Časopis Myslivost

06 / 2003

Gerynka

Jana KOPETOVÁ
Gerynka
Jednou z výhod mysliveckého dítěte je fakt, že nemusí od rodičů loudit psa a tak může odmalička nerušeně vyrůstat v psí boudě a pak zcela odpovědně vyvracet pověru, že “psí blechy na člověka nejdou”. Takhle v pohodě jsem vyrůstala i já – se psem, tatínkem a na cvičáku. Za ta léta se u nás vystřídalo několik psů a fen, oddaných bytostí a rovnoprávných členů rodiny. Tatínek je poctivě cvičil, skládal s nimi předepsané zkoušky, předváděl je na výstavách a brával je s sebou do lesa. Já, společně s maminkou, jsem obstarávala to ostatní, co tatínek nazýval jedním slovem – kažení.
Přesto jsme byli s daným stavem věci spokojeni, a to přibližně do mých třinácti let, kdy psí pánbíček k sobě povolal Tajgu, německou ohařku, a tatínek se rozhodl zalátovat díry v srdcích - JEZEVČÍKEM! Tehdy jsem cítila, že větší potupa mě nemohla potkat. No uznejte - na prahu dospělosti se přece nemůžete po světe toulat se salámem na čtyřech nohách v patách! Dnes je mi něco přes třicet a už jsem se tomuto plemeni nesčetněkrát omluvila. Kolik inteligence, pracovitosti, osobitosti a bystrosti se vejde to těch malých, křivonohých psíků s velikým srdcem a hlubokou duší! Tehdy jsem to netušila, ale tatínek neustoupil a od té doby nás životem provázejí jezevčíci.

Gerynka je v pořadí čtvrtá. Jenže na počátku společného soužití nemohla svoji předchůdkyni Karinku nahradit a vášnivě ničila dobou jezevčičí pověst, kterou Karina vybudovala. Karinka byla psem, kterého má každý snad jen jednou za život. Mimořádně chytrá, pracovitá, poslušná, zcela oddaná své rodině. Výjimečné zvíře, se kterým jsme se domlouvali pouze očima. Kdosi ji otrávil na zahradě domu, který poctivě hlídala 12 let. Byl to šok, ze kterého jsme se nemohli vzpamatovat, ale v jedné věci jsme měli jasno okamžitě. Už nikdy více psa! Dneska bychom vám nedokázali vysvětlit proč.

Jenže myslivec psa potřebuje a tak se otec za našimi zády pustil do hledání vhodného štěněte. Nebylo to jen tak "naše štěně", musel to být především dlouhosrstý jezevčík, červený, fenka po lovecky vedených rodičích, s jemnou hlavičkou a podmanivýma očima. Zkrátka - druhá Karinka. Jenže byl podzim, a to rozhodně není čas mláďátek. Ale také se říká, že kdo hledá, najde, a tak i na tatínka se usmálo štěstí v podobě hajného - chovatele jezevčíků par ecxellance, který měl štěňata k odběru. Bohužel, pouze psíky. Psí holčička se narodila jedna jediná a svého budoucího pána už měla.

Jenže tehdy psí pánbíček poprvé pokynul prstem a tak se nějak přihodilo, že potenciální majitel psí slečny zřekl a jeli jsme si pro ni my. Naše první setkání s Gerynkou nedopadlo zrovna skvěle. Říkám to rovnou - nepadli jsme jí do oka. Vybatolila se z boudičky jako poslední. O už nás přátelsky vítali její bratříčkové, kteří si mohli uvrtět ocásky, abychom si vybrali právě je. Hraběnka Gery nás počastovala pohrdavým pohledem nádherných kulatých očí, podmalovaných černými linkami. "Kleopatra", ujalo mi nahlas. "Nuda", řekly psí oči a zmizely v bezpečí boudy. Upřímně řečeno, v té chvíli bych nejradši hmátla do klubka kamarádů dole u svých nohou a odjela s jedním z nich. Ale všechno mělo být jinak a tak byla fenečka - podle dokladů Gery z Plešného jezera - vytažena chovatelem z teplého pelechu a předána do rukou nového majitele. Vůbec se jí to nelíbilo, ale nesla to hrdě. S nikým se nebavila.

V autě se mi stočila na klíně a naprosto nás ignorovala. Cestoval s námi můj syn, tehdy tříletý. Nejraději by se s novým štěnětem mazlil, ale Geryna ho na uvítanou bez cavyků kousla - to aby bylo jasno. Potom usnula a my jsme vyrazili směrem k domovu. Čekalo nás asi 50 km. Štěně téměř celou cestu prospalo. Deset kilometrů před cílem se probudilo, zívlo, vrhlo na mě ledový pohled a začalo zvracet. Pro tento případ jsem měla přichystaný starý ručník. Když malý Honzík uviděl, jak se štěně statečně obrací naruby, vděčně se přidal. Zvraceli na střídačku po zbytek cesty a ručník dávno přestal stačit. Doma Honzík prohlásil, že poblinkaného pejska nechce, štěně prohlásilo nemlich to samé o dítěti, ale bylo jim to málo platné. Sešli se nakonec v jedné vaně a úplně nakonec pod dekou na jednom gauči, zatímco jsme v garáži čistila auto, ke kterému se otec odmítal pouze přiblížit.

