Časopis Myslivost

04 / 2002

Kde jsi, Eriku?

aneb slasti a strasti začínající kynoložky  PaedDr. Vendulka BEZROVÁ
Kde jsi, Eriku?
Příběh, který Vám budu vyprávět je záhadný, smutný, ale i poučný. Píši jej proto, že se ještě stále nechci vzdát naděje. Naděje na co? Tak tedy čtěte.
Před necelými dvěma lety jsem si koupila štěně. Nádherné, hebké štěně německého krátkosrstého ohaře. Jela jsem si pro ně téměř přes celou republiku. Předem jsem pro pejska vše dobře připravila - pěknou dřevěnou boudu, kotec s travnatým výběhem, novou misku, vodítko i obojek. Připravila jsem se i časově, vzala jsem si celý měsíc dovolené. Plemeno jsem si vybrala cíleně - pes měl být krátkosrstý pro snadnou úpravu srsti. O zapojení psa do myslivosti jsem tehdy vůbec neuvažovala.

Chovatel mi poradil jak se o pejska starat, čím a jak často krmit, vysvětlil systém očkování a poradil s výcvikem. Stále slyším jeho slova: "Začněte s výcvikem hned, na nic nečekejte." Tím samozřejmě myslel ono známé přípravné předvýcvikové období.

Příjezdem domů začalo téměř dvouleté, nádherné, ale také velice intenzivní období mého života. První noc jsem se spala na zemi ve spacáku v obýváku. Byla to jediná možnost jak pejskovi usnadnit přechod do nové "smečky". V připraveném kotci samozřejmě spát nechtěl. Počáteční výcvik pejska probíhal úspěšně. Koncem třetího měsíce věku již bezpečně věděl, kde má své místo. Rychle se učil kde smí a nesmí dělat svou psí potřebu. Bezpečně reagoval na své jméno a povel "ke mně".

Čas plynul a já s nadšením sledovala vývoj jeho loveckého pudu. Byl to rys, který jsem u žádného jiného psího plemena neviděla tak silně vyvinutý a přiznám se, že mě to nadchlo. S jakou vervou proháněl domácího kocoura, sledoval prvního zajíce a vrhal se do vody za prvními kačenkami. Teprve později jsem zjistila, že "do zvěře" pes může až po zvládnutí základního výcviku. Dověděla jsem se to z literatury, kterou jsem si vypůjčila v knihovně. Jednalo se o knihu autora MUDr. Josefa Kvíze - Výchova a výcvik ohaře (SZN, Praha, 1981), která mě bezpečně vedla krok po kroku vpřed a mohu ji vřele doporučit každému začátečníku.

Největší problém nastal ve chvíli, kdy jsem měla, podle literatury, cvičit psa v honitbě. Nebyla jsem v kontaktu s myslivci a mylně jsem se domnívala, že to zvládnu bez nich. První zděšení jsem prožila při náhodném kontaktu se "zeleným mužíčkem", který se vynořil zcela nečekaně za stromem u rybníka, kam jsme chodili na procházky. Příkře mně oznámil, že tam nemám se psem co pohledávat a mám okamžitě odejít a že se mohu pohybovat pouze v prostoru 200 metrů okolo vesnice. To bylo zděšení. Lovecký pes a nesmí do lesa, na louku, ani na pole, ač nedaleko bylo mé vlastní. Pokusila jsem se tomuto člověku vysvětlit, že bych chtěla navázat kontakt s myslivci, protože mám přece loveckého psa a prosila jsem ho o pomoc. Muž ovšem nesdílel mé nadšení a z prostoru rybníka mě prostě sprostě vyhodil. Cestou domů jsem měla zlost nejen na mužíčka, ale postupně stále více na sebe, že jsem uposlechla jeho vcelku nevybíravé výstrahy. Teprve později jsem se dověděla, že to byl vyloučený člen místního mysliveckého sdružení.

Největší strach jsem měla z toho, že "začátečník loveckého psa většinou zkazí" - cituji literaturu. Proto jsem se rozhodla, že jakýmkoliv způsobem nakontaktuji myslivce a požádám je o pomoc při výcviku. Adresu jsem získala přes Okresní myslivecký spolek v Hradci Králové a byla mile překvapená příjemným přijetím místními myslivci. Jejich přístup výrazně kontrastoval s neurvalostí "zeleného mužíčka". Nabídli mi, že mohu mezi ně kdykoliv přijít, nabídli pomoc s výcvikem mého psa, nabídli zapojení do výcvikové skupiny vlastních psů, informovali mě o jarním svodu psů, o zkouškách vloh, o podzimních zkouškách, o kurzech adeptů myslivosti, o zbrojních průkazech, o loveckých lístcích.no prostě, šla mi z toho hlava kolem, ale cítila jsem nadšení a prvek novosti mě zcela pohltil.

