Časopis Myslivost

04 / 2002

O původu psího rodu II.

Vladimír MÁDLE
O původu psího rodu II.
Ještě před sto lety byl dingo často považován za potomka skutečného divokého psa, zatímco o pariovi se už hovořilo jako o zvířatech opuštěných svými pány. Název šenzi nebyl u nás prakticky znám a objevil se v Evropě až někdy kolem roku 1945. Ale i tehdy byli psi šenzi chováni převážně v zoologických zahradách, protože způsob jejich existence u afrických domorodých kmenů připomínal cestovatelům z “civilizovaných” oblastí jen poloochočené psy z doby kamenné.
V současnosti je názor části odborníků takový, že šenzi jsou psi v tzv. prvotním stadiu nespecializované domestikace a dingové jsou jejich zdivočelí potomci. Oproti tomu jsou pariové pokládáni za polodivoké potomky psů, kteří již dosáhli vyššího stadia zdomácnění.

Na jednom menším ostrově poblíž Madagaskaru, o kterém se zmiňuje zoolog Obenberger se usadili psi ze ztroskotaných rybářských člunů. Zcela se zde osamostatnili a stali se nebezpeční i pro člověka. Zajímavé ovšem je, že si zachovali vzhled i znaky rozličných plemen. Je to do jisté míry pochopitelné, protože se to stalo v době relativně nedávné, kdy už existovaly tzv. plemenné typy. O to víc překvapuje, že například dingo, který žije na nejmenším kontinentu už několik tisíciletí - Mc Coy našel relikty dinga ve vrstvách starých 20 000 let - se ujednotil do podoby rezavě žlutého, středně velkého psa. Zatímco někteří zdivočelí domácí králíci nebo prasata se za pouhé století přeformovali k nerozeznání do podoby svých divokých předků, dingo - tedy původní dingo, nikoliv jeho kříženci s evropskými psy přistěhovalců - je zcela jasně odlišný od svého údajného prapředka, kterým by měl být malý indický vlk Canis lupus pallipes. Ostatně i dnes se opět oprašuje názor, že dingo není jen nějaký zdivočelý domácí pes, ale naopak předek některých asijských plemen. Vyskytují se dokonce domněnky, že ono typické červenohnědé zbarvení řady asijských psů může pocházet i třeba z křížení s dhoulem, ke kterému občas dochází i v současnosti (viz Clutton-Brocková). O loveckých schopnostech dhoula Cuon alpinus, zvaného buansu, píše i A. Brehm, když popisuje jeho využití kašmírskými domorodci. Proto si někteří znalci nechávají otevřená vrátka (například Baxton) když říkají, že asi čtvrtina našich psů nemusí pocházet pouze z vlka.

O pariích se dlouho diskutovalo, jestli jde o polodivoké psy na počátku zdomácnění, nebo naopak o zvířata, která musela z různých důvodů opustit své majitele. Faktem je, že tito tuláci jsou už tak dalece prokříženi se skutečnými domácími psy, že asi nikdy nebude možné zjistit skutečný stav věcí. To se také projevuje na jejich vzhledu, kdy mezi nimi nacházíme populace podobné pasteveckým psům, jedince připomínající chrta a podenga, ale i psy podobné typu šenzi. Některé skupiny pariů si však jako své působiště vybraly konkrétní území, dům a zahradu obývanou lidmi, kteří se k nim chovají přátelsky, nebo je dokonce krmí. A psi pak tento pozemek i "svého" člověka brání nejen před ostatními zvířaty, ale i nevítanými návštěvníky. Je pochopitelné, že pro velkou samostatnost a nezávislost se paria v prakticky nedá vycvičit. Ale i mezi nimi se najdou jedinci, zvláště odchycená štěňata, s vlohami a ochotou k výcviku. Proto mohl být například z palestinských pariů vyšlechtěn kanaanský pes, kterého v Izraeli využívají nejen ke strážní službě, ale i k jiným vojenským a policejním disciplínám.