Říká se - špatný začátek, dobrý konec. Ale na ten jsme si museli ještě několik let počkat. Mezitím jsme zjistili, že jsme si domů nepřivezli nejlepšího přítele člověka, ale pohádkového raracha zašitého ve psí kůži. To nebylo štěně, to byla chodící přírodní katastrofa. Ačkoliv jsme rozhodně nepatřili k chovatelům - začátečníkům a doma jsme měli i pejsky, nad kterými jejich původní majitelé zlomili hůl, vypadalo to, že je Geryna nad naše síly. Byla hyperaktivní, divoká a neposlušná. Patrně si umanula, že když už musela změnit smečku, velet bude ona. Když se jí něco nelíbilo - jednoduše kousla a zdrhla. Byla-li potrestána, přemýšlela o odplatě. Vydržíme mnoho. Loužičky a okousané pantofle nás nevzrušují. Potrhané koberce, vysypané odpadkové koše a pelíšky v neuklizených šatech bereme jako projevy nedostatečné výchovy - psí i naší. Ale co je moc, to je moc. Geryna byla prvním štěnětem v historii naší rodiny, které se čile vozilo na záclonách, bivakovalo uprostřed kuchyňského stolu, čmajzlo bráchovi řízek z talíře přímo před nosem a zcela systematicky vyhledávalo oblečení s knoflíky, aby je pak jeden po druhém pečlivě ukousalo. A s grácii rozdávalo kousance, když mu něco přelétlo přes nos. Pravda, občas se Gerynka snažila a "pomáhala" tatínkovi aportovat poštovní holuby, mamince sundávala prádlo ze šňůr a vystýlala si s ním boudu, mně pomáhala zahradničit - vyhrabávala na zahradě nežádoucí díry, případně vytahovala čerstvě zasazené stromky a květiny. A pro jistotu je rozkousala. Dítěti i slepicím statečně kradla jídlo, to aby příliš neztloustly.

Jediným člověkem, kterého milovala a kterého respektovala, byl otec. Zvlášť když šli do lesa. Pravda, i on připouštěl, že k ní musí být tvrdý jako k žádnému psu před ní. Zkrátka - lidi moc nemilovala, zato lidé milovali ji. Až do dvou let byla velmi štíhlá, až hubená. Byla neuvěřitelně mrštná, pořád v pohybu. Dělala dojem sotva odrostlého štěněte a byla krásná. Kolemjdoucí ji milovali a ona předstírala, že miluje je. Smála se na ně širokým psím úsměvem, vrtěla ohonem a nechávala se hladit skrz plot. Neustále jsme slýchávali superlativy z úst neznámých lidí na adresu našeho úúúžasného a báááječného psa. Jo, kamarádíčkové, kdybyste viděli!

Bohužel viděli. Někteří naši známí, to když se stali svědky naší marné snahy Gerynku chytit a někam ji zavřít, aby náš fantastický pejsek neohrožoval naši návštěvu. Pokusy o polapení přijala jako výzvu k boji a hrála si s námi na honěnou klidně tři čtvrtě hodiny, zatímco přátelé netrpělivě stepovali za vraty a jejich dobrá nálada se vytrácela.

Popularita se však Geryně stala osudnou. Byl listopad, krátce před tatínkovými narozeninami. Ten se zrovna vracel z kachen, kam Gery s sebou nevzal, nebyla to pro ni vhodná akce. Venku tma, sychravo, padá první sníh s děštěm a promzrlý otec vpadne do kuchyně. "Kde je Geryna? Jak to, že mě nešla vítat?" "Kde by byla? Na zahradě. Pustila jsem ji proběhnout." Maminka krčí rameny a tatínek vyzbrojený baterkou pátrá v temných stínech zahrady. Marně. Po psu není ani vidu, ani slechu. Pískáme, voláme. Nic. Postupně se do akce zapojují sousedé. Existuje teoretická možnost, že se naše pracovité psisko podhrabalo k nim a páchá své zločiny jinde. Avšak i tato možnost se brzy ukáže jako lichá. Tatínek zdvihá významně obočí. "Už je to tak, rodino. Někdo nám ukradl hlídacího psa." Nikdo se nesměje. Honzík brečí. Oblékáme se a vyrážíme do ulic. Známe svého pejsánka. Jak může, tak zdrhne. Co když si Gery místo vítání pána naplánovala malý výlet? Do pozdních nočních hodin pročesáváme okolní ulice, brácha objíždí vzdálenější lokality autem. Nic.