Můj život nabyl na intenzitě. Usínala jsem s kynologickou literaturou a budila se s myšlenkou postupu ve výcviku. Nemám ráda polovičatost, a proto jsem se hned přihlásila do kurzu adeptů myslivosti. Přiznám se, že při první přednášce jsem téměř nevěděla o čem je řeč. Termíny jako spárky, paspárky, očník, nadočník, opěrák..liška kaňkuje.černá buchtuje.zajíci honcují..mi připadaly zcela cizí a chvílemi jsem pochybovala o správnosti svého rozhodnutí. Ale jak čas plynul, rostl i rozsah znalostí z myslivosti a získávala jistotu.

S Erikem jsme absolvovali jarní svod, zkoušky vloh a připravovali se na podzimní zkoušky. Neměla jsem představu časové náročnosti jednotlivých prvků výcviku, cítila jsem nedostatek zkušeností, prožívala jsem neustálý strach, že to do září (termín podzimních zkoušek) nezvládnu. Místní myslivecký hospodář pan Struna je ovšem člověk na svém místě, má dlouholeté zkušenosti s výcvikem psů a kolektivní duch ve výcvikové skupině napomohl tomu, že jsme byli v září všichni připraveni a mohli směle reprezentovat Blešenské myslivecké sdružení.

Podzimní zkoušky probíhaly za příšerných povětrnostních podmínek, celý den "lilo jako z konve". Na jednotlivé disciplíny jsme byly rozváženi traktory s vleky, což byl za tohoto počasí opravdu nezapomenutelný zážitek. Překvapilo mě, jak ochotně pes leze na vlek za ostatními zúčastněnými, ač tímto způsobem nikdy necestoval. No prostě zcela přizpůsobivý pes. Již v poledne jsme byli oba skrz naskrz promočení, ale nakonec nevýslovně šťastní, že zkoušky dobře dopadly.

Tři týdny na to jsem po návratu ze zaměstnání zjistila, že psí kotec je prázdný. Zavřená prázdná ohrada působila příšerně. Okamžitě jsem rozvezla zprávu o ztrátě psa po okolních vesnicích, nechala ji vyhlásit rozhlasem, podala inzerát do Hradeckých novin, přes Okresní myslivecký spolek v Hradci rozeslala informační lístečky po celém okresu, ale pes nikde. Jakoby se po něm zem slehla. Ani zmínka, že by ho někdo někde viděl.

Pokračovala jsem ve studiu na lovecký lístek a 20. října 2001 úspěšně složila zkoušky. Musím se pochlubit, že z celé skupiny jsem byla hodnocená rozsahem znalostí jako druhá. Ale co nyní. Mám lovecký lístek, zbrojní průkaz, navázané kontakty s myslivci, s úspěchem absolvované všechny psí zkoušky, ale nemám psa... Psa, na kterém jsem "postavila" veškerou svou mysliveckou aktivitu. Psa, který od základů změnil denní režim celé rodiny. Psa, kterého někdo odvedl, odvezl, snědl., nebo snad sám přeskočil zavřenou ohradu a utekl.naskýtá se celá řada otázek a zatím žádná odpověď. Tu prázdnotu snad pochopí jedině člověk, který něco takového prožil.

Mou největší chybou byla bezhlavá preference psa, a o to větší pociťuji nyní prázdnotu při jeho ztrátě. Nevím, jestli znovu prožiji to nádherné nadšení začátečníka, jednu věc vím však přesně. Nenajdu-li Erika, pořídím si dalšího psa, ale bude mi pouze pomocníkem a kamarádem v přírodě. Silná citová vazba na psa je sice krásná, ale také bolestná. Na myslivost jsem samozřejmě nezanevřela. Vždyť je to nádherná disciplína, která si zaslouží další studium. Učí nás nejen poznávat život zvěře, ale hlavně nás spojuje s přírodou. Učí nás se v přírodě správně koukat. Vždyť teprve nyní zjišťuji, že v lese existují liščí nory, že takhle vypadá místo kde ryla černá zvěř.


vychází v 7:46 a zapadá v 15:58 vychází v 14:45 a zapadá v 4:18 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...