Časopis Myslivost

02 / 2002

Technika posuzování

Vladimíra TICHÁ
Technika posuzování
Z pohledu lovecké kynologie, nebo spíše chovu psů loveckých plemen, je jaro zajímavým obdobím, a to jak v otázce hodnocení exteriéru, tak i povahy. Velmi důležité jsou z chovatelského hlediska Zkoušky vloh a je smutné, že jim často nebývá přiznávána důležitost, kterou bezesporu mají. Leckdo považuje za podstatné vyšší typy zkoušek a uniká mu, že právě vlohy jednotlivých psů a fen jsou to, co předávají svému potomstvu a že by tedy měly být z hlediska budoucího chovu tím nejdůležitějším. Je ovšem otázkou, zda současné Zkoušky vloh postihnou vše, co je pro jednotlivá plemena důležité.
V měsíci dubnu probíhají také Jarní svody loveckých psů. Je to první a velmi všeobecné hodnocení exteriéru mladých psů, hodnocení, které v době, kdy bylo zavedeno, bylo vítáno většinou chovatelských klubů a které je z jejich strany v posledních letech často kritizováno. O tom, co je posuzováno na Jarních svodech jasně vypovídá formulář pro ně určený. Posuzování je zaměřeno mimo jiné na celkový typ, sílu kostry, skus, počet zubů, kohoutkovou výšku, barvu oka a také na některé závažné vady, například kryptorchismus. Význam svodů by mohl být dvojí. Chovatelské kluby by z jejich výsledků měly získat první obecné informace o dopadu jednotlivých spojení a majitelé předvedených psů by se mohli dozvědět, jakou asi šanci jejich pes z hlediska hodnocení exteriéru má. Skutečný výsledek svodů závisí na několika faktorech. Tím nejdůležitějším je zájem pořadatelů a jejich možnost získat rozhodčí s aprobací na daná plemena. Ono je těžké dělat závěry v případě, kdy plemeno hodnotí člověk, který o něm nic neví a možná ani vědět nechce. Spočítat zuby nebo určit o jaký skus jde většinou potíže nečiní, i když ani to není, jak učí praktická zkušenost, vyloučeno. Horší už to je s plemenným typem nebo některými exteriérovými znaky. Druhým problémem je skutečnost, že se chovatelské kluby k posudkovým listům ze svodů někdy vůbec nedostanou. To všechno jsou možná důvody, pro které u řady plemen bylo jako podmínka pro zařazení do chovu stanoveno absolvování svodu nebo bonitace pořádané přímo chovatelským klubem. Přesto mají Jarní svody pořádané jednotlivými OMS velký význam. Mimo jiné jsou společenskou kynologickou akcí, na které mohou majitelé psů získat důležité kontakty a také si ověřit, jak se jejich pes chová v pro něj velmi často nezvyklém prostředí plném dalších psů a cizích lidí.

U většiny loveckých psů postačí chovatelským klubům z hlediska posouzení exteriéru jako podklad pro zařazení do chovu výstavní ocenění, které bývá doplněno tzv. výběrem do chovu. Je ale nutno přiznat, že takto získané informace mohou být méně podrobné, než bychom si představovali. Zvláště v případě vyšších typů výstav nebývá na detailní popis všech psů nadbytek času a velice záleží na tom, jak se s problémem jednotliví rozhodčí vypořádají. Určitě by neměla být cílem rozhodčích uspěchaná a povrchní práce, ale také není možné "mudrovat" půl hodiny nad jedním psem. Počty psů ve výstavních kruzích prostě stoupají a zároveň s tím stoupají i nároky na práci rozhodčího a je na něm, aby dokázal vystihnout a ve výstavním posudku i přes chybějící čas zaznamenat klady i zápory posuzovaného jedince.

Dnešní výstavy psů jsou proti těm dřívějším trochu odlišné. Nejde jen o změny ve Výstavním řádu a zadávaných titulech, ale i o oblast, která je zařazena jako předmět při přípravě rozhodčích pro posuzování exteriéru psů a která se nazývá technika posuzování. Do techniky posuzování lze zařadit vše, co rozhodčí ve výstavním kruhu dělá, od kontroly zubů, přes měření kohoutkové výšky, hodnocení psa v pohybu a postoji až po psaní výstavního posudku. Uvedené záležitosti se asi příliš nemění, i když i ony by si určitě zasloužily podrobnější rozbor. Rozdíly je ale možno vidět v celkovém postupu nebo spíše v systému posuzování. Ten by se dal podle přístupu jednotlivých rozhodčích rozdělit do dvou metod, které možná lze orientačně nazvat posuzováním srovnávacím a posuzováním podle katalogových čísel.