Na Madagaskaru žije pes podobný dingovi. Místní domorodci ho využívají při lovu a jako přinašeče včetně kachen z vodních toků, a lovci vedou psa ke kořisti pískáním. U psů se neprovádí žádný výcvik. Štěňata jsou pouze od několika měsíců věku přinášena na místo děje a sledují starší soukmenovce při lovu. Jejich sourozenci, kteří projevují jiné vlastnosti, například ochranu teritoria, se nechávají doma na ochranu vesnice. Podobné je to i u tzv. pralesního dinga na ostrovech Šalamounových v Oceanii. Jedinci, kteří nevykazují žádné užitečné vlastnosti jsou zkonzumováni. Takové jednání není projevem nějaké krutosti, vždyť jejich majitelé byli ještě na počátku 20. století lidojedy. Psi příbuzní se starodávným batackým špicem se na Malých Sundech a Sumatře využívají k nahánění divokých prasat a jelenů do nastražených sítí, kde je pak lovci ubodají oštěpy. Je to nakonec pradávná technika lovu, jakou svého času využívala i v Evropě středověká šlechta. Rozdíl je pouze v tom, že zde práci mohutných dogovitých honičů do jisté míry zastane polodivoký malý psík, jaký žil už ve společnosti prvobytně pospolné a dříve!

Někteří autoři hází psy šenzi, paria a dingo do jednoho pytle. Dá se ale říci, že dingo a jeho příbuzní obývají asijské země a ostrovy, zatímco šenzi jsou záležitostí více africkou. Šenzi mají dosti krátkou srst žlutého nebo hnědočerveného zbarvení doplněné bílou v různých poměrech. Ocas může být rovnější i špicovitě zatočený (viz plemeno basenži). Uši jsou vzpřímené, někdy klopené, kohoutková výška je v průměru 40 až 50 cm. Jedinci z určité lokality mohou být v typu ujednocení, takže by je mohl někdo pokládat za prošlechtěné plemeno. Domorodci se, až na výjimky, o své psy prakticky nestarají, nekrmí je a ti jsou odkázáni na rostlinnou stravu, ovoce a nebo co si sami uloví. Proto je zajímavé, že se u nich nevyskytují skoro žádné nemoci (psinka, křivice), což je dáno tvrdým přírodním výběrem, kdy vše slabé a neschopné nepřežije nebo se nerozmnožuje. Šenzi se kříží se psy evropského původu, se šakalem zlatým i s nejvzácnějším divokým psem - vlčkem etiopským zvaným šakal habešský. I když za předka domácích psů je všeobecně považován vlk druhu lupus, někteří znalci poukazují na značnou příměs šakalí krve právě mezi africkými parii a šenzi. Je proto překvapující, že dr. Wayne při genetických testech nenarazil na psy se "šakalím genotypem" a naopak, vyřadil šakala druhu aureus z možných předků psa domácího.

Pokud jsou v otázkách provedených testů ještě nějaké výhrady i ze strany některých genetiků, pak v jedné věci je asi jasno. Skutečnost, že třeba tak rozdílná plemena jako teriér, boxer a samojed mají shodné řetězce DNA a naopak, v rámci jediného plemene, například německý ovčák, je genotyp mnohdy rozdílný, naznačuje, že domněnky o tom, že například ovčáci pochází z tzv. psa doby bronzové, dogy ze psa Inostrancevova a lovečtí honiči pak ze psa popelištního, se jeví ve světle těchto výzkumů dosti pochybné. Spíše se zdá, že vše pochází ze vzhledově podobného kadlubu a psi různých typů byli nejprve vybíráni jen podle svých schopností a vloh. Teprve mnohem později byla tato zvířata šlechtěna do "exteriérů" podobných těm, jaké známe dnes a tento trend pokračuje ve vyšší kvalitě i v současnosti.


vychází v 7:45 a zapadá v 15:58 vychází v 14:24 a zapadá v 3:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...