Časopis Myslivost

06 / 2002

Myslivec bez psa je jen poloviční myslivec

Ing. Koloman FERJENTSIK
Myslivec bez psa je jen poloviční myslivec
Všem myslivcům známé rčení z mysliveckých zvyků a tradic je platné i v dnešní době, přestože od jeho vzniku uplynulo určitě nejedno století. Je to rčení, jež provázelo myslivost ve všech etapách jejího vývoje, dostatečně ověřené a potvrzené praxí v minulosti, jehož opodstatněnost je nezpochybnitelná ani v současné době.
K mysliveckým zvyklostem a tradicím se vázaly také nezbytné dovednosti v oblasti myslivecké kynologie, v minulosti zvané psářství, které bylo spojeno kromě základních znalostí o loveckých psech, jejich chovu, výcviku a využívání, také s nepsanou a zcela samozřejmou povinností, a to dokázat vycvičit loveckého psa pro myslivecké upotřebení a své potěšení vlastním přičiněním! Jinými slovy, myslivec v dřívějších dobách byl s to po získání výučného listu zvládnout i tento úkol, tj. vycvičit si psa loveckého plemene, s nímž předpokládal, že bude pracovat tak, aby se na něj - pokud jde o požadované výkony - mohl kdykoliv také spolehnout. Proto byla výcviku loveckého psa věnována vždy mimořádná pozornost, protože již v tehdejší době se velice dobře vědělo, že veškerá námaha, čas, ale i náklady s tím spojené, se mnohanásobně vrátí v odvedené a spolehlivé práci loveckého psa, jehož role byla v myslivosti nezastupitelná.

Mám za to, že nejinak se na význam loveckého psa pro myslivost díváme i dnes. Nicméně setkáváme se s mnoha závažnými problémy, jejichž existenci lze připsat jednak "době", tedy především rychlejšímu běhu našeho života, kdy "nemáme prakticky na nic čas", protože "honíme každou korunu", a jednak vlastnímu pohodlí, spíše bych otevřeně řekl lenosti, a tím i nevelkému zájmu o mysliveckou kynologii s odůvodněním, že psi se vždycky nakonec "nějací najdou", ať se stará někdo jiný! V mnoha případech, a to prakticky již v samotné přípravě nastupující mladé myslivecké generace, jsme svědky také toho, že myslivecká kynologie se stává "kamenem úrazu" na zkouškách adeptů myslivosti, kdy jsou znalosti v tomto předmětu mírně řečeno velice chabé, přitom nikoliv vinou lektorů, ale samotným přístupem adeptů k myslivecké kynologii, kterou přece "nebudou potřebovat", takže proč by se jí měli nějak zvlášť zatěžovat. Nemusím zde snad ani rozvádět, že pořízení loveckého psa v dnešní době je samozřejmě dosti podstatným zásahem do našeho běžného denního režimu a vyžaduje, kromě materiálních nákladů, určité činnosti víceméně náročné na čas, tím i změnu našeho denního rytmu a svým způsobem i určitou dávku odříkání a v neposlední řadě i nutnosti dalšího vzdělávání. Hovořím o těchto skutečnostech z toho důvodu, že mnozí adepti myslivosti po složení základní myslivecké zkoušky se rázem cítí být kvalifikovanými myslivci a nikterak nepociťují potřebu nejen dalšího sebevzdělávání v tomto multidisciplinárním oboru, ale ani nezbytné myslivecké praxe, jejíž neodmyslitelnou součástí je i praktická část myslivecké kynologie, tj. vše co souvisí s výcvikem loveckého psa. V této souvislosti se musím zmínit rovněž o jednom nepsaném pravidlu, platném ještě v nedávné minulosti, že při přijímání nového člena (zpravidla mladého po absolvování základní myslivecké zkoušky) do mysliveckého sdružení, bylo podmínkou jeho přijetí, že bude mít loveckého psa, kterého si připravil a také dovedl ke zkouškám lovecké upotřebitelnosti. Znám přitom mnoho případů, kdy loveckého psa pořídilo na svůj náklad dokonce samo myslivecké sdružení a předalo jej příslušnému mladému členovi k výcviku a dovedení k lovecké upotřebitelnosti. Výsledky těchto dobře míněných snah však nebyly vždy naplněny, spíše naopak, což se v konečném důsledku projevovalo v nedostatku potřebného počtu, respektive požadované struktury lovecky upotřebitelných psů v příslušných honitbách. O problematice počtu lovecky upotřebitelných psů a tendencí v počtu loveckých psů podle jednotlivých plemen v České republice pojednává též článek "Česká myslivecká kynologie ve statistice" uveřejněný ve Světě myslivosti č. 6/2001.

