Časopis Myslivost

04 / 2002

Tony

Petr SLABA
Tony
Kdo z myslivců někdy choval jezevčíka, a to ať hladkosrstého, dlouhosrstého či drsnosrstého, jistě mi dá za pravdu, že je to pes tvrdohlavý, který si často dělá co chce, bez ohledu na pánovy výzvy, apely a pokyny. Člověk by se kolikrát upískal až k zbláznění. Také jistě ví, jaké je jeho hlavní lovecké použití. Malé krátké běhy, úzké drobné tělíčko a hlavně nezlomná vůle bojovat v těsném prostoru liščí nory proti zrzavým kmotrám ho řadí do skupiny norníků. Dokáže však být, i přes svou velikost, velkým protivníkem a vyháněčem divokých prasat. Precizně zvládá dohledávku a při dobrém výcviku aportování například střelené kachny z rybníka nebo tůně. Tohle vše splňoval i táty čtyřnohý přítel Tony nebo také Tonda či Toníček – dlouhosrstý jezevčík černé barvy s hnědým pálením na obličeji, hrudi a bězích. Uměl vše kromě aportování. Ale za to, že neaportoval, mohl jeho páníček. Měli jsme tenkrát doma anduláka Lóru a jednou, když poletoval venku z klece, sedl si na zem. Jeho drápky se však zachytily do koberce a tudíž nemohl vzlétnout. Bezmocně mával křidélky, ale koberec ho ne a ne pustit. Tony, tehdy sotva roční pes, nelenil, vyběhl z chodby, kde ležel na svém místě, anduláka popadnul a přiaportoval ho otci, který se v kuchyni pachtil se srnčím gulášem. Lóra ro sice s hrůzou v očích přežil, avšak páníček mladému psovi místo pochvaly nařezal. A tak v Tonyho malé psí hlavičce zůstalo zafixováno, že svému pánovi nemá žádné zvíře nosit, jinak bude bit. A bylo to v ní zakořeněno tak pevně, že už ho nikdy nikdo k aportování nedonutil.
Tonyho jsme dostali od mého kamaráda, se kterým jsem se tenkrát učil na dřevorubeckém učilišti. A tak se tenhle rodák z hájovny od Blanických lesů, z vesničky zvané Malovidy dostal k nám do hlavního města Prahy. A kromě už zmíněného aportování se naučil vše, co jeho plemeno umět má. Byly mu asi dva roky a zatím proháněl divoké králíky a sem tam nějakou tu kočku. Pilně si zdokonaloval své stopování a dohledávání zvěře na umělých stopách a vlečkách. Na pochůzkách v revíru bylo jeho oblíbeným zvykem honit zajíce, kterých bylo tenkrát u nás hodně. To se vždy projevila jeho tvrdohlavost a neposlušnost.

Jednou jsme procházeli kolem zoraného uvláčeného pole remízky a pátrali po strakách, když vyrazil zpod bezinkových keřů zajíc. Tony, jak bylo jeho zvykem, spustil zběsilý štěkot a vyrazil za rychlonohým ušákem. Na pískání a volání jako vždy nereagoval. Sklopil ty svoje plácavý ušiska a dělal, že neslyší. Zajíc si zatím vytvořil obrovský náskok a zmizel někde v moři hnědočervené hlíny. Hop, vyskočil před běžícím psem druhý zajíc. A Tonda hurá za ním. Netušil, chudák, že se dostal na území zaječích šprýmařů. Vpravo od něho vyskočil další a on se obrátil a hned zase za tímhle. Zatím druhý zajíc zarazil běh, panáčkoval na poli a sledoval svého druha. Ten nebohého psa dovedl k dalšímu ušákovi a ten zase k jinému, až jsme napočítali na poli kolem Toníka asi sedm nebo osm zajíců. Předávali si ho jako štafetový kolík. Pes zuřivě a úporně štěkal a honil hned jednoho, hned druhého, hned třetího zajíce. Až nakonec asi po půlhodině marného pronásledování konečně pochopil, že jezevčík zajíce na poli doopravdy nedohoní. Zůstal stát s vyplazeným jazykem a zlostně pokukoval po zajících, kteří seděli nebo panáčkovali v nepravidelném kruhu asi 50 m kolem něho. Mysleli jsme tenkrát s tátou, že se potrháme smíchy. Ale stejně jim nikdy nedal pokoj. Snad až na sklonku jeho života, kdy mu bylo dvanáct nebo třináct let.

