Časopis Myslivost

03 / 2003

Ještě o loveckých jezevčících

Úryvek je z nově vyšlé knihy autorky Lenky Fairaislové - Stokrát jezevčík  
Ještě o loveckých jezevčících
Jezevčík je velmi přizpůsobivý pes, dokáže žít v tropech i na horách, po boku osamělé důchodkyně i v početné rodině. Bude se venčit v centru města, v nouzi dokonce i na balkoně, stejně jako bude doprovázet sportovně založené majitele na pravidelných dlouhých túrách. Dodnes mám před očima čtvrt století starý výjev, kdy jsem ve Špindlerově Mlýně potkala rodinku s trpasličím dlouhosrstým jezevčíkem. Rodina čekala u vleku, s pejskem pod paží se vyvezli nahoru a při jízdě dolů po sjezdovce je pes následoval “po vlastních”.
Pokud by si ovšem jezevčík mohl svobodně vybrat, nejraději by podle mého mínění žil v rodině myslivce. Píšu-li v rodině, myslím tím doma, ne v kotci. Jezevčík má velmi rád pohodlí, rád se vyhřívá na sluníčku či u kamen, raději bude sledovat chod domácnosti z výšky gauče a pro noční spánek dá, stejně jako vy, přednost posteli před pelechem u dveří. Obvykle je velmi žravý a někdy také mlsný, ale před všemi požitky, které mu život v bytě majitele přináší, dá vždy přednost možnosti doprovázet svého pána do lesa za loveckými zážitky. Když se pán strojí do zeleného a případně si chystá loveckou zbraň, nemá milovaná panička šanci vlichotit se jezevčíkovi největší pochoutkou ani rozestlanou postelí. A je jedno, zda venku prší, nebo je mráz.

Předseda slovenské kynologie (a také slovenského Klubu chovatelů jezevčíků) Ing. Štefan Štefík je v očích svých psů prototypem ideálního majitele jezevčíka. Boss Safi - legenda chovu drsnosrstých jezevčíků na Slovensku, a nejen tam - přišel k manželům Štefíkových v šesti týdnech života jako první jezevčík. První týden svého života u nových majitelů strávil maličký Boss na chalupě. Byl ještě hodně malý (chovatelský řád dnes rozhodně nařizuje, že štěně se nesmí prodat dříve než ve věku sedmi týdnů), pohyboval se nejistě, ale přesto již v tyto dny objevil zábavu, která mu pak zpestřovala celý jeho dlouhý život a vydržela mu až do smrti. Začal štěkat na ležící láhev. Stojící láhve si nevšímal, ale na ležící štěkal a pokoušel se ji nosit. Později se ji naučil nejen aportovat (a to prosím byla doba skleněných, nikoli polyetylenových láhví), ale dokonce ji vynášel na kopec a pouštěl si ji dolů.

Během tohoto prvního týdne se Boss naučil díky láhvi štěkat na povel a také na povel přicházet. Ing. Štefík je přesvědčen, že během tohoto důležitého prvního týdne "vtiskávání" (v tak raném věku) se štěňátko naučí více než za celý rok.

Za týden po návratu z chaty se novopečení majitelé Bosse jeli se štěňátkem ukázat k chovateli-veterináři, který kromě Bossovy maminky měl ještě jeho tetu, a jejich vrcholné číslo bylo štěkání na povel, dokonce na povel "slabo" a "hlasno". Ing. Štěfík po této ukázce hrdě podotkl, že i Boss již umí hlásit na povel. Dodnes si pamatuje výraz pana doktora a jeho uchechtnutí, které znamenalo" "Zase jeden mudrc, který má pár dní psa a už všechno ví." Nicméně pak Ing. Štefík zapískal na píšťalku, Bossík, který se právě honil po dvoře se svými příbuznými, přiběhl, sedl si a na povel dlaní začal štěkat, načež doktor prohlásil: "Toho psa jsem vám neměl prodávat, toho jsem si měl nechat."

Z Bosse vyrostl krásný pes, pán se mu ohromně věnoval po stránce loveckého výcviku, a tak brzy zvládl všechny potřebné zkoušky (včetně mnoha dalších navíc) a samozřejmě začal působit jako chovný pes. Bratislavský chovatel si po Bossovi nechal dvě štěňata - Dana a Danku Malá Klenovica. Kromě těchto dvou štěňat měl ovšem doma v paneláku ještě dvě další fenky. A pochopitelně problémy na sebe nedaly dlouho čekat. Zatímco fenky se vyvenčily během krátké procházky, Danovi s jeho očuráváním rohů to nestačilo a byl nečistý i doma. Chovatel se rozhodl, že ho prodá. Ovšem zasáhla paní Štefíková, která prohlásila, že v takovém případě si Dana raději koupí sama, protože po Bossovi prostě nemůže být neposlušné štěně.

