Časopis Myslivost

02 / 2002

Mé zkušenosti s jagdteriérem

Jiří KNOPP
Mé zkušenosti s jagdteriérem
Reaguji na článek “Neměli bychom zapomínat” od pana Holoubka uveřejněný v příloze Lovecký pes 6/2001, dlouholetého chovatele jagdteriérů. Rád bych se se čtenáři podělit o zkušenosti s výcvikem tohoto plemene. První fenu jagdteriéra jsem získal v roce 1979. Byla již vyspělá, ale v chrupu jí chyběly vlevo P3 a P4, takež jsem s ní neabsolvoval žádnou výstavu, pouze zkoušky. Vzhledem k tomu, že máme u nás v obci umělou noru a v té době držet lišku nebyl žádný problém, měla moje Vila možnost pravidelných tréninků. Do nory šla s velikou chutí, několikrát se jí podařilo škodnou z nory vyhnat, a proto jsem ji přihlásil na zkoušky z norování ve Slavíkovicích. Zde skutečně fena moje předpoklady potvrdila - I. kolo 28 sekund vyhnání, II. kolo 37 sekund chvat. Povrchové zkoušky jsem s ní bohužel neabsolvoval žádné, i když byla hlasitá na viděnou i na teplé stopě.
Pak jsem se nějaký čas věnoval převážně retrívrům a také jiným teriérským plemenům. Dalšího jagdteriéra jsem si pořídil již jako dvouměsíční štěně. Jola Vydří les je nyní tříletá a má složeny pouze zkoušky vloh a barvářské zkoušky. V letošním roce uvažuji o lesních zkouškách a norování. Také se mi podařilo získat psa po importovaném psu z Chorvatska a po slušné feně z Podolské samoty. Tento pes se mi jeví jako nejperspektivnější kandidát pro chov i všestrannou loveckou upotřebitelnost. Než jsem ho získal, byl jsem toho názoru, že jag musí především pracovat pod zemí, popřípadě dohledat spárkatou, zvláště černou. On se však projevuje zcela zvláštně. V šesti měsících věku, aniž bychom to cvičili, začal aportovat. Domnívám se, že pokud má teriér pracovat jako honič, je nutné, aby hlásil zvěř na viděnou. U teplé stopy už to není tak potřebné a u studené už vůbec ne.

Když je obstavená leč a jagdteriér hlásí, blíží se ke stanovišti střelce a přitom nic nežene, mine pomyslnou hranici leče, která je tvořena spojnicí dvou sousedních střelců a hlasitě požene i sousední leč. Ta samozřejmě ještě není obstoupena a pes svojí hlasitostí může zvednout tam zalehlou zvěř. Taková zvěř je pro lov v tento den ztracena, protože jen málokterý pes ji dokáže otočit zpět na střelce. Je to dáno i rychlostí jagdteriéra. Hlasitost na studené stopě považuji za stejný nedostatek jako balamucení u ohaře, který vystavuje ještě teplý, ale prázdný pekáč.

Dalším problémem, se kterým se při výcviku jagdteriéra setkávám, je aport. V žádném případě nepovažuji za vhodné tohoto teriéra učit aportovat, ať už způsobem hravým nebo parfisem, i když myslím, že by jeho výcvik povahově zvládla asi většina jagdteriérů. V praxi však potřebujeme, aby likvidoval pod zemí vše, dosáhneme pevného držení, a to může mít při aportování za následek až znehodnocení zvěřiny. A drobné zvěře není v současné době nikde nazbyt. Na druhou stranu, pokud má jagdteriér tuto vlastnost vrozenou, bylo by asi škoda ji nerozvíjet a vhodným výcvikem dotáhnout do konce i předávání.


vychází v 7:49 a zapadá v 15:58 vychází v 16:21 a zapadá v 7:49 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...