Časopis Myslivost

05 / 2002

Zkušenosti s dohledávkami černé zvěře za pomoci brakýřů jezevčíkovitých

Ing. Gustav KOŘÍNEK
Zkušenosti s dohledávkami černé zvěře za pomoci brakýřů jezevčíkovitých
Černá zvěř je v současné době naší nejvýznamnější zvěří, pokud její význam hodnotíme podle množství produkované zvěřiny v našich honitbách. Lov černé zvěře je uskutečňován převážně v noci, případně také na naháňkách. Při obou těchto způsobech lovu dochází často k postřelení černé zvěře. Daleko častěji, než při lovech ostatní spárkaté zvěře. Těžší kusy černé zvěře jsou velice vitální, a silný divočák odchází často dosti daleko i s ranou na komoru. Těžší kusy černé zvěře střelené na komoru také málo barví.
V časopise Myslivost č. 2/2000 jsem v článku "Máme potřebný počet lovecky upotřebitelných psů?" upozornil na nesprávné stanovení potřebného počtu lovecky upotřebitelných psů a jejich kvalifikace podle vyhlášky 134 z 9. května 1966, § 9. Podle této vyhlášky je stanoven počet a kvalifikace loveckých psů pro honitby jen podle výměry honitby. Druhy a počty lovené zvěře v honitbě nejsou vůbec uvažovány a měly by být vlastně jediným ukazatelem bez ohledu na výměru honitby.

Pro lov a dohledávání divočáků je nutné mít psa, který dovede vytrvale sledovat stopu zvěře, nebojí se živého divočáka, a toho, pokud se mu staví, vytrvale zaštěkává. Tyto vlastnosti loveckých psů se ověřují na jediných zkouškách, a to na zkouškách honičů (ZH). Jednou z disciplín na těchto zkouškách je ochota k práci na černou zvěř. Při této disciplíně má pes zaštěkávat divočáka umístěného v malé ohrádce. Na ZH je pes posuzován hlavně při praktickém lovu. Naproti tomu barvářské zkoušky honičů (BZH) neověřují dostatečně možnost použití loveckého psa k lovu a dosledu černé zvěře. Pes na těchto zkouškách neprokazuje proklamovanou přiměřenou ostrost k černé zvěři podle zkušebního řádu. BZH absolvují úspěšně i psi, kteří se živého divočáka velice bojí. Bojí se jít samostatně za postřeleným divočákem do mlazin a postřeleného divočáka zaštěkávat. Absolutní nedostatek psů s honičskými zkouškami, tzn. nedostatek psů s kvalifikací pro lov a dohledání černé zvěře, je příčinou největších ztrát nedohledané zvěře, největších ztrát znehodnocení zvěřiny v našich honitbách.

Za desítky let provozování myslivosti jsem se přesvědčil, kolik kusů postřelené černé zvěře bych bez psa nenašel, jaké množství zvěřiny by bylo znehodnoceno. A kolik kusů postřelené zvěře jsem dohledal jiným myslivcům, kteří o pomoc mých psů mě požádali.

Desítky let chovám plemeno loveckého psa alpský jezevčíkovitý brakýř (BJ), které je zařazeno mezi barváře. Má vrozené vytrvalé sledování stop zvěře jako jiní barváři. Pro dohledávání černé zvěře je jeho předností, oproti jiným barvářům, poměrně velká ostrost. Plemeno bylo vyšlechtěno v minulém století za Rakouska-Uherska také na území našeho státu. Původní název byl alpsko krušnohorská braka jezevčíkovitá. V současné době je plemeno pod názvem alpský jezevčíkovitý brakýř uznané jako rakouské národní plemeno. Jde o nízkonohého psa, vyšlechtěného v podmínkách našich hor, dobře přizpůsobeného našim klimatickým podmínkám. Za období několik desítek let jsem vlastnil více psů a fen brakýřů jezevčíkovitých. Všechny jsem využíval také pro náročnou práci při lovu a dohledávání divočáků, a můžu říct, že jsem byl se všemi spokojen. Nezapomenutelné byla práce mých dvou fen, které pracovaly jako hlasiči, i když jsem je to neučil.

