Časopis Myslivost

01 / 2003

Slepý tulák

Dr. Oldřich KOUDELKA
Slepý tulák
Zvěsti o tajemném a neobyčejném honicím psovi ke mně doléhaly ze všech stran. Je prý slepý, ale přesto houževnatý, statečný a plný vášně. Chlapi o podivném tulákovi často a živě diskutovali hlavně nad plnými půllitry, a tak jsem měl o celém příběhu důvodné pochybnosti. Ostatně, jak by se takový pes dokázal vůbec živit? Proto jsem nad každou novou historkou vždy jen mávnul rukou.
Až jednou. Zamyšleně jsem kráčel s puškou přes rameno po nízkém břehu protáhlého rybníka, který připomínal velký, obrovitý rohlík. Vyšel jsem si jen tak, pohladit duši pohledem na březňačky a lysky, kterých tu toho roku bylo bezpočet.

Dusno bylo až k zalknutí, a proto jsem se na chvíli posadil na vyvrácenou borovici, abych vzpomínal na chvíle, kdy jsme tu s dědou sedávali na rybách. Vtom ke mně v zasněném tichu babího léta dolehl z dálky podivný zvuk. Zprvu jsem mu nevěnoval sebemenší pozornost, ale po chvíli se to ozvalo znovu, tentokrát o něco blíž, směrem od vrbových ostrůvků, které se z protilehlého břehu strmě dotýkaly temně zelené hladiny. Napjal jsem sluch a snažil se neznámý zvuk charakterizovat a oddělit ho od šumění borovic nade mnou. Konečně jsem to poznal! Už jsem zřetelně rozeznával, že jde o štěkot psa. Štěkání chvílemi naléhavě propukalo, aby zase vzápětí docela zaniklo.

Sáhl jsem netrpělivě po triedru a pečlivě pátral po druhé straně rybníka. Naslouchal jsem zvonivému hlasu psa a pojednou se mne zmocnil takový divný pocit, jako by ony hospodské povídačky měly každým okamžikem oživnout.

To už se od okolních kopců a korun stromů zřetelně odrážel zvuk štvanice. Přichystal jsem se všemi smysly a čekal. Brzy na nevelkou loučku v mém zorném poli vyběhla srna. Byla rezavě zbarvená, vypelichaná podzimem. Krátce se zastavila a jistila směrem k blížícímu se psímu hromobití. Potom rychle loučku zdolala dlouhými, plavnými skoky a zmizela v hustém vrboví. Vzápětí vletěl na louku on. Trochu pomenší německý kraťas, o kterém jsem na první pohled věděl, i když jsem zde býval jen příležitostným hostem, že nepatří žádnému místnímu nimrodovi. Podle jeho podivného nadskakování, mordy položené jaksi stranou stopy a zoufalého, nenasytného štěkotu jsem poznal, že je asi skutečně slepý. Na dlouhé úvahy však nebyl čas. Pes letěl dál za svou kořistí a po chvíli zůstal z celého dramatu jen vzdálený štěkot a praskání větví ve vzmáhajícím se větru.

Celý příběh tím však neskončil. Svým kamarádům jsem se k tomu, že moje pochybnosti o jejich zkazkách pukají jako jarní ledy, nepřiznal. Rozhodl jsem se však přijít celé věci na kloub. K rozluštění hádanky však nakonec přece jen musela dopomoci náhoda. Jak jinak.

Stalo se to tak. Vyšel jsem si ráno do lesa okouknout muflony, protože jsem měl povolenku na pětiletého, silně zarůstavého berana. A kde se vzal, tu se vzal, přidal se ke mně onen pes od rybníka. Bylo to dojemné a smutné zároveň. Ohař byl skutečně slepý! Jeho zorničky povlékal zákal barvy olova.

Pochopitelně jsme k sobě byli dost nedůvěřiví. Ale touha poznat nového kamaráda byla u obou silnější. Když jsem se zastavil, zastavil se i on. Když jsem si sedl k odpočinku, sedl si opodál. A když jsem rychle přidal do kroku, chviličku posečkal a znovu se za mnou rozběhl. Už mi to nedalo, a proto jsem s ním tiše hovořil. Jaké nadšení se ho pojednou zmocnilo, protože každý lovecký pes potřebuje uznání člověka.

V tak trochu nemotorných pohybech tohoto zvířete však bylo příliš mnoho otazníků. Vůbec jsem nemohl pochopit, jak může sám lovit, jakou neviditelnou silou se může orientovat v terénu, kdo se ho zbaběle zbavil a vydal jej napospas ostrým větvím, skalnatým výběžkům a kamení, všemu, co podráží běhy, bodá do slabin a šlehá přes čenich.

Mlčky, ač je to k nevíře, jsme prošli dlouhé kilometry, jako by jsme k sobě patřili odjakživa. Pes věděl, že mu z dosti nepochopitelných důvodů jeho pytlačící, byť bezesporu plané výpady, promíjím. S chutí spořádal moji skromnou svačinu a poděkoval mi tím, že se nechal podrbat za ušima. Došli jsme až na takovou smutnou samotu, které se bůhví proč říká Šibeničník. Dlouhá léta tam žije starý cikán neurčitého věku. Dobrý a pohostinný člověk, který mi několikrát poskytl střechu nad hlavou, když se zprudka přihnala bouře, která je v tamních hlubokých hvozdech nejen nepříjemná, ale také nebezpečná. Na cikánovi se zloba a nenávist nepřejícího okolí podepsala snad jen větší uzavřeností a mlčenlivostí. Když jsme se se psem přiblížili ke stavení, pes najednou natáhl hlavu nahoru a poškubávalo mu čenichem. Potom se rozběhl radostně k plotu a jako kočka se protáhl mezi plaňkami. Pochopil jsem. Byl u svého pána.

A jak se vlastně ke starému cikánovi dostal? I to by byla dlouhá historie. Já ji vyslechl při sklence chladivého rybízového vína, který mi starý samotář nabídl. Inu, před časem ho z vozu vyhodili nějací velkoměstší lidé, kteří bezmocné štěně neobdařili milosrdenstvím utracení, ale cynicky jej svěřili pařátům útrap a temnoty. Stal se z něho toulavý, hladový, nemotorný pes, co hrabal na smetištích, u hospod a chat a v noci vyl ze žalu a úzkostí. Neměl jméno a býval by zdechl někde v rokli či v příkopu u silnice, kdyby do jeho k smrti vysláblého osudu nezasáhl snědý člověk s hřívou sněhobílých vlasů.

Na samotě žili společně jako nerozluční přátelé. Mlčky, ve vzájemné úctě. Nikdo o tom nevěděl, protože sem zavítal jen málokdo a málokdy. Ohař našel na samotě domov, teplo, jídlo a polaskání. Zesílil a vylízal se ze škrábanců a ran. Pořád jej to však táhlo tam, odkud přišel, co bylo jeho smutným osudem. Do lesů, polí a luk, aby mohl honit kořist, která mu však stále unikala, které se nikdy nedotkl svými sněhobílými tesáky, a kterou na vlastní oči nikdy nespatřil a nespatří.

Cikán pojmenoval psa Maroš. Usrkávali jsme rudého vína a mlčky hleděli k zamlžené hradbě blízkých lesů, kam nasycený, odpočatý, slepý tulák uháněl...



vychází v 7:45 a zapadá v 15:58 vychází v 14:24 a zapadá v 3:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...