Časopis Myslivost

06 / 2002

Poslední dosled

Ing. Vojtěch POLES
Poslední dosled
V roce 1996 byl v Myslivosti uveřejněn článek zkušeného kynologa a chovatele slovenských kopovů pana Vlastimila Fencla o práci a využití psů tohoto plemene. Mimo jiné v něm uvedl tuto větu: “Nikdy nepouštíme psa do velkých kukuřičných a slunečnicových lánů. Jednak nemá pes šanci divočáky odtud dostat, za druhé stonky kukuřice a slunečnice jsou tak pevné, že pes před výpadem divočáka nemůže uhnout a bývá smrtelně zraněn. Najdeme pak po sklizni z něho už jen kosti.”
Mohu sám jen s lítostí potvrdit, jak pravdivá byla tato autorova slova. Jeho doporučení neplatí samozřejmě jen pro slovenské kopovy, ale pro všechny psy velkých a středních plemen loveckých psů, bez ohledu na to, že jsou dobře vycvičeni pro práci na barvě a úspěšně používáni pro dosled postřelené černé zvěře. Když už je to nezbytné, tak pro dosled v kukuřici použijeme raději psa malých plemen (jezevčík, foxteriér, jagdteriér apod.), neboť menší pes snadněji uskočí před výpadem divočáka.

Nejsem jistě sám, kdo toto vše velmi dobře ví, a přesto jsem tuto zásadu porušil a vzápětí na to velmi těžce doplatil. Ještě dnes je mi při psaní těchto řádků převelice smutno. Ne nad zbytečnou ztrátou peněz a času na dlouhodobé neúspěšné léčení těžce poraněného psa, ale nad jeho utrpením, trápením jeho pána a jeho celé rodiny a trápením mým. Nechť je tento článek poučením pro ostatní, a to nejen začínající myslivce. Jak se tehdy vše přihodilo?

Bylo to v neděli 1. září 1996, kdy jsem před rozedněním zasedl na čekanou na posed na kraji lesa "U nor", kudy se denně vraceli divočáci z asi 12ha lánu kukuřice do lesa. Seděl jsem s dobrým větrem a poslechem sledoval a odhadoval jejich počet a pohyb v kukuřici. Ta byla od nich již značně poničená lámáním a okusováním palic. Škodám bylo obtížné zabránit, přičemž zemědělský podnik na přání myslivců obsekat a prosekat kukuřici totiž jaksi nestačil zareagovat, přestože by tím umožnil nejen lov, nýbrž i dočasné zahnání divočáků a tím omezení ztrát na kukuřici.

Pomalu se rozednívalo, kousek od posedu zatáhla do lesa a houštiny "U nor" bachyně se selaty, po chvíli druhá spolu s asi šesti lončáky. Viditelnost ještě nebyla ani pro dobrou optiku na jistou ránu, tak jsem raději nestřílel. Pozoroval jsem rozednívající se krajinu a čekal, zda nevyjde z kukuřice liška nebo knoflíkáč. Netrvalo dlouho, když něco zašustilo v kukuřici a asi 80 m přede mnou vyšel na okraj pole lončák, samotný, asi tak 30 až 40 kg. Postupoval pomalu směrem ke mně, stále však na ostro a tak jsem jen čekal až se otočí směrem k lesu. Stalo se, rychle jsem zamířil a vystřelil, než stačil vkročit do lesa.

Měl jsem za to, že to byla dobrá rána. Dodnes nevím proč, ale nebyla. Lončák se po ráně otočil a odběhl do kukuřice. Na nástřelu jsem ani po velmi důkladném prozkoumání nic nezjistil. Proč jsem chybil, zda to byl stvol kukuřice, nebo stéblo trávy, to nevím. Bylo pro mne samozřejmé, že se ještě pomocí psa musím přesvědčit o tom, zda jsem opravdu chybil. Zajel jsem proto rovnou pro mého zetě Vaška, který měl z mojí chovné stanice psa anglického špringršpaněla, vynikajícího pro dosled spárkaté a zvláště pak černé zvěře, což již mnohokráte během posledních dvou roků prokázal. Přes svoje mládí měl ZV, PZ, BZ vše v I. ceně, výstavu na výbornou včetně nejvyššího ocenění CACIB, v srpnu složil úspěšně všestranné zkoušky a byl přihlášen na září na vrcholné zkoušky - MMŠ. Plemennou knihou mu byla přiznána kvalifikace chovného psa.

Zeť nasadil psa na nástřel, Gal, jak bylo jeho zvykem, napřed chvíli nasával pach zvěře a poté pomalu vedl pána na vodicí šnůře kukuřicí po stopě lončáka. Ani v kukuřici se neobjevila žádná barva, Gal však zřejmě při své náruživosti na černou zvěř pokračoval nadále po její čerstvé stopě. Po chvíli jsme došli k úseku silně zaplevelenému lebedou. Nezbylo, než pustit Gala hledat na volno. Ten po chvíli narazil na divočáka a začal vytrvale hlásit. Prodírali jsme se s Vaškem neprůhlednou vysokou kukuřicí a lebedou za hlasem, konečně jsem zahlédl Gala jak doráží na divočáka. Snažil jsem se zamířit, nebylo to však možné. Lončák odběhl a Gal za ním. Znovu jej dostihl a zaštěkával, po chvíli na jiném místě dále u potoka až pojednou Gal bolestivě zanaříkal a nastal klid.

Vašek pískal a přivolával Gala, ten však nic. Měl jsem zlé tušení. Po delší době se nakonec Gal přišoulal, smutný a bez dalšího zájmu o dosled. Prohlídka a prohmatání hrudníku a běhů neukázala, že by byly zlomeny, ani žádná tržná rána nebyla. Měli jsme za to, že byl divočákem pouze asi naražen a tím zrazen od dalšího hledání.

Zajeli jsme pro dalšího myslivce a jeho psa. Gal mezitím jakoby pookřál, tak jsme s oběma psy postupovali k místu posledního zaštěkávání divočáka. Gal opět znovu začal hlásit a tlačil divočáka krajem kukuřice k potoku pod "Rákosí". Tam divočák přeskočil potok a viděl jsem, jak běží přes pole nahoru k "Janošovi", kde vběhl do lesa. Bylo zřejmé že je zdravý, což mne uklidnilo. Gal se vrátil od potoka za námi a jeli jsme domů.

Doma jsem jej znovu prohlédl a měl jsem zato, že bude vše v pořádku, až přejde únava a bolest od naražení divočákem. Na druhý den byl Gal stále nesvůj a odmítal potravu. Zajeli jsem na veterinární ošetřovnu, podávali léky, za týden na jinou ošetřovnu, kde měli rentgen. Tam se teprve zjistilo, že má zlomeny čtyři poslední žebra a vmáčknuty do hrudníku. Podle rady lékaře následovalo další léčení, injekce, nato návštěva veterinární kliniky v Olomouci, další léčení a konečně operace v Kroměříži, kde bylo možno při operaci a otevření hrudníku použít přístroj pro umělé dýchání po dobu operace.

Při operaci se zjistilo, že v místě poranění žeber došlo během předchozího léčení k silnému zřejmě rakovinnému bujení. Po odstranění jedné poloviny nově vytvořené tkáně (druhá byla v hrudní dutině) prohlásil nakonec zkušený operující lékař, že výsledkem operace může být pouze několika hodinové trápení psa před jeho pravděpodobným skonáním. Nezbylo mi, než souhlasit s jediným řešením, a to s další injekcí, po které se již neprobudí.

Cesta domů byla velice smutná, i to co potom následovalo. Zeť se nemohl z pracovních důvodů cesty do Kroměříže zúčastnit. Cestou jsem uvažoval, že jedinou možností k alespoň částečnému zapomenutí bude co nejdříve sehnat nové štěně, a to pokud možno po Galovi. Obvolal jsem dva majitele fen, které Gal po svém uchovnění nakryl. Při vší té smůle bylo štěstím, že se mi to podařilo. Ihned jsme se vypravili se zetěm pro nového Gala, jak mu samozřejmě všichni říkáme, přestože jeho jméno je Ciky od Formanské pošty. Také jeho zbarvení, povaha a způsob práce na barvě je úplně stejné, jako u jeho otce. Dnes má také již ZV, PZ, LZ, BZ vše v I. ceně, na výstavě výborný a CAJC, je již chovný a majitel jej připravuje opět na všestranné zkoušky. Také již dohledal úspěšně nejen srnčí zvěř, ale i divočáky.

Přeji "Galovi", aby dlouho vydržel při práci pro myslivost, aby odváděl dobrou práci, svému pánovi dělal radost a tím i dobré jméno anglickým špringrům.



vychází v 7:46 a zapadá v 15:58 vychází v 14:45 a zapadá v 4:18 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...