Metoda srovnávací - je tradičním nebo spíše starším a většině vystavovatelů dobře známým přístupem k posuzování. Rozhodčí, který ji používá, v podstatě porovnává kvalitu jednotlivých psů ve třídě a postupně je srovnává od nejlepšího k nejhoršímu nebo naopak. Většinou rozhodčí takovýmto způsobem určí předběžné pořadí a pak teprve přistupuje k individuálnímu hodnocení jednotlivých psů. Mezi výhody této metody patří skutečnost, že posuzování je možná z hlediska rozhodčího jednodušší. Vše je postaveno na porovnávání jednotlivých psů, rozhodčí si uvědomuje rozdíly mezi nimi a tedy i případné nedostatky nebo vady a právě na tom stanoví ocenění i pořadí. Metoda je do určité míry přitažlivá i pro koronu, protože diváci za kruhem vidí, jak rozhodčí psy ve třídě řadí a jejich pozici postupně mění až do okamžiku, kdy je s pořadím spokojen. Zkušenější diváci si mohou porovnat svůj názor s názorem rozhodčího, ti méně zkušení si naopak udělají obrázek, jak by asi kvalitní či méně kvalitní příslušníci plemene mohli vypadat. Metoda má ale i své velké nevýhody. Rozhodčí vlastně posuzuje každého psa dvakrát - jednou ve skupině a jednou individuálně. Rovnáním psů ve třídě trvá někdy tak dlouho, že rozhodčímu na individuální posouzení každého jedince nezbývá dostatek času. V praxi to často vypadá tak, že celá třída pomalu krouží okolo rozhodčího a ten přehazuje psy z místa na místo a zdá se, že pohled z boku mu k posouzení mechaniky pohybu i postavení končetin stačí. Následné individuální posouzení je pouze hodnocením statickým, tedy v postoji a nezbytně nutný pohled na psa v pohybu zepředu a zezadu chybí, protože se rozhodčí soustředí jen na barvu oka, hodnocení chrupu a měření kohoutkové výšky. Zvláště v případě početně silné třídy si rozhodčí dělávají poznámky, protože je na místě obava, že to, co u určitého psa zjistí v době, kdy třídu řadí, si již nebude uvědomovat v okamžiku, kdy na něj píše posudek . Rozhodčí také snadno sklouzne k představě, že nejlepší ve třídě jsou opravdu nejlepší a tedy i výborní, že ti průměrní jsou opravdu průměrní, a proto velmi dobří a ten zbytek už jen dobrý a přestane počítat s tím, že každá známka má určitý rozsah a že skutečnost může být úplně jiná. Jedinci ve třídě mohou být tak kvalitní, že by všem příslušela známka výborná nebo velmi dobrá nebo naopak takoví, že by měli být všichni oceněni jako dobří. Rozhodčí, pro kterého je základním vodítkem právě srovnávání jednotlivých psů se také může dostat do potíží v případě, kdy má ve třídě jednoho nebo dva jedince. Nemá co srovnávat, chybí mu celkový dojem, na jehož základě je zvyklý se rozhodovat a obtížně se mu určuje ocenění a k chybnému výroku je pak velmi blízko. Srovnávací způsob posuzování je velmi nevýhodný i z hlediska ve výstavním kruhu nezbytně nutné administrativy. Posuzuje se totiž jaksi "napřeskáčku", takže snadno dojde k záměně výstavních posudků nebo diplomů. Případy, kdy katalogové číslo posuzovaného psa a katalogové číslo vyznačené na posudkovém listu nejsou shodné, nepatří k ojedinělým a určitě ani k příjemným. Jedná-li se o výstavní posudek, je ještě možnost požádat výstavní kancelář o prázdný formulář nebo psovi nepříslušející posudek přeškrtat. Daleko horší je, pokud dojde i k záměně průkazů původu a do příslušné kolonky je zapsáno ocenění jiného psa. Asi se nikdo z nás nevyhne chybám. Určitě je ale lepší postupovat tak, aby se předem jejich možnost co nejvíce snížila. Nejde totiž jen o samotnou chybu, ale i o to, že podobný problém vnáší do výstavního kruhu neklid a tolik potřebná pohoda se ztrácí v nedohlednu. Rozrušený není jen rozhodčí a personál v kruhu, ale nervozita se přenáší i na vystavovatele a jejich psy. Ti se pak špatně předvádějí a daleko není ani k nekorektnímu chování psů i lidí okolo nich. Posledním nepříjemným nedostatkem uvedeného způsobu posuzování je jeho velká časová náročnost vyplývající mimo jiné z toho, že na určitého psa se rozhodčí musí zaměřit několikrát v době, kdy třídu rovná a pak ještě při individuálním hodnocení.