Ing. Štefík nabídl chovateli, ať k nim Dana na týden dá, že ho naučí pravidlům slušného chování, a aby si pro něj za týden přišel, ale sám, bez rodiny. Chovatel pravil: "No však uvidíte, jaký binec vám doma udělá," a Dana přivedl. Dan se u Štefíků jednou počural, jednou udělal i něco hutnějšího, ale během týdne se naučil díky důsledné výchově zachovávat čistotu. Mimoto postoupil i na vyšší příčku v hierarchii, nebyl už pátým psem ve smečce, ale druhým, a přímo hltal informace a vjemy. Boss jej akceptoval během několika dní, a přestože byl předtím doma "jedináčkem" a dělání chůvy neměl do té doby v "popisu práce", byl Danovi trpělivým učitelem, partnerem ke hrám i sparingpartnerem při výcviku v bojovém umění. Již tehdy se na Bossovi učil Dan chvaty, které se mu později hodily při norování. Vždy do Bosse vrazil, ten na okamžik ztratil rovnováhu, Dan jej povalil a chytil za obnažené hrdlo. Bez vší agrese, ale získával jak potřebné zkušenosti, tak i sebevědomí.

Během týdne v "polepšovně" u Štefíků se Dan naučil nejen čistotnosti, ale také přivolání, odložení, hlášení na povel, aportování (bez odevzdávání), a když si po týdnu chovatel pro Dana přišel (pochopitelně s celou rodinou), ukázali mu Štefíkovi, co všechno se Dan mezitím naučil. Autorita hlavy rodiny během toho představení silně klesla, když manželka a děti sledovaly, co všechno se naučil "nevychovatelný pes" během týdne u "cizích". Dan se sice k chovateli vrátil, ale při prvním hárání fen se ke Štefíkovým odstěhoval už natrvalo a prožil tam pak krásný a dlouhý život, plný úspěchů v práci, na výstavách i v chovu. Dan Malá Klenovica zemřel ve svých osmnácti letech a do poslední chvíle měl živý zájem o psí slečny, o lov i o žrádlo.

Po odchodu Bosse převzal tehdy již také poměrně letitý Dan jeho zvyky a v mnohém se choval podobně jako předtím on. Oba byli vynikajícími domácími i loveckými psy, ale jako všichni psi zcela rozdílné individuality. Dan se choval více jako pes, byl nesmírně inteligentní, zvláště "sám pro sebe". Boss, který byl od útlého mládí jediným psíkem mezi svými lidmi, byl spíše "člověkem". Komunikoval s lidmi skutečně jako člověk. Urážel se jen, když slyšel, že ho nevezmou s sebou, a pak v rohu trucoval.

O vynikající lovecké práci obou Štefíkových jezevčíků na Slovensku kolují a ještě léta kolovat budou přímo legendy, a není divu, že jednoho či druhého (často oba) najdete ve většině rodokmenů slovenských drsňáků.

Trochu jiný, ale podobně naplněný život má jiný slovenský drsnosrstý jezevčík. Maxi Vyva se narodil v roce 1994. Ve čtyřech letech se stal mezinárodním šampionem práce a o rok později slovenským šampionem práce. Vyhrál všechny klubové akce - stal se klubovým vítězem v práci na divočáky dvakrát na Slovensku a jednou v Čechách, klubovým vítězem v práci na barvě a nakonec i v norování. Úspěšně reprezentoval slovenský chov na mezinárodních soutěžích v Německu, Čechách a v Polsku. Jeho majitel MUDr. Pavol Brečka má kromě myslivosti, kynologie a své zubařské praxe i jiné zájmy, například koně. Je dvojnásobným mistrem Slovenska v distančním ježdění a má poblíž svého bydliště malou farmu, řekněme ranč, s několika koňmi a také kravami. Zde je hlavní sídlo Maxiho i jeho dvou drsnosrstých kolegyň Giny a Asty.

Jezevčíci mají celý den do dělat. Doprovázejí koně na pastvu, občas jdou s pánem nebo nějakým jeho kolegou na lov či dohledávku, někdy si Maxi zaběhne několik kilometrů do bytovky k pánovi a jeho rodině "na kafe". Chvíli pobude a vrací se zpět na farmu, ke svým "povinnostem". Nespávají v ložnici, ale ve slámě u krav, a Maxi si umí krávu i sám podojit. Nakonec po náročném dni v lese či jinde, kdy se utrmácený a zkřehlý jezevčík vrátí domů, přijde teplé čerstvé mléko k chuti.