Dostáváme se tím k otázkám samotného výcviku loveckých psů a s tím spojených nových skutečností, které se již po určitou dobu, tj. v posledním desetiletí, objevují na stránkách mysliveckých časopisů a k nimž si myslím je třeba zaujmout objektivní a nezaujaté stanovisko. O co konkrétně jde? Z mnoha inzerátů se dovídáme, že jsou mezi námi myslivečtí kynologové, kteří za úplatu vycvičí a dovedou k lovecké upotřebitelnosti lovecké psy nebo, že prodají lovecké psy se zkouškami lovecké upotřebitelnosti, a to buď za úplatu nebo recipročně za určitý myslivecký zážitek, nejčastěji odlov trofejové zvěře apod.

Předně je třeba říci, že mezi námi myslivci je skutečně celá řada vynikajících kynologů a cvičitelů loveckých psů. Svědčí o tom jednak dosahované výsledky na zkouškách loveckých psů, kde počet získaných prvních cen většinou bohatě převyšuje polovinu psů vedených na těchto zkouškách, a jednak i postupně narůstající počet rozhodčích posuzujících výkon, kteří se sami účastní, jakožto vůdci psů, zkoušek lovecké upotřebitelnosti. Proti této tendenci nelze samozřejmě nic namítat. Výcvik loveckého psa za různou formu úplaty, respektive protislužby, je svým způsobem práce jako každá jiná a lovecký pes se složenými zkouškami lovecké upotřebitelnosti může být tudíž předmětem koupě a prodeje, jakožto "specifické zboží". V podmínkách tržní ekonomiky tedy nic neobvyklého. Z  hlediska myslivecké kynologie v duchu jejích tradic však přece jen, alespoň doposud, řekněme něco méně obvyklého, přestože i v minulosti se takové případy vyskytovaly, akorát se o nich příliš nehovořilo. Máme-li se na tuto skutečnost dívat objektivně, rozhodně ji nelze posuzovat přes finanční výtěžnost, na níž se zpravidla "nabaluje" závist a další neduhy vyúsťující do různých forem nepřejícnosti (pomluvy, osočování, nepravdivé reference apod.). Vždy je třeba brát v úvahu tržní moment, a to poptávku a nabídku, které jsou určujícími faktory i v této činnosti, a proto nebudu tuto věc dále z tohoto hlediska rozvádět. Nás bude zajímat tato skutečnost především z hlediska dopadu na mysliveckou kynologii v konfrontaci se zvyky a tradicemi.

Pokud se tedy dokážeme oprostit od závistivého pohledu na tuto skutečnost, můžeme probrat stránku mysliveckou. Jednou z mnoha otázek, které vyvstávají v této souvislosti, je, zda lovecký pes vycvičený někým jiným bude pracovat, respektive podávat stejně kvalitní výkon, i s jiným vůdcem, respektive novým majitelem. Odpověď není, ani nemůže být jednoznačná, protože každý jsme jiný, ale hodně nám pomůže právě sám lovecký pes, u něhož zpravidla vždy převažuje lovecká vášeň nad tím, s kým právě bude pracovat. Jedním z nejdůležitějších momentů je v této souvislosti proto povelová technika, kterou používal cvičitel, a která by měla být co nejdokonaleji osvojena novým majitelem loveckého psa! Jde zejména o povely udělované slovně a zvukovým signálem, tj. píšťalkou, povelkou, případně volským rohem, vzhledem k tomu, že lovecký pes si je ve výcviku dostatečně pevně zafixoval a skutečně velice přesně rozlišuje nejen samotný zvuk, ale i jeho délku a intonaci a podle toho pak také adekvátně reaguje. Jako nejmarkantnější příklad mohu z vlastní zkušenosti uvést používání dvou zvukových signálů, používaných u základních cviků poslušnosti, kterými jsou přivolání a daunování, a které zná prakticky každý cvičitel. Víme dobře, že loveckého psa přivoláváme dvěma krátkými hvizdy a zadaunováváme dlouhým ostrým hvizdem s klesající intonací. Jen tak ze zvědavosti jsem požádal jednou při revírování se psem svého syna (mimochodem má složenou základní zkoušku z myslivosti), aby jej dvěma krátkými hvizdy píšťalkou, kterou jsem používal, přivolal. Poté co dvakrát zapískal, pes se pouze krátce ohlédl a pokračoval ve slídění dál. Na to jsem zapískal obvyklým dvojím hvizdem na píšťalku sám a pes okamžitě reagoval rychlým návratem. Obdobně to dopadlo se zadaunováním na dálku za použití zvukového signálu pomocí píšťalky. Na základě uvedeného jsem chtěl pouze dokumentovat význam povelové techniky pro ty, kteří si budou jednou pořizovat "hotového" loveckého psa, aby si jednotlivé povely při předvádění loveckého psa také sami vyzkoušeli a poté dokonale osvojili a současně se tak přesvědčili, že reagence psa na tyto povely je adekvátní. Obecně lze jinak konstatovat, že při důsledném dodržení povelové techniky a dopřání loveckému psu pravidelného kontaktu se svým vůdcem, jakož i dostatečného loveckého vyžití, zejména styku se zvěří, by neměly být znát prakticky žádné podstatné odchylky či rozdíly pokud jde o podávaný výkon s vůdcem, který ho vycvičil a který ho od něj koupil.