Černou zvěř lovím téměř výhradně na čekané z kazatelen. Psa mám vždy u sebe, případně odloženého nedaleko v zaparkovaném autě. Když jsou větší mrazy, mám psa v sedacím vaku. Když střelím na divočáka, který po ráně odběhne, nasadím psa asi za 15 minut po výstřelu na stopu. Vždy mám u sebe výkonnou svítilnu. Pokud divočák odbíhá celkem přehledným lesem, nechám se psem vést na barvářském řemeni. Pokud divočák zatáhne do mlaziny, pouštím psa po stopě postřeleného divočáka, aby pes pracoval samostatně. Zásadně se snažím divočáka dohledat co nejdříve, aby zvěřina nebyla znehodnocena. Jsem přesvědčen, že každý myslivec, který ročně loví více kusů černé zvěře, by měl mít povinně při sobě i na čekané loveckého psa, upotřebitelného k dosledu černé zvěře. Pes by měl, podle možnosti, střelenou zvěř co nejdříve dohledat.

Ve svém příspěvku bych chtěl popsat některé z mnoha příběhů, které se mi staly při lovu černé zvěře v honitbách v okolí města Vítkova.

Bratrův první divočák


Jednou přijel k nám na návštěvu můj bratr. Bylo to krátce po žních, černá zvěř v této době vycházela na strniska ještě za světla. Bratr byl vášnivý myslivec a s velkou radostí přijal možnost vyjít si na čekanou na divočáky. Kazatelna, kterou jsem na čekanou zvolil, stála na pokraji rozsáhlého pšeničného strniska. Bylo ještě poměrně dobře vidět, když na strnisko ve vzdálenosti přibližně 60 m vyšel lončák. Bratr měl dost času na divočáka zaměřit, a vystřelil. Po ráně jsem viděl, že divočák rychle několikrát zatočil pírkem a dlouhými skoky odbíhal přes strnisko ke vzdálenému lesu. Bratr se divil, jak je to možné, že divočáka netrefil. Jelikož střílel mou kulovnicí, tvrdil mi, že svou by se trefil. Já jsem však namítnul, že divočáka asi postřelil, jelikož po zásahu rychle několikrát zatočil pírkem. Šli jsme na nástřel, ale na strnisku jsme žádnou barvu nenašli. Mezitím se rychle stmívalo a tak jsem se rozhodl, že musíme zajet pro moji fenku braky Belu z Vikštejna. Domů do Vítkova jsem to měl asi pět kilometrů, tak jsem byl i s fenkou brzy zpátky. Přesto, než jsme se vrátili ke kazatelně a s fenkou došli na nástřel, byla už úplná tma a spustil se pořádný liják. Fenku jsem po nasazení na stopu vypustil volně. S bratrem jsme se šli schovat do kazatelny. Netrvalo to dlouho a z protějšího lesa bylo slyšet hlášení psa. Bylo klidné a mezi jednotlivými "štěky" byly pravidelné, krátké odmlky. Poznal jsem, že fena hlásí najitého zhaslého divočáka. Ihned jsem bratrovi popřál Lovu zdar k ulovenému kusu. Ten nechtěl věřit, že fenka skutečně divočáka našla a že ho hlásí. Autem jsme přejeli přes strnisko, až k okraji smrkové mlaziny. Byla to hodně hustá smrčina, na prudkém, kamenitém svahu. Smrčinou jsme se prodírali po hlasu psa. Až uprostřed mlaziny na malé světlince ležel zhaslý divočák, vedle kterého nás velice vítala moje fenka. Radost mého bratra byla nepopsatelná, protože to byl jeho první divočák. Jeho dohledání by bez práce fenky, vynikajícího hlasiče, nebylo možné.