První křest ohněm přišel v době, kdy mu byly tři roky. A takový o jakém se jistě do té doby Tondovi nezdálo ani v těch nejdivočejších snech. Dosud neměl tu čest poznat se zblízka s naší nejrozšířenější psovitou šelmou - liškou. Na zemi tenkrát ležel první poprašek toho roku, když u nás v neděli odpoledne zazvonil telefon. "Mílo, hajnej z tuchoměřický bažantnice, pojď si to vzít," zavolala maminka tátu. "Jo. Dobře. Tak za půl hodiny tam budeme, Karle." A položil telefonní sluchátko. "Co se děje, tati?" ptal jsem se hned zvědavě. "Obleč se, Karel chodil po obnově a má tam v noře lišku. Máme vzít Tondu a běžet." Jako vždy, když jsme se začali oblékat do zeleného a flinty z věšáku putovaly na naše ramena, mohl se Tony přetrhnout. Lítal z obýváku do chodby, skákal po nás, očuchával flinty a pak se netrpělivě posadil u vchodových dveří a tiše kňučel. Za slíbenou půlhodinu jsme byli u Karla na hájovně spolu s dalšími třemi lovci. Po tradičním přivítání jsme vyrazili na akáty zarostlý kopec, hned za odchovnami bažantů, jménem Juliána, kde měl obeznanou zrzavou kmotru. Po novém sněhu, který přes noc napadl, se táhla rovná šňůra čerstvých stop do liščího doupěte. Pomalu jsme obsadili všechny čtyři únikové východy, včetně hlavního vchodu do nory.

"Tony, kočička, kočička je tam, vem si jí,", povzbuzoval otec psa. Sejmul mu z krku řetízkový obojek a Tony hned zmizel ve tmě podzemního labyrintu. Po několika málo vteřinách se z hloubi země ozval zlostný psí štěkot. "Dobrý, je na ní. Už byl někdy na lišce, Mílo?" obrátil se hajný na tátu. "Ne, dnes je to poprvé, tak jsem taky zvědavej." "Chvíli to bude trvat, než ji dostane ven." Jenže ta chvíle trvala sotva dalších pár vteřin a z nory vyběhla liška rychlostí blesku. Nikdo s tím nepočítal a tak jsme se zmohli jen na dvě hozené rány a kmotra zmizela v lese. "No, a je v tahu. Teda to jsem nečekal, že ji Tonda vyžene tak rychle. Jdeme se podívat na nástřel. Zdálo se mi, že po těch ranách zpomalila." Hajný a dva z myslivců vyrazili po stopách uprchlé lišky. U nory jsem zůstal já, otec a jeden z myslivců, čekali jsme, až jezevčík vypochoduje ven a my ho budeme moci pochválit za dobře vykonanou práci. Ale omyl! Místo očekávaného jezevčíka na nás vystrčila hlavu druhá liška. Avšak zbrklý, předčasný výstřel našeho kolegy jí zahnal zpět do nory, ze které se ozýval štěkot psa tlumený vrstvou zemitého písku. "Tak teď už ji ven nedostaneme, ta se bude bránit zuby nehty, když ví, že jsme tady nahoře." Asi po hodině přišli lovci, kteří stopovali první lišku. A opravdu ji nesli. Ležela zhaslá asi o 2 km dál v korytě malého potůčku, jež dole pod kopcem protékal. "Máme tam ještě jednu," přivítali jsme je. "Jo, slyšeli jsme ránu, ale mysleli, že bude na výřadu."

Tony bojoval dál v doupěti a stále hlásil, ale lišce se ven nechtělo. Po dvouhodinovém čekání, kdy se den již povážlivě chýlil k večeru, jsme se rozhodli, že začneme kopat, protože se nám psa nepodařilo vůbec dostat na přivolání ven. Došel jsem tedy s Karlem do hájovny pro krumpáče a lopaty, a pustili jsme se do práce. Zprvu to šlo dobře, ale po odstranění asi půlmetrové vrstvy hlinitopísčité zeminy jsme narazili na písčité kameny a tak se kopání ztížilo. Jen hlasitější štěkot bojovníka Tonyho nám napovídal jakým směrem kopat, abychom se k zápasícím zvířatům dostali. To se nám po dalších dvou hodinách práce, jelikož nora se ostře lomila do hloubky mezi kamenné bloky, podařilo. Ovšem úspěch byl jen poloviční, neboť se nám chodba mezi bojujícím psem a liškou probořila. Byla už tma, když jsme Tondu vytáhli a ten už jen sípal. Celý špinavý od hlíny z nory, která na něm byla spolu s pískem a krví nalepena, chtěl neustále zpět. Zatarasili jsme všechny vchody doupěte vykopanými kameny s tím, že druhý den sem půjdeme práci dokončit. Tonda se statečně držel a až doma při dobrém osvětlení jsme zjistili, jak hodně je zřízený. Nadvakrát natržený jeden slech, pokousaný obličej, pysky a nos. Z pravého předního běhu, který byl prokousnut hodně do hloubky, se neustále řinula krev. Divné bylo, že měl četné rány i na zadku a konci hřbetu. Po vykoupání a ošetření jeho ran sebou praštil na chodbě, kde měl své místečko a v tu ránu spal. Jeho spánek byl neklidný a co chvíli sebou škubnul nebo štěknul. To ve snu znovu bojoval s liškou. Ale zase omyl. Bojoval s liškami, ale to jsme se dozvěděli až druhý den večer. Jelikož bylo pondělí a my jsme museli do práce, vypravil se k norám hajný sám, ještě s jedním lesním dělníkem, který mu pomáhal kopat. Asi po třech hodinách se jim podařilo vyhnat a ulovit devítikilového lišáka a asi šestikilovou lišku. To tedy znamenalo, že náš jezevčík byl v noře zpočátku se třemi liškami a poté, když jednu z nich vyhnal, bojoval pět hodin nerovný zápas s dalšími dvěma, což nám dostatečně vysvětlilo zranění na zadku a hřbetu. Celou tu dobu vytrvale s menšími pauzami hlásil. Takže první setkání Tondy s liškami bylo opravdu drsné. Možná právě proto v něm vzrostla ještě větší nenávist vůči těmto predátorům a za svůj život jich dostal ven z nor kolem čtyřiceti.