Jednou na Silvestra se Maxi ztratil. Při jeho samostatnosti nebral jeho nepřítomnost zprvu nikdo příliš vážně, ale když nebyl doma několikátý den, Brečkovi se začali, byť neradi, smiřovat se ztrátou výjimečného jezevčíka. Po týdnu se ozval známý a ptal se Pavla, zda nepostrádá psa. Jistěže dr. Brečka okamžitě jel asi tři kilometry k onomu známému, a tam se ukázalo, že při jeho návštěvě na farmě se Maxi nejspíše za kočkou nacpal pod kapotu jeho fordu a v něm také odjel. Nepodařilo se mu ovšem už dostat ven, a tak celý týden střídavě jako černý pasažér jezdil po celé republice u motoru vystaven značné teplotě a pak zase mrzl, když auto přes noc či den někde stálo. Až po týdnu byl objeven a vrácen bez jakékoliv újmy na těle či na duši.

Jindy byl Maxi se svým pánem pozván na lov do zcela cizího a neznámého mu revíru. Po skončení naháňky se pes nevrátil, ale protože to u této práce není tak neobvyklé, byl majitel celkem dlouho v klidu. Asi po dvou hodinách se ho ale vydal s hostitelem hledat jeho džípem. Ostatní účastníci naháňky mezitím odjeli do centra Púchova, na nezbytnou "poslední leč". Po další hodině volal jeden ze známých Pavlovi na mobilní telefon, že Maxi je s nimi v restauraci. Ta byla asi deset kilometrů vzdálená od míst, kde se pes ztratil. Nikdo kromě Maxiho neví přesně, jak se pes na správné místo, kde nikdy předtím nebyl, dostal, ale majitel se dohaduje, že pes nejspíš sledoval stopu jednoho z lovců, který odešel před skončením honu do Púchova pěšky. Ostatní totiž odjeli auty.

Nakonec i já jsem takhle jednou "tahala Maxiho z bryndy". Přijížděla jsem se zpožděním na místo, kde se konala klubová honičská soutěž, jíž byl Maxi účastníkem. Najednou jde po lesní cestě proti mému autu jezevčík. Nevěděla jsem, v jaké fázi soutěž právě je, ani kde přesně se zkouší, a tak jsem neměla původně v úmyslu evidentního účastníka naložit. Pes ale šel středem cesty, a tak jsem stejně musela zastavit. Psík přišel ke dveřím vozu a domáhal se vstupu. Bylo to dilema: vzít ho, a zkazit mu tak hodnocení, protože se nevrátí k vůdci, nebo jej tam raději nechat? Pes to vyřešil sám, prostě do "taxíku", který si stopnul, nastoupil. Mám celkem paměť na psy, a tak jsem si byla dost jista, že jde právě o Maxiho, který byl již tehdy ostříleným soutěžním psem. Dovezla jsem jej tedy na místo shromáždění účastníků soutěže, a jak se ukázalo, dobře jsem udělala. Pes se vydal za divočáky po skončení svých disciplín, pro něj vlastně hon začal až tehdy, kdy mu oficiálně skončil. Odběhl zřejmě daleko, proto s jezevčičí chytrostí využil možnosti svézt se před úmorným šlapáním po svých.

O mimořádných schopnostech svých jezevčíků by mohla vyprávět spousta myslivců, hlavně těch profesionálních, ale já se tu zmíním ještě o jednom slavném psovi. Drsnosrstý Žert Staccato se narodil v chovu dlouholetého chovatele, rozhodčího a hlavního poradce chovu jezevčíků Rudolfa Kristla. Zde také zůstal, a kromě výjimečné kariéry soutěžního i chovného psa, který měl stovky potomků, měl i běžný "pracovní" život. Přestože byl vítězem mezinárodní soutěže v norování a skvělým norníkem, majitel si cenil hlavně jeho práci na barvě - při dohledávání postřelené zvěře. Sám sice tyto jeho služby nepotřeboval, ale často jej žádali o pomoc jiní nepřesní střelci, eventuálně svědkové poranění zvěře na silnici. Pokud pan Kristl neměl čas s nimi jít, vyzval je, ať si Čerta (domácí Žertovo jméno) vezmou. Čertík na volno vypracoval stopní dráhu a pak šel rovnou domů. Zde se ohlásil a již z jeho hlasu zkušený majitel věděl, zda pes zvěř našel, nebo ne (to tehdy, jestliže byla zraněna jen lehce, že nebyla k dohledání), případně, zda ji našel zhaslou nebo poraněnou. V druhém případě buď zvěř zadávil sám Čert, nebo ji dostřelil Čertův doprovod, případně šel pán se psem znovu a už najisto.

Úryvek je z nově vyšlé knihy autorky Lenky Fairaislové - Stokrát jezevčík. Formát vázané knihy A5, celkem 254 stran doplněných barevnými fotografiemi a černobílými pérovkami, cena 199 Kč. V prodeji i k objednání na dobírku v Knihkupectví Myslivost, Seifertova 81, 130 00 Praha 3 nebo elektronicky na adrese www.myslivost.cz.




vychází v 7:41 a zapadá v 15:59 vychází v 13:29 a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...