Můj nejtěžší kňour


U noc byla obloha bez mráčku a měsíc v úplňku, když jsem se vypravil na čekanou na divočáky v honitbě Melč. Auto jsem zaparkoval na polní cestě asi 200 m od kazatelny a v něm odloženou fenku. Asi po hodině čekání vyšli na strnisko dva kusy černé zvěře a jeden z nich se mi zdál abnormálně silný. Posed byl ale dosti daleko, tak jsem z něj slezl a pod mezí jsem se snadno přiblížil k divočákům asi na 80 m. Rozpoznal jsem silného kance a bachyni. Dlouho jsem se nerozmýšlel, smotal jsem hubertus, lehl na mez, položil troják na hubertus a vystřelil. Střílel jsem nábojem 5,6x52 R . Kňour odběhl do blízkého lesního porostu a ránu vůbec neznačil. Přesto jsem byl přesvědčen, že jsem divočáka trefil. Mrzelo mě, že jsem si ten večer nevzal na lov kulovnici, která má výkonnější náboj. Po chvíli uvažování jsem se vydal k autu pro moji braku. Fenku Belu z Vikštejna jsem přivedl na nástřel a vypustil volně. Fenka byla spolehlivý hlasič, a proto jsem doufal, že i když najde divočáka sama již zhaslého, že ho bude vytrvale hlásit. Krátce po vypuštění začala skutečně hlásit, ale podle rychlého štěkotu fenky jsem poznal, že útočí na živého divočáka. Nevěděl jsem co dělat, neměl jsem s sebou ani svítilnu. I když byl měsíc v úplňku, v lesním porostu byla tma. Zůstal jsem stát na strnisku u porostu a po chvíli jsem poznal, že hlášení psa se ke mně vytrvale přibližuje. Ustoupil jsem od okraje lesa asi 30 m a čekal. A skutečně - netrvalo dlouho a uviděl jsem fenku v kraji lesa jak vytrvale útočí na divočáka a neustále ustupuje. Když byla fenka asi již 10 m na strnisku, objevila se v okraji lesa i hlava kňoura. Ten pronásledoval dotírající fenku až na okraj strniska. Těžce se pohyboval, měl ochrnutý zadní běh. To už jsem divočáka sledoval přes puškohled. Divočák vyšel ze stínu lesa, a fenka na něj neustále dotírala a zas uskakovala před jeho výpady. Jedním okem jsem se díval přes puškohled na mohutnou hlavu divočáka a druhým okem sledoval pohyby fenky. V momentě kdy uskočila asi 10 m, jsem vystřelil a ukončil život velkého kance. Fenka se po ráně na odkazujícího divočáka vrhla. Byla to asi největší odměna za práci, kterou vykonala. Divočák měl po vyvržení 150 kg a silné zbraně.

Krupův daněk


V honitbě užívané MS Melč postřelil její člen Pavel Krupa daňka. Daněk barvil, ale p. Krupovi se ho nepodařilo dohledat. Daněk zatáhnul do rozsáhlých mladých smrčin. Proto jsme se domluvili, že se příští den pokusíme za pomoci mé braky Lumpiho daňka dohledat. Několik myslivců se rozestavilo kolem mlazin a já jsem Lumpiho vypustil na stopu. Po chvíli Lumpi začal hlásit. Bylo jasné, že žene zvěř. Za chvíli ale hlásit přestal a z ledního porostu se po chvíli ozvalo rochání daňka, takové, jaké známe z doby dančí říje. Na nic jsem nečekal a běžel po hlase daňka do smrčiny. Tam se mi naskytla nezvyklá podívaná. Daněk-špičák stál s rozkročenými předními běhy a ohnutou hlavou. Pes Lumpi visel daňkovi na krku a snažil se ho strhnout k zemi, přestože jeho hmotnost byla více než poloviční. Ukončili jsme daňkovo trápení, měl postřelený přední běh. Pokud by daňka pes nezadržel, nepodařilo by se ho najít.

Význam loveckých psů použitelných v našich honitbách při lovu divočáků je bezesporu značný a nezastupitelný. V nedávné minulosti, kdy se černá zvěř v našich honitbách ještě nevyskytovala, nebo pouze ojediněle, bylo tradicí využívat při lovu drobné zvěře, ale i zvěře spárkaté, téměř výhradně ohařů. Pes, který má být využíván také k práci při lovu černé zvěře musí mít specifické vlastnosti pro tuto náročnou práci. Nesmí se divočáka bát, musí jej v leči samostatně vyhledat a ve vzdálenosti  několika metrů vytrvale hlásit. Také musí mít vlastnosti barváře při vytrvalém sledování stopy.

Nová vyhláška MZe k zákonu o myslivosti by měla bezpodmínečně oddělit potřebu lovecky upotřebitelných psů pro lov černé zvěře od lovu ostatní zvěře spárkaté. Pes vhodný k dosledu postřelené černé zvěře je jistě vhodný i k dosledu jiné spárkaté zvěře. Naopak to však v žádném případě neplatí. Ve vyhlášce by měl být předepsán potřebný počet loveckých psů s kvalifikací pro lov a praktický dosled postřelené černé zvěře. Při stanovení tohoto počtu by bylo potřeba přihlížet jak k výměře honitby, tak k průměrným ročním odlovům divočáků.

Takovéto legislativní opatření je bezpodmínečně nutné, aby se zabránilo tak vysokým ztrátám postřelené černé zvěře jak je tomu doposud. Je třeba naši loveckou kynologii více přizpůsobit současným potřebám mysliveckého hospodářství.


vychází v 7:49 a zapadá v 15:58 vychází v 16:21 a zapadá v 7:49 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...