam však nikdy nepřelezla, protože to bylo neznámé území, chodili tam cizí lidé a děly se tam prapodivné věci jako je věšení prádla, okopávání kytek a zeleniny nebo prořezávání stromků. To vše Akila pozorně sledovala, ale jen schovaná v altánu nebo v některém ze svých doupat, které si vyhrabala. Její chování se však změnilo, když zde měla svého pána nebo psa. Pak byla hravá jako štěně, ale i odvážná (zvláště v noci), což na vlastní kůži pocítil jeden zlodějíček, který vlezl na "její" území ukrást ze skalky alpínky!

Jednou však přece jen utekla. Řemeslníci, kteří v domě vsazovali nová okna, zapomněli uzavřít dveře do zahrady a vyděšená vlčice proklouzla dvorem na ulici plnou lidí vracejících se z práce. Naštěstí jsem byl mezi nimi a tak jsem přistihl vylekanou Akilu sedět u nedalekého vchodu do hotelu Savoy, kde blokovala vstup vyprahlým štamgastům. Potíž byla v tom, že kvůli přítomnosti mnoha lidí všude kolem, na sebe nenechala sáhnout a pořád přede mnou ubíhala do klidnějších míst. Přitom bylo jasné, že mě poznala, stále se ohlížela, ale teprve v jedné odlehlé uličce se zastavila a dala mi "pusu"! Neměl jsem nic, na co bych ji uvázal, tak jsem si ji hodil přes rameno a jako Bivoj s kancem pospíchal domů. Celou cestu vrčelaa cenila zuby na kolemjdoucí a na otázky co je to za zvíře jsem odpovídal, že nevím, že jsem ji chytil v lese.

Dodnes je mi záhadou, jak Akila bezpečně poznala mezi lidmi, kdo chová psy. Pejskaře přivítala a chtěla si s nimi hrát. Kvůli pouhým zvědavcům se však neobtěžovala opustit svoje zahradní úkryty. V tom se nikdy nemýlila a nechce se mi věřit, že by v tom hrál roli jen její pachový průzkum. V přítomnosti mojí, nebo psa, se kterým žila, totiž ztrácela svoji opatrnost, zdálo se však, že někteří lidé jí byli lhostejní.

Bohužel se mi nepodařilo uskutečnit původní úmysl, vytvořit si pro sebe "vlčáka" z první generace křížení. V té době postihla i Česko těžká epidemie psinky, uhynula řada psů, zvláště štěňat, a malá vlčice to přežila snad jen díky svému divokému původu. Zůstaly jí však následky v podobě zeslabené přední končetiny, menšího vzrůstu a pravděpodobně i neplodnosti. V následujících letech se s ovčákem Donarem několikrát normálně spářila, ale výsledek byl nulový.

Akiluška u nás prožila asi polovinu průměrného vlčího věku a posléze skončila pod troskami domu, kde vyrostla, jako oběť megalomanské výstavby paneláků ve středu města.

Nakonec bych nechtěl uvádět žádné rádoby vědecké závěry, ale jen zajímavé skutečnosti o vztahu některých divokých zvířat k člověku. Levhartice, o které psal E. T. Seton, lvice Elsa paní Adamsonové nebo vlčice Alatna paní Crislerové, ale i mnoho dalších, jsou ukázkou vždy relativně krátkého, ale neskutečně vroucího vztahu mezi lidmi a "dětmi divočiny". Rád bych věřil, že i moje Akila patřila mezi ně.


vychází v 7:49 a zapadá v 15:58 vychází v 16:21 a zapadá v 7:49 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...