Noc, která následuje, se podobá všem strašným nočním můrám, kdy schází někdo z rodiny. Ráno není o nic lepší. Díky stopám v rozbředlém sněhu víme, že otec měl pravdu. Pes neutekl, byl odnesen. Jakýsi dobrák ji nalákal na buchtu (milované, leč zakázané jídlo) na stříšku plynové kapličky, kam sama nikdy nelezla a pak ji přendal přes plot. Vždyť je tak krásná a milá!

Pochybujeme, že z ní zloděj bude mít radost. Ať je to kdo chce, známe svého psa. Místo abychom se radovali, že je domácí trapič pryč, hlodají v nás obavy. Geryna je pes pro silnou náturu - anebo na zabití. Já osobně pochybuji, že se s ní ještě někdy shledáme, ale moji báječní rodiče se rozhodně nehodlají vzdát. Geryna zmizela v sobotu večer. V pondělí vstupují rodiče do akce a ve středu hlásí: máme ji! Ač každý šel svou vlastní cestou, oba dospěli ke svému cíli. Tatínek se držel hypotézy - "Geryna pokousala už každého, tak proč ne zloděje?" a vydal se do ordinací veterinárních lékařů. Co kdyby někdo přivedl jezevčici, která někoho ochutnala? Hned v první ordinaci byl úspěšný. "Tu jsem v neděli operoval!" hlásil veterinární lékař. Správně tušíte, že všechno bylo trošku jinak.

Maminka měla pátrací úvahu - "Pachatel si ji vytipoval. Nejspíš bude z okolí." A tak maminka nelenila a čile informovala všechny známé ze sousedství. Nejvíce sázela na pošťáka - milovníka zvířat, který denně v okolí navštíví spoustu lidí, a na děvčata z nedaleké samoobsluhy. Znáte to, v krámu se semele spousta věcí. Co kdyby se někdo pochlubil novým pejskem? A skutečně. Maminčina klíčová informace pocházela od pokladní Jany. Ta přistihla svého známého pana Dvořáka, který prokazatelně doma nechová žádné zvíře, kterak kupuje psí konzervu. Prý mají doma zraněného pejska.

Gery měla neuvěřitelné štěstí, že potkala nejlepší přátele psa - hodné a nesobecké lidi. Kdo ji tenkrát odnesl z uzamčené zahrady, to už se nikdy nedozvíme. V každém případě mu utekla a běžela domů. Jenže jí cestu zkřížila velmi frekventovaná silnice a řidič, který se po ní řítil s nerozsvícenými světly. Měla štěstí v neštěstí. Psí pánbíček jí postavil do cesty hned čtyři strážné anděly. Jedním z nich je pan John, který nehodu viděl z okna a ihned se rozběhl s baterkou v ruce těžce zraněnému psu na pomoc. Ten mu "z vděčnosti" prokousl ruku. Ale pan John se nedal a společně s rodinou Dvořákových, kteří se vraceli z procházky, odnesl bolestí šílené zvíře do svého vozu, zajistil mu první pomoc a následnou operaci. Byla nákladná a tak se na ni složil s Dvořákovými. Ti poskytli raněné fence nový domov - tehdy netušili, že jen přechodný. Pan Dvořák si dokonce vzal dovolenou, aby mohl celodenně pečovat o těžce zraněného psíka. Bylo to první zvíře, které kdy měli a jeho život visel na vlásku. Ale oni to dokázali a doslova a do písmene Gerynu vrátili do života.

Kdyby nebylo Dvořákových a pana Johna, kteří nelitovali úsilí ani peněz, aby zachránili jeden anonymní psí život, neležela by teď Gerynka vedle mne a nežvýkala knoflík od polštáře. Ačkoliv se hodně změnila - k lepšímu - tahle neřest jí zůstala. Je jí šest let, zvážněla, poslouchá na slovo a už se tolik nepředvádí. Stále miluje svého pána a denně mu dokazuje, že ONA se pro myslivost narodila. Jen kdyby ji bral do lesa častěji! A také nade vše miluje Dvořákovy. Kdykoli ji někdo z nich přijde navštívit, "nemůže dojetím ani mluvit". Alespoň tak její stav komentuje můj bratr. Také jí přibylo několik povinností - vyhánět ze zahrady sousedovic mladého kocoura a budit každé ráno Honzíka do školy. A po škole na něho věrně čekat u vrátek. A taky ukousat všechny knoflíky, a nejlépe je rozčtvrtit zuby, aby se už nikdy nedaly přišít. Navíc se naučila "brát telefon", když zvoní. Snaživě shodí sluchátko a vyje. Jen ještě neumí vyřizovat vzkazy, ale ona na to přijde.

Tak mě napadá, že jí psí pánbíček postavil všechny ty obětavé lidi do cesty schválně. No uznejte, kdopak by chtěl mít takovou divošku ve věčných lovištích?

Toto by mělo být vodítkem pro každého. Pokud jste schopni toto zvládnout, pak si můžete pořídit psa, který vám svou oddaností vrátí vše, co mu sami dáte.



vychází v 7:52 a zapadá v 15:58 vychází v 19:24 a zapadá v 10:41 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...