Časopis Myslivost

06 / 2003

Zahraniční psí kaleidoskop (1.)

Vladimír PAULIŠTA
Zahraniční psí kaleidoskop (1.)
V únorovém čísle známého francouzského loveckého časopisu Connaissance de la Chasse vyšel článek nazvaný “Čeští lovečtí psi nemají konkurenci”. Jeho autor, známý kynologický funkcionář, v něm velmi kriticky posuzuje současné poměry ve francouzské myslivosti a našim kynologům velmi lichotí. Přiznává, že českoslovenští lovečtí psi, zejména krátkosrstí ohaři, se výrazně podílejí na úrovni špičkových psů, pocházejících z francouzských chovaných stanic. Agentury Čedok, Interlov, Koospol a v poslední době Zooimpex ve spolupráci s pařížskou loveckou kanceláří Orchape zajistily v minulých letech vývoz čtyř stovek loveckých psů, převážně letecky bez podstatných reklamací od loveckých kanceláří i soukromých odběratelů.
Tak předně musím poopravit autora tohoto článku. Nebyly to čtyři stovky vyvezených loveckých psů, do dneška jich