Časopis Myslivost

02 / 2002

Úspěšné vedení loveckého psa v myslivecké praxi

Ing. Lubomír KLEMENT
Úspěšné vedení loveckého psa v myslivecké praxi
Často bývám po všestranných zkouškách dotazován mladými vůdci psů, kde lze hledat kořeny neúspěchu při převádění loveckého psa po zkouškách do praxe. Jinými slovy, jak úspěšně přejít od individuálního výcviku pro zkoušky k praktickému použití psa při společných honech. Přiznávám, že se za své kolegy kynology na honech stydím, když vidím tu nekázeň psů a bezradnost vůdců. Zvažuji, proč psi, úspěšně předvedení na různých zkouškách lovecké upotřebitelnosti, při zavádění do praxe selžou. Samozřejmě, že to nebývá chyba psů, ale vůdců. Psy, které zavádíme do praxe můžeme v zásadě rozdělit do dvou skupiny. Jedni jsou ti, které si současní majitelé buď koupili vycvičené nebo si je nechali vycvičit, případně i na zkouškách někým vést. Druhou skupinu tvoří psi, které vůdci vlastní a sami si je na zkouškách vodí. Také vůdce můžeme rozdělit na dvě skupiny. První skupinu tvoří vůdci, kteří již určité zkušenosti s vedením psa na honech mají a druhou ti, kteří jsou úplnými začátečníky a zavádějí psa do lovecké praxe vůbec poprvé.
Můj v praxi mnohokráte ověřený názor je, že myslivec, který nikdy žádného psa nevycvičil, většinou ani nedokáže vycvičeného psa v praxi řádně vést. Tito vůdci spoléhají na to, že jim psa vycvičil třeba známý a ve vedení zkušený drezér. Tedy očekávají, že vlastní psa, který bude jejich chloubou a bude pracovat jako stroj. Samozřejmě, že se jejich očekávání v krátké době změní ve velké zklamání.

Základním předpokladem pro úspěšné vedení psa na zkouškách i v praxi je dodržení několika zásad. Nejzákladnější z nich je vloha pro poslušnost - ovladatelnost. Pokud tuto vlastnost pes nemá, je veškeré naše snažení neúspěšné. Poslušnost je vlastnost vlohová, kterou musíme ve štěněti ovlivňovat od nejútlejšího mládí. K tomu nám slouží celá řada cviků, kterými poslušnost v psovi probouzíme a dále utužujeme. Další nesmírně důležitou vlastností je dobrý nos. Zde jsme, bohužel, převážně odkázáni na dědičnost, gen, který mu předali rodiče. Má-li pes slabý - krátký nos, moc s tím nenaděláme. Voděním psa do honitby a získáváním zkušeností se kvalita nosu zlepšuje, ale jen do určité míry. Vždy se pozná práce psa s výborným nosem od práce s nosem podprůměrným. Budeme ale vycházet z toho, že máme poslušného psa s průměrným nosem.

Psa zásadně cvičíme a bereme ho do honitby pouze tenkrát, máme-li na něj čas a můžeme se mu plně věnovat. Stačí na psa chvílemi zapomenout nebo se věnovat něčemu jinému a první potíže jsou zde. Pes rychle pozná výhody samostatného slídění honitbou a bude tuto možnost stále vyhledávat. Velmi důležitá je také důslednost. Hned od začátku výcviku je třeba mít promyšlený postup výcviku, který je v literatuře často a dosti použitelně popisován. V podstatě začínáme jednoduchými cviky a postupně přecházíme ke cvikům náročnějším. Musíme být důslední, vyžadovat přesné provedení cviku a před každým novým výcvikem zopakovat všechny cviky již zvládnuté. Z toho vyplývá, proč zkušení vůdci často zdůrazňují, že pes, který ještě nezvládl poslušnost, nepatří do honitby. To proto, že tam na mladého psa působí mnoho rušivých podnětů a pro jeho zvládnutí potřebujeme nejméně tolik času a trpělivosti, jako na počátku "domácího" výcviku.

