Časopis Myslivost

03 / 2002

O původu psího rodu

Vladimír MÁDLE
O původu psího rodu
Na přelomu 19. a 20. století vyslovil na základě svých poznatků To Studer přesvědčení, že předkem domácích psů je pes divoký – Canis ferus, vytvářející několik zeměpisných ras. V Evropě to měl být tzv. pes kolových staveb – Canis ferus pallustris, předek špiců a pinčů, v Asii potom psů dingo.
Nutno předeslat, že tento názor nebyl ve své době nikterak pochybný, protože někteří jeho předchůdci, včetně Darwina, i jeho následovníci zastávali domněnky ještě více kuriózní. Podle nich mělo mít každé plemeno jiného předka, včetně lišky a dokonce i hyeny, která ani nepatří do čeledi psovitých šelem.

Odpůrci názorů pana Studera měli v té době, ale i později, pádný argument. Nejenže jeho paleontologické důkazy nepatřily Canis ferus (ve skutečnosti šlo o relikty šakalů, kojotů, malých vlků apod.), ale i stáří člověka Homo sapiens bylo tehdy datováno zpětně na "pouhých" 35 000 let. A pleistocenní člověk přece nemohl domestikovat ani divoké psovité šelmy, které vymřely dávno před ním!

Určitý problém byl v tom, kam zařadit dinga a pariu, tedy zda jde o předky psa domácího nebo o psy pouze druhotně zdivočelé. Postupem času však stále více převládal názor, že předkem našich psů je vlk! Tento předpoklad má svou logiku, protože druh canida taxonomicky zařazený jako lupus - vlk šedý (v Česku zvaný obecný), který zahrnuje řadu poddruhů různé velikosti, typu a zbarvení, se měl na Zemi vyvinout asi před 300 000 lety! Stále více se však množily nálezy kosterních zbytků sapiedních hominidů ve vrstvách starých 280 000 a více let. Stáří různých forem Homo sapiens se nakonec začíná datovat na 0,5 až 1,5 milionů let. V sídlištích pravěkých lovců před 400 000 lety jsou nalézány relikty psovitých šelem. Byli to vlci? Canis lupus by v té době ještě neměl existovat. V Číně jsou ve vrstvách starých 500 000 let odkryty v úzkém sepětí fosilie Homo erectus s divokými psy rodu a "druhu" Cuon species! Vymřelý předchůdce člověka rozumného se zde možná sbližoval s také už neexistující psovitou šelmou, jejíž následníci dnes ani nepatří do rodu canis.

Že to není možné? Proč by ne. Význam pojmu domestikace je totiž záležitostí více historickou než zoologickou a sblížení bylo oboustranné, protože takové soužití je vzájemně výhodné. Je přece známa spolupráce i mezi zvířaty, například kojotem a jezevcem při lovu psouna prériového. I v současnosti dochází k tomu, že skupiny divokých ovcí se bez přispění člověka stahují do blízkosti lidských sídlišť a co víc, na jejich vzhledu se začínají projevovat určité znaky zdomácnění.

Je tedy věcí různých názorů do jaké míry měla rozvíjející se lidská inteligence vliv na ochočování divokých zvířat. Ale i když je výzkum předků člověka daleko více sledován než je tomu u jeho nejlepšího přítele, stále existují "bílá místa". Proto někteří antropologové s napětím očekávali výsledky výzkumů genetiků z Atlanty, kteří v 80. letech právě uplynulého století zkoumali mtDNA u šesti stovek žen různých ras z celého světa. Mitochondrie jsou prapůvodní bakterie, které se staly součástí buněk s jádry, kde působí jako genetický zdroj. Protože se geny mt mění s ubíhajícím časem daleko rychleji než geny jádra, dá se přesněji vypočítat jaká je příbuznost živočichů stejného rodu a kdy se jednotlivé druhy od sebe oddělily. Navíc se mtDNA dědí jen po matkách, takže bylo možné dospět až k jakési Evě (1 až 6 jedinců), která žila před více než 100 000 lety na určitém místě v Africe. Genetický otisk této zakladatelské linie je vlastně obsažen v celé současné lidské populaci a vše co bylo předtím jsou jen nálezy reliktů našich nepřímých předků.

Podobnou cestou se později vydal i genetik R. Wayne, když otestoval asi 350 jedinců rodu canis. Výsledky jeho výzkumů ukazují, že vlk a pes jsou si velice příbuzní a jejich mtDNA vykazuje jen malé rozdíly. Naopak velmi odlišný se zdá být šakal - Canis aureus, který by jako předek psa neměl vůbec připadat v úvahu. Se psem a vlkem je však dosti příbuzný kojot - Canis latrans a kupodivu i vlček etiopský - Canis simensis. Ovšem i mezi recentním vlkem a psem bylo nalezeno 12 odlišných posloupností, a proto se Wayne domnívá, že přímými předky našich psů byly už vymřelé formy "pravlků". Posloupnosti mtDNA však i zde naznačují, že se pes oddělil od svých předků asi před 135 000 lety, a že s člověkem tvoří pevný svazek, ovšem už z doby, která je mnohem starší než se doposud předpokládalo.

Na výsledky těchto testů však někteří znalci nahlížejí stále skepticky. A to nejen co se týká oné časomíry do minulosti, ale i toho, jak je to s předky psa domácího. Některá plemen psů, například pinčové, totiž značkují po způsobu šakala a tím se liší od vlka. Mláďata kojotů už v útlém věku dokáží sama ulovit drobnou kořist, zatímco vlčata se to musí učit mnohem delší dobu. A právě tato schopnost k lovu (aport apod.) je vrozená i štěňatům některých menších plemen našich psů. Záhadou je i existence psích paspárků, které se u recentních divokých canidů prakticky vůbec nevyskytují. Pět funkčních prstů však měla nejstarší psovitá šelma rodu Cynodiktys a někteří její fosilní nástupci.

Známý kynologický odborník Hellmuth Wachtel se pozastavuje nad tím, že některá původní plemena psů domorodých kmenů z tropického pásma postrádají šedý faktor srsti, který je typický pro vlky druhu lupus. Vyslovil proto v nedávné době domněnku, jestli původní psi typu šenzi - nebo dokonce z počátku všichni domácí psi - nejsou potomky prapůvodních červenožlutých malých vlků z jižních oblastí podobných vlčku etiopskému. Teprve do psů takto získaných mohli být později přikříženi skuteční praví šedí vlci ze severních oblastí za účelem získání větší velikosti a síly.

Zatím tedy nebývá než říci, že konstatování "pes pochází z vlka" je stejně nepřesné a neúplné jako známý slogan, že "člověk pochází z opice".

Příště psi šenzi, dingo, paria


vychází v 7:47 a zapadá v 15:58 vychází v 15:10 a zapadá v 5:27 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...