Další úvahou v této souvislosti je, zda tím, že si někdo koupil loveckého psa s příslušnými zkouškami lovecké upotřebitelnosti, se z něj ve smyslu tradic stává či nikoliv plnohodnotný a ne jenom poloviční myslivec, vzhledem k tomu, že sám loveckého psa nevycvičil. Mám za to, že podstatné je, zda myslivec lovecky upotřebitelného psa má či nemá. V těchto případech totiž dochází k tomu, že i myslivec, který si lovecky upotřebitelného psa koupil (nechť už z důvodu časové zaneprázdněnosti, tj. že se výcviku loveckého psa skutečně nemůže z časových, pracovních, rodinných a dalších důvodů věnovat nebo i z odborného, tj. že na to jak se říká "nemá" ), s ním musí chtě-nechtě něco dělat, i když ne po celý rok, tak alespoň v hlavní lovecké sezoně, čímž nenápadně a současně i nenásilně sám proniká "do tajů" myslivecké kynologie a postupně se z něj stává jejím příznivcem. Je to stále lepší, než když myslivec nemá žádného psa nebo když jeho vztah k myslivecké kynologii je zcela a nekompromisně odmítavý.

Jiným, neméně závažným problémem je skutečnost, že myslivec sice loveckého psa má, nemá s ním však absolvované žádné zkoušky nebo jen zkoušku vloh, která není zkouškou lovecké upotřebitelnosti. V naší myslivecké praxi se bohužel často stává, že na společném honu se třeba sejde spousta loveckých psů, z nichž však jen někteří mají příslušné zkoušky lovecké upotřebitelnosti a pokud by se mělo postupovat důsledně v souladu s prováděcí vyhláškou k zákonu o myslivosti, kde jsou počty lovecky upotřebitelných psů pro společné lovy předepsány, polovina zúčastněných myslivců - střelců by mohla mnohdy plnit roli honců a pomocného personálu! Je tedy myslivec, který sice loveckého psa má, ale nemá s ním absolvovanou žádnou zkoušku lovecké upotřebitelnosti, plnohodnotným nebo polovičním myslivcem? Zde již ovšem musí být odpověď jednoznačná, a to, že je pouze polovičním myslivcem! Navíc bych ještě dodal, že ve většině případů vlastním přičiněním, a to jen proto, že je pohodlný a výkon psa, tak jak jej podává, mu zcela postačuje a nehodlá s ním dál nic víc dělat. Má ho přece na práci a ne pro parádu! Jako příklad bych mohl uvést celou řadu myslivců, jimž jsem prodal štěně loveckého plemene, konkrétně jagdteriéra, kteří když jsem s nimi hovořil, jsou nesmírně spokojeni s jejich výkonem, a to norováním počínaje, vodní prací pokračuje a třeba společnými hony na bažanty, kde rovněž perfektně aportují, konče. Odpověď je vždy velice "pádná"- kam bych s ním chodil, vždyť všechno umí! Zde však musím dodat, že v podstatě bez nějakého zvláštního přičinění držitele, což není jeho nejlepší vizitkou! O jeho polovičatosti z hlediska mysliveckých tradic, kterou si možná ani neuvědomuje, ani nemluvě. To, že lovecký pes bez zkoušek, byť sebelépe pracující v rámci myslivosti, se do počtu lovecky upotřebitelných psů nezapočítává je holým faktem, a proto i myslivečtí hospodáři by měli této věci věnovat patřičnou pozornost a usilovat všude tam, kde je to jen otázka pohodlnosti, o to, aby se požadovaná zkouška s loveckým psem absolvovala, aby mohl být nejen platným, ale i započitatelným z hlediska potřeb příslušné honitby. Jinak by to byla - jak se říká - "věčná škoda", a to jak pro uživatele honitby, tak i pro samotného držitele loveckého psa, který by navíc takto mohl dosáhnout i jeho uchovnění, tj. možnosti k předávání genetického potenciálu loveckého psa další generaci potomstva, což je koneckonců spojeno navíc i s určitým finančním efektem pro jeho držitele.