Úspěšně jsme zvládli zkoušky lovecké upotřebitelnosti a nastane doba, kdy hodláme využít jeho lovecké dovednosti v praxi. Nejčastěji jsou to společné hony na drobnou zvěř, jejichž sezona začíná hony na divoké kachny. Je vžitou praxí, že myslivec kynolog je zván na hony kvůli dohledávání postřelené zvěře. Nahrazuje tak chybějící psy ve sdružení a zároveň je zajištěn bezplatný honec. Nezkušení mladí vůdci se chtějí svým psem co nejvíce pochlubit a přitom se snaží i úspěšně lovit. Neuvědomují si, že tím kladou základ svým budoucím potížím. Vycházím z toho, že poměry v honitbách s drobnou zvěří se za posledních několik desetiletí radikálně změnily. Ještě před 30, 40 lety bylo v honitbách tolik zvěře, že nebyl problém střelit psovi tolik zvěře, kolik bylo pro jeho zdárný výcvik zapotřebí. Současné podmínky s nedostatkem drobné zvěře nám tuto možnost nedávají, a proto pes předvedený na zkouškách není ještě hotovým psem. Chybí mu potřebná praxe, kterou může získat jen častým stykem se zvěří.

I když se to mnohým čtenářům nebude zdát, zavádění psa do praxe klade na vůdce stejné nároky jako příprava ke zkouškám, jenže v rozdílných podmínkách. Pro zdárné předvedení na zkouškách je třeba, aby pes byl na pánovi naprosto závislý, aby se nechal vodit a používal svých přirozených vloh jen omezeně. Mně osobně se velmi osvědčilo, že pokud pes neměl všechny zkoušky, případně soutěže, nebral jsem jej na společné hony. Nesmíme zapomínat, že pes je v podstatě šelma a že při výkonu myslivosti po něm chceme, aby se jednak choval podle své přirozenosti a v opačném případě chceme, aby se choval proti ní. Chceme, aby pes zvěř vyhledal, střelenou přinesl, ale už mu nedovolíme ji sežrat.

Při zavádění do praxe musíme umožnit psovi samostatnou práci a nechat ho, aby využíval svých vrozených vloh. Zároveň se mu však musíme plně věnovat a trvat na poslušnosti. V tom právě spočívá úspěšnost lovu, že lovecké zkušenosti myslivce jsou umocňovány přirozenými vlohami psa. Tím chci zdůraznit, že na prvních honech, lépe řečeno první nebo i druhou loveckou sezonu, se vůdce musí více věnovat vedení psa, než lovecké vášni. Nezkušený myslivec a nezkušený pes se ocitnou tváří v tvář nebývalým loveckým příležitostem a jeden na druhého zapomene. Vůdce nesleduje svého psa, jak přechod od individuálního prostředí výcviku do rušného prostředí honů zvládá. Také pes postřehne sníženou pozornost svého pána a stále více propadá své náruživosti, poslušnost se zhoršuje a lovecké pudy převládnou. Zkušený myslivec a vůdce ví, že čím více se zpočátku věnuje usměrňování svého psa při lovu, o to větší radost mu poskytne lov v dalších sezonách, kdy utvrzený pes pracuje sice již samostatně, ale vykazuje potřebné návyky, které vyplývají ze vzájemné souhry a respektování potřeb.

Moje zkušenosti jsou takové, že málokterý pes je rovnocenně použitelný na poli, v lese a ve vodě. Téměř každý je v něčem lepší a v něčem slabší. Jsou psi lesaři, kteří pracují na pobarvené stopě, dokáží natláčet zvěř z houštin na střelce, ale dohledávka bažanta na několika metrech čtverečních husté trávy jim činí velké potíže. Naopak psi s jemným nosem drobnou zvěř efektivně vystavují, intenzivně dohledávají v nejhustším porostu a za postřeleným zajícem jdou až do zdárného konce. V lese při styku s větší spárkatou jeví určitý ostych. Samozřejmě, že zde má značný vliv i to, v jakém prostředí nejčastěji od mládí pracoval, ale máte-li možnost pracovat při své myslivecké praxi s více psy, časem dojdete ke stejnému názoru.