Nežli myxomatóza zcela zdecimovala populace divokých králíků, vyskytovali se tito malí, šedohnědí příbuzní zajíců v hojných počtech ve spoustě honitbách. Kde byla nějaká kamenitá, písková stráň, či břeh porostlý shluky plazivých ostružin nebo hustých keřů šípku, bezinek či trnek, tam všude tito bleskurychlí obyvatelé divočiny budovali své nory a vyšlapávali své pěšinky. Dostat králíka z takovýchto míst je pro psa takřka nesplnitelný úkol. Může běhat kolem ostružiní celé hodiny, třebas ví, že je ušák někde uvnitř, ostružinami za ním neproleze. Ten, přestože tam nemá noru, se přimáčkne v trnitém úkrytu a počká si, až to toho štěkajícího troubu přestane bavit a odejde i se svým pánem. Poté vyhopká ven na sladký jetelíček co kolem roste.

I v našem sdružení se nacházely podobné lokality. A tady měl jezevčík možnost opět se projevit. Jeho malé tělíčko se dokázalo po králičích pěšinách procpat a vyhnat tato rychlonohá zvířata ven z pichlavých hradů. Ovšem ulovit ho také nebyla žádná legrace, neboť se často objevil jen na pár vteřin a člověk stihl vystřelit jen jednu rychlou hozenou ránu téměř bez míření. A kdo se pak měl koukat na vyčítavé psí pohledy? A tak se stane, že to musí vzít někdy psi zcela do své vlastní režie.

Bylo to někdy v prosinci a tenkrát jsme chtěli zpestřit připravovanou mysliveckou tombolu na ples o nějakého toho králíka. A tak se otec spolu s Tonym vydali na místo v honitbě zvané skalka, jak už jsem se zmínil zarostlé ostružinami a hustými keři. Na lov se s ním vypravil i jeho kolega Mirek Zita s hnědobílým německým krátkosrstým ohařem Baronem. Došli tedy všichni společně na skalku. Táta si stoupl společně s Mirkem na vyvýšené místo, takže měli výhled přímo do kotlíku skalky. A tak když pustili oba psi, měli možnost sledovat výjimečnou psí spolupráci. Tony zmizel do ostružinových křovisek a po chvíli začal hlásit, že je na stopě králíkovi. Baron, který se nemohl ostružinami prodrat, obíhal po jeho krajích, až se dostal do únikové dráhy divokého králíka, kterého jezevčík vyháněl ven. Tím ovšem znemožnil Mirkovi a otci střelbu. Takže když králík vyrazil z křoví, chtěje si zachránit život v některé z nor či jiných pichlavých pevností, narazil přímo na čekajícího, připraveného Barona, který mu nedal téměř žádnou šanci. Tak se vše opakovalo asi sedmkráte, dokud se zbytek králíků neukryl do vyhrabaných úzkých nor mezi kamením, kam už se za nimi nedostal ani Tony.

"No, Mílo, myslím, že to můžeš odtroubit, klucí už mají slovíno." A tak se o zpestření tomboly na jeden myslivecký ples postarali jezevčík Tonda a německý krátkosrstý ohař Baron.

Teď už se Tondy lišky nebojí. Vědí, že už za nimi nemůže do jejich temných nor, aby jim vypráskal zrzavý kožich a nahnal je před zbraně lovců. Ale nevědí, že tam nahoře, ve věčných lovištích na ně čeká ten černý dlouhosrstý jezevčík, co je samý sval a šlacha a tam se zas toho bojovníka ve tmě budou bát.


vychází v 7:45 a zapadá v 15:58 vychází v 14:24 a zapadá v 3:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...