Časopis Myslivost

05 / 2002

Odešel psí kamarád

Jan FUČÍK
Odešel psí kamarád
Píši tento příspěvek ve zvláštním rozpoložení. Uběhlo teprve několik dnů od chvíle, kdy jsem musel nechat utratit svého téměř dvanáctiletého výmarského ohaře – Amora. Amora jsem si pořídil na jaře 1989 jako nejsilnější a nejčipernější štěně z vrhu. Již tehdy měl trošku průjem a při vyprazdňování popocházel. Tato vlastnost mu zůstala po celý život. Nijak esteticky to nepůsobilo, ale z toho si ovšem Amor nic nedělal.
Amor byl již můj čtvrtý pejsek, ohař druhý. S jeho výcvikem jsem neměl žádné větší problémy, neměl prakticky žádné nectnosti, jeho vrozené vlohy stačilo jen rozvíjet a upevňovat. Snad více námahy stálo jeho, pro výmarany vrozenou, ostrost na škodnou udržovat na uzdě před nadměrnou ostrostí na ostatní psy. Potíže to působilo snad jenom u zvěře při výloži či výřad, nebo na honu při jízdě v autobusu, na traktoru apod.

Přesto jsem se před podzimními zkouškami obrátil na dva myslivce, uznávané kynology z našeho sdružení, se žádostí o pomoc a radu formou procvičení například na dvou společných vycházkách s jejich zkušenými a velmi dobrými pracovními psy. Nebylo mi však vyhověno - domnívám se, že to bylo tím, že chovali ohaře jiného plemene. Tehdy mě to velmi mrzelo, protože nikdo, i když ve výcviku nic nezanedbá, si nemůže být předem úspěchem zcela jist, a tak je to jistě správné.

Z období začínajícího výcviku se zvěří mám jednu epizodu. Cvičil jsem přinášení s bažantí slepicí, kterou jsem našel sraženou na silnici. Pohodil jsem slepici z cesty asi 15 m do pšenice, která byla ve fázi metání, Amorovi asi do úrovně hřbetu. Asi za dvě hodiny jsem se vrátil na toto místo s pejskem a s povelem "hledej ztracenou" poslal Amora do obilí. Amor po krátkém hledání správně pod větrem zareagoval nosem a rozběhl se pro ni. Jaké bylo ale moje překvapení, když místo uchopení začal zděšeně naříkat, točit se na místě na zadních bězích a pravý přední běh zvedal až nad slechy. K mému zděšení mu na polštářku běhu visela zakousnutá lasička, která zřejmě slepici objevila a Amor na ni šlápl. Než se sama pustila, uběhly dlouhé vteřiny. Vím, že o rok později už by Amor přesně věděl, co s ní má udělat.

Okamžitě jsem psa uvázal a odvedl pryč z tohoto místa. Ranka nějakou dobu krvácela a já jsem byl plný obav, není-li pejsek zrazený, neměl-li bych výcvik alespoň s touto slepicí na pár dnů přerušit, než na tuto bolestivou událost zapomene. Nakonec mi to však nedalo a na konci vycházky, asi po hodině, jsem Amora znovu poslal "hledat ztracenou". K mému uklidnění a velké radosti si z předchozí události Amor vůbec nic nedělal a slepici bezvadně přinesl. Od té doby moje důvěra k jeho schopnostem a dobrým vlastnostem velice stoupla, možná až příliš.

Amor byl svým založením při práci spíše takovým dělníkem, možná až nádeníkem mezi ohaři. Nějaké jemné finesy vyžadované například při VZ nebo memoriálech by mu zřejmě byly cizí, ale často jsem trnul, když prohledával krytiny s trny, kopřivami, případně plechovkami a skly od neukázněných zahrádkářů. Mnohokrát to odnesly jeho běhy, poškrábané podpaží, rozedřené koutky světel od rákosí atd. Byla-li v takové krytině zvěř, nic mu nevadilo, honci se spoléhali na to, že Amor nejobtížnější úseky prohledá, samozřejmě i s ostatními spolehlivými psy. Přestože, jak to už bývá, ne všichni práci mého psa ocenili. Místo aby práci psa pochválili, jeden náš "kynolog", který svého irského setra do rákosí vůbec nedostal, výkon Amora bagatelizoval slovy, že jeho pes rákosí obsáhne nosem, a pokud tam nic není je příliš chytrý na to, aby se zbytečně namáhal. Ale takové podobné zážitky jistě mají všichni kynologové.

Po celých jedenáct roků, za každého počasí se mnou Amor pravidelně chodil do honitby. Mám ve svém krmném úseku tři zásypy, tři zaječí krmelce a seník s jeslemi pro srnčí zvěř. U každého měl své místo, na kterém zůstával odložen. Při lovu srnčí zvěře přece jen nebyl Amor díky svému temperamentu tak ukázněný, proto jsem ho nechával často doma. Několikrát však úspěšně srnčí dohledal, a to i jinému lovci.

Dvanáctou sezonu jsme však již spolu nedokončili. Více než rok měl potíže se srdcem, denně musel užívat léky, třikrát byl na vyšetření EKG ve veterinární nemocnici. Léčba byla účinná, ale také značně nákladná. V posledním měsíci se choroba vystupňovala a vlivem nemocného a unaveného srdce došlo k selhání i jiných životně důležitých orgánů projevující se nadměrným množstvím vody v dutině břišní a otoky končetin. Když se již běžnými medikamenty nedalo toto zavodnění zvládnout jako dříve a docházelo k odvodnění celého těla usoudil jsem, že jeho strasti začínají převažovat nad životními radostmi a je potřeba se rozhodnout.

Celá rodina, zvláště pak moje dcerka s oběma vnoučky ho často navštěvovala a dávala mu najevo, že ho máme rádi. Dcerka je veterinární lékařka a na jeho sledování a léčbě se účinně podílela. Ušila mu rovněž dva teplé obleky - zvlášť druhý byl velmi pracný a moc se povedl. Amor by dříve nic podobného na sobě nesnesl - zkoušeli jsme to v dřívějších letech několikrát. Přes všechny tyto skutečnosti jsem jeho utracení svěřil jinému veterináři - dobrému kamarádovi. Naše snaha byla udržet Amora alespoň přes vánoce, ale byl to náš zájem, nikoliv ku prospěchu jeho samotného. Jsem přesvědčen, že naše rozhodnutí bylo správné a moment ukončení neúčinné léčby přišel ve správný čas. Podle mého názoru je třeba řídit se rozumem než srdcem.

Pod dojmem této události moje manželka říká, že již žádného jiného psa nechce. Již nyní mi však tři kamarádi myslivci nabízejí, že mi obstarají psa nového. Dosud nejsem úplně rozhodnut, neboť doba je ještě příliš krátká. Protože jsem byl vždycky zvyklý chovat psa, prakticky 30 let, ještě jednoho bych si možná vychoval. V každém případě to však bude mít dost těžké. Vyrovnat se nebo předčít Amora rozhodně nebude jednoduché.


vychází v 7:45 a zapadá v 15:58 vychází v 14:24 a zapadá v 3:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...