Na co bychom si tedy v myslivecké praxi měli dávat pozor? Pes má jít klidně u nohy svého vůdce a vypouštíme ho jen podle své potřeby, anebo na pokyn vedoucího honu či mysliveckého hospodáře. Neměli bychom si všímat hlasitého volání ostatních střelců, kteří si nás často pletou se svými sluhy. Oni mnohdy střílí ukvapeně a na velkou vzdálenost a potom se dožadují pomoci psa, vlastního nemaje. Tito střelci nám někdy dokáží znepříjemnit požitek z honu. Většinou to bývají ti, kteří psa nikdy nevycvičili, ale dokáží "neomylně" posoudit a zhodnotit výkon každého psa.

Při zacvičování mladého psa do praxe je třeba si uvědomit, že zatímco jsme na zkoušky cvičili převážně na vychladlé zvěři (někdy i z lednice), na honu pes přichází do styku s živou zvěří a teplou barvou. Tato skutečnost dokáže psa vyvést z míry a projeví se u nich lovecká vášeň. Tady je třeba, aby vůdce byl více trpělivý a důsledný, než aby psa trestal. Sám vůdce se musí náležitě ovládat a nedopouštět se chyb. Neměli bychom trpět psovi, aby se po přivolání jen přiblížil a hned znovu pokračoval v hledání. Je-li použit povel "k zemi", musíme trvat na jeho řádném provedení. Pes se smí zvednout až na náš pokyn. Dále zásadně musí přinést tu zvěř, kterou dohledal jako první a řádně ji předat. Zlozvykem je netrpělivost vůdce při odebrání zvěře, aby pes mohl co nejdříve pronásledovat další zvěř. Také nedocvičený klid před zvěří působí potíže při vedení psa na vodítku. V tom případě si ránu odpustíme a velíme "k zemi". Pes musí pochopit, že může pronásledovat jen postřelenou zvěř.

Každou naší nedůslednost pes rychle zaznamená a přizpůsobí se jí. Dojde-li ale k tomu, že pes odmítá poslušnost, je třeba mu ji náležitě připomenout. Psa uvážeme na vodítko, již jej nepouštíme a doma opakujeme cviky. Jiná situace je po honu, kdy se psi věnují dohledávce a zvěř se již nestřílí. Stejně tak jsme-li pozváni jako psovodi, kteří následně zvěř dohledávají. Na tuto práci je však lepší používat zkušené a hotové psy. Na velkých honech je důležité psa šetřit, zvláště je-li pes mladý. Posíláme-li jej často za zdravou nebo jen slabě postřelenou zvěří, kterou přináší z velké dálky, nemůžeme se potom divit, že mu v polovině honu docházejí síly a začne se brzy vracet i od těžce postřelené zvěře.

Obdobně přistupujeme k zacvičování psa při dohledávce spárkaté zvěře - na pobarvené stopě. Také v tomto případě jsme cvičili na studené hovězí krvi s položením atrapy srnce. Skutečného srnce mívá pes při výcviku jen málokdy a také o to až tak nestojíme proto, aby nám při předvádění na zkouškách příliš nereagoval na teplou srnčí stopu. Srnčí zvěř psi rádi štvou, protože instinktivně cítí, že srnčí není dobrý běžec a může se stát snadnou kořistí. Praxe však tuto touhu musí využívat a čím více jí pes má, tím lepších výsledků při dohledávce spárkaté zvěře dosahuje.

Dobrý pes s nabývajícími zkušenostmi sám vůdci ukáže, který způsob dohledávky mu nejlépe vyhovuje a takto sladěná dvojice je potom úspěšná. Sám jsem měl několik psů, kteří i když byli cvičeni jako vodiči, rychle a snadno přešli v praxi na oznamovače. Není to vždy podle zkušebního řádu, ale zkušený vůdce brzy pochopí, co pes svým chováním chce vyjádřit. Pozná, kdy pes vyzývá k pronásledování a kdy oznamuje bezvýslednost svého snažení. Zde je třeba mít na paměti, že při práci na pobarvené stopě jsou možnosti byť všestranného ohaře (ale i ostatních plemen) zejména na těžší druh spárkaté zvěře poněkud omezené, a proto je nepřeceňovat. Když zjistíme, že dohledávka bude složitá (výrazně nad 500 m), přenecháme tuto práci specialistům - barvářům a nekomplikujeme jim práci nadbytečnými pachy dalších psů.


vychází v 7:45 a zapadá v 15:58 vychází v 14:24 a zapadá v 3:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...