Metoda posuzování "po katalogových číslech" patří k modernějšímu postupu. V jejím případě rozhodčí posuzuje psy jednotlivě, a to v pořadí daném jejich katalogovými čísly, určí ocenění a na závěr, když má posouzenu celou třídu, stanoví konečné pořadí a zadává případná čekatelství či tituly. V praxi vypadá postup následovně:

Většina rozhodčích si chce udělat předběžný obrázek o kvalitě vystavovaných psů, a proto nechá celou nastoupenou třídu jednou nebo dvakrát obejít výstavní kruh. Pak si zve k individuálnímu posouzení psy tak, jak jsou seřazeni podle katalogových čísel. Nejčastěji rozhodčí začínají s hodnocením statickým, tedy v postoji, kontrolují skus, počet zubů, barvu oka, kohoutkovou výšku a vše další podle potřeb a zvyklostí u jednotlivých plemen. Zjištěné skutečnosti okamžitě diktují do výstavního posudku. Pak si nechávají psy chodit tak, aby je viděli v pohybu nejen z boku, ale i zepředu a zezadu. Rozhodčí využívají a vzájemně kombinují několik možností:
  1. pes se pohybuje po obvodu výstavního kruhu (pohled z boku),
  2. pes se pohybuje po obvodu pomyslného trojúhelníku (pohled zezadu, z boku a zepředu),
  3. pes se pohybuje tam a zpět od rozhodčího po pomyslné přímce (pohled zepředu a zezadu).


Po posouzení celé třídy si rozhodčí podle potřeby eventuálně jednotlivé psy ještě porovná, stanoví konečné pořadí, zadá čekatelství a příslušné tituly a zbude mu dostatek času na to, aby divákům zdůvodnil svoje rozhodnutí.

Posuzování po katalogových číslech má samozřejmě také svoje klady i zápory. V každém případě je náročnější na schopnost rozhodčího přisoudit určitému psovi správné hodnocení nebo spíše bez porovnání s dalšími psy se rozhodnout, jaké klady pes vykazuje a jak závažné jsou případné nedostatky či vady a jak přísně je třeba je penalizovat. Rozhodčí, hodný toho označení by měl být schopen zadat správnou známku bez ohledu na počet psů ve třídě. Je to smutné, ale skutečnost bývá často jiná. Dokladem jsou početně méně zastoupená plemena, kde výborná nebo dokonce i titul jsou často dávány tam, kde by bylo na místě daleko horší ocenění. Rozhodčí ale nemá srovnání a tak dá známku "zadarmo". Jsou i opačné situace, kdy pes je vynikající, ale rozhodčí nejistý, bojí se, že se bude blamovat a tak i výbornému psovi dá velmi dobrou nebo využije svého práva nezadat čekatelství nebo titul. Někteří rozhodčí i vystavovatelé posuzování podle katalogových čísel odmítají, protože podle jejich názoru omezuje možnost vystavovatele odstoupit. Výstavní řád totiž vysloveně říká, že vystavovatel může odstoupit z posuzování jen do doby, než rozhodčí začne individuálně posuzovat jeho psa. Je třeba si ale uvědomit důvody, které k odstoupení vedou. Dříve byl vystavovatel povinen nechat zapsat výstavní ocenění do průkazu původu. Většina rozhodčích seznamovala vystavovatele s předběžným pořadím a odstoupení bylo jedinou právoplatnou možností, jak zabránit zanesení nežádoucího údaje do průkazu původu. Dnes je vystavovatel oprávněn rozhodnout, zda ocenění chce či nechce zapsat. Důvodem k odstoupení jsou tedy mimořádné záležitosti, jako je např. poranění psa nebo jeho momentální neochota se předvádět . Důvodem k odstoupení může samozřejmě být i indispozice vystavovatele. To, že je vlastně každý nastoupený jedinec posouzen, je z hlediska diváků a zvláště pak chovatelského klubu (pokud se dostane k výstavním posudkům) velmi výhodné. Trochu jsou tím eliminovány případy, kdy vystavovatel nechá posoudit psa pouze v případě, že má šanci na slušné ocenění.

Posuzování podle katalogových čísel má svoje velké výhody. Mezi ty největší patří rychlost a jednoduchost práce rozhodčího i personálu ve výstavním kruhu. Do určité míry odpadají i potíže vyplývající z nepoměru mezi velikostí kruhu a počtem psů ve třídě. Prostor, který neumožní optimálně rychlý pohyb deseti psů může být pro jednotlivce zcela dostačující. Snáze se stanovuje i pořadí, protože je rozhodčí určuje na základě detailních znalostí jednotlivých psů. Snáze se orientují i vystavovatelé, protože přesně vědí, co na nich rozhodčí bude chtít. Nedochází ani k zbytečným kontaktům mezi psy a to má vliv na bezpečnost ve výstavním kruhu. Lidově řečeno, práce v kruhu "odsýpá", na jednotlivé psy je dostatek času a možnost různých zmatků je omezena na minimum.

Výstavní řády FCI a ČMKU neurčují, jakým způsobem má rozhodčí postupovat a je na něm, aby zvolil ze svého pohledu ten nejlepší způsob. Určitě nelze zjednodušeně říci, že špatně posuzuje ten, kdo pracuje metodou srovnávací a výborně ten, kdo psy hodnotí podle katalogových čísel. Úroveň posuzování je dána odbornou kvalitou rozhodčího. Je ovšem třeba přiznat, že se srovnávacím způsobem posuzování se v zahraničí takřka nesetkáme a že například na Cruftově výstavě by takto posuzující rozhodčí určitě neuspěl.


vychází v 7:52 a zapadá v 15:58 vychází v 19:24 a zapadá v 10:41 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...