Držení dostatečného počtu a předepsané struktury lovecky upotřebitelných psů v jednotlivých honitbách je sice zákonem předepsanou povinností uživatele honitby, ale ani orgán státní správy, jemuž náleží kontrolní úloha v této věci, by neměl být přezíravý. Věřím, že i prováděcí vyhláška k novému zákonu o myslivosti, která se v současné době připravuje, bude na tuto skutečnost pamatovat, a že nedojde k žádnému "změkčení" podmínek a požadovaných povinností v tomto směru.

Závěrem bych chtěl uvést ještě několik poznatků a skutečností týkajících se myslivecké kynologie a rčení uvedeného v nadpisu tohoto článku, které bychom si měli uvědomit a na které bychom neměli v žádném případě zapomenout. Tím, že myslivec bere na sebe starost o loveckého psa, a to počínaje jeho výchovou a výcvikem, až po složení zkoušek lovecké upotřebitelnosti, prochází současně i velice bohatým obdobím naplněným neopakovatelnými zážitky, kterých se ostatním myslivcům bez psa rozhodně nedostává. I když toto období není spojeno jen se samými radostnými okamžiky, představuje pro myslivce zcela jistě vysoký stupeň uspokojení z odvedené práce a obohacení o oblast činnosti, která je a i v budoucnu bude s myslivostí neodmyslitelně spojena.

Lovecký pes, který doprovázel člověka-lovce později myslivce při lovu a provozování myslivosti od nepaměti, je i dnes  jeho platným pomocníkem. V mnoha případech je to právě dobře připravený lovecký pes, který pomáhá myslivci při dohledávkách a dosledech, a přispívá tak k zamezení utrpení zvěře, ztrátám trofejí a zvěřiny. Podaří-li se tedy myslivci připravit loveckého psa pro práce, s nimiž se v rámci naší myslivosti setkáváme, bude v nich tento rozhodně a bez nadsázky jeho větší polovinou ve smyslu uvedeného rčení. Budeme-li proto v duchu významu tohoto rčení přistupovat k myslivosti a myslivecké kynologii zvláště, budeme bezpochyby patřit mezi ty šťastlivce, které obohatila nejen myslivost, ale i lovecký pes. Přál bych si, aby těch šťastných mezi námi myslivci bylo co nejvíce, a to nejen těch, kteří si svou mysliveckou činnost nedovedou bez loveckého psa představit, ale zejména těch ostatních, kteří se k myslivecké kynologii z různých důvodů zatím nedostali.

Smyslem tohoto příspěvku je proto jednak apelovat na připomenutí a osvěžení starých zvyků a tradic, které neztratily nic ze své aktuálnosti ani v současné době, a jednak povzbudit váhající a nerozhodnuté členy naší myslivecké obce k prokázání své kvalifikace také v oblasti myslivecké kynologie, která sice nese s sebou určité "odříkání", ale konečný efekt podložený kvalitně odvedenou prací našich čtyřnohých pomocníků je vskutku nevyjádřitelným zážitkem, radostí a uspokojením, spojeným s uznáním a oceněním našich přátel a mysliveckých kolegů v jednotlivých honitbách.



vychází v 7:45 a zapadá v 15:58 vychází v 14:24 a zapadá v 3:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...