Časopis Myslivost

01 / 2003

Prvenství se vrací na Litoměřicko

Silvie VESELÁ
Prvenství se vrací na Litoměřicko
Stalo se již tradicí, že Vám v  naší lednové příloze přinášíme rozhovor s vítězem Memoriálu Karla Podhajského. Tentokrát jej nebylo jednoduché přesvědčit, aby se s námi o svou velkou lásku - mysliveckou kynologii podělil. Pan Josef Hendl z Lukavce u Litoměřic totiž tvrdí, že za jeho úspěchy může pouze a jenom jeho Marko, jak si německého krátkosrstého ohaře Marse z Kvítele přejmenoval.
Kdy jste se začal věnovat myslivecké kynologii?

S myslivostí jsem začal v  50. letech, tedy před více než padesáti lety a celé ty roky jsem vždy vlastnil loveckého psa. Zpočátku jsem si psy cvičil takříkajíc pro sebe, s výcvikem na vyšší úrovni jsem začal až později, když mi mé rodinné i finanční poměry dovolily věnovat se psům intenzivněji. Rukama mi za tu dobu prošlo mnoho psů, dnes už bych ani nespočítal kolik jsem ji na zkouškách odvedl.

Litoměřicko hraje v myslivecké kynologii významnou roli, vaši vůdci stáli mnohokrát ve vrcholných kynologických soutěžích na stupni nejvyšším. Čím to?


To je výsledek výborné spolupráce členů naší okresní kynologické komise, kteří organizují zkoušky loveckých psů. Je nás 25 členů a když je potřeba připravit nějakou akci, všichni do jednoho pomáháme. U nás na Litoměřicku jsme psy cvičili a cvičíme vždycky kolektivně, s kolegy kynology si pomáháme a radíme, protože, jak se říká, víc hlav víc ví. Mohu při výcviku psa neustále opakovat nějakou chybu, protože sám si ji neuvědomím. Ale pokud jsme na to dva nebo tři, je to hned jiné. Za ty, kteří mi pomáhají, mohu jmenovat pány Nováka z Klapýho, Kratochvíla z Keblic, Černého z Chotěšova nebo Křivana z Lovosic, kteří na vrcholných soutěžích odvedli mnoho skvěle připravených psů. A když potom tito starší a zkušení vůdci nastoupí na zkoušky, ti mladí se dívají a učí se od nich jak správně psa vést. Takhle postupně si vychováváme další generaci dobrých kynologů.

Musím však podotknout, že si navzájem pomáháme nejen při samotném výcviku, ale i při ježdění do vzdálenějších honiteb, kde jsou třeba příznivější podmínky ke cvičení než u nás. Například za vodou jezdíme 20 km, za lesem ještě dál, lesy musíme střídat a při tom prosit místního mysliveckého hospodáře, aby nás do honitby pustil. Příprava psa opravdu není nijak jednoduchá.

Takovéto cestování musí být i finančně náročné.


To máte pravdu. Ale to jsem řešil tak, že pokud jsem měl dobrého psa a naskytl se kupec, psa jsem prodal a finanční prostředky jsem použil zase na výcvik dalšího psa. Přestože jsem se s každým z nich velmi těžko loučil, ta potřeba cvičit dalšího a dalšího psa je pro mě jakousi drogou, dalo by se říci životní nutností. Vždy když jsem s výcvikem psa u konce, říkám si - tak, a to je poslední pes. Ale přijde jaro a já už zase koukám, kdopak má pěkný vrh, která čuba byla dobrá a kterým psem je nakrytá... A najednou mám štěně a celý koloběh začíná znovu.

A jak to bylo s Markem?


Marko je teprve dvouletý pes z chovné stanice pana Nováka z Klapýho. Musím říci, že poslední roky mám při výběru štěněte šťastnou ruku, a nevím, zda za to mohou mé letité zkušenosti či obyčejná náhoda. Tak jsem si do vrhu sáhl pro Marka, který mě už od svého útlého věku přesvědčoval o svých kvalitách. Musím přiznat, že na memoriálu z nás dvou odvedl daleko větší kus práce.

A také změní majitele jako Vaši předešlí psi?


Ne, kdepak. Marko mi hodně přirostl k srdci, vítězstvím v Podhajského memoriálu mi dal krásný dárek k osmdesátinám a já jsem se rozhodl, že už spolu zůstaneme. Takže teď vlastním čtyři psy, kromě Marka mám ještě dvě štěňata na výcvik, jedno je pětiměsíční a druhé téměř roční. A pak mám ještě dvanáctiletou fenu.

Zmínil jste se, že že Vám rukama prošlo hodně loveckých psů. Zkusil jste i jiná plemena než německého krátkosrstého ohaře?


I když mě to někdy docela lákalo, nezkusil. Členové naší kynologické komise samozřejmě chovají různá plemena, ale všichni ti, se kterými cvičím, mají kraťasy. Někteří z nich vyzkoušeli i jiné plemeno, ale zase se vrátili ke kraťasovi. A když mi řeknou přijď se podívat, mám pěkný vrh, tak už je rozhodnuto.

Dalo by se říci, že v roce 2002 se Vám povedlo vítězné tažení vrcholnými kynologickými soutěžemi. Jak na to vzpomínáte?


Samozřejmě bych lhal, kdybych řekl, že jsem neměl radost. Koncem srpna na Memoriálu Richarda Knolla v Tachově jsme s Markem skončili třetí v I. ceně se stejným počtem bodů jako druhá Maika z Kvítele, pak následoval v polovině září Memoriál Františka Vojtěcha u nás v Litoměřicích, kde jsme zvítězili. Úspěšnou sezonu jsme zakončili vítězstvím Podhajského v Olomouci. Na první dvě soutěže jsem šel s tím, že to bude pro Marka i mě takový trénink, oba jsme byli v klidu a pohodě, a ono to vyšlo. Na Podhajském jsem už byl trochu nervózní, přece jen je to nejvyšší kynologická soutěž u nás, ale věřil jsem svému psovi a on věřil mě. Výsledek znáte.

Psi provázejí pana Hendla téměř celým jeho životem, a jak mi sám řekl, s nimi mu utekl jako voda. Ale nelituje toho, protože pes byl vždy jeho nejlepším přítelem, neznajícím, na rozdíl od lidí, faleš ani zlobu. Panu Hendlovi přejeme stálé zdraví a neutuchající chuť i nadále pokoušet se svými čtyřnohými svěřenci zkouškové štěstí.




vychází v 7:41 a zapadá v 15:59 vychází v 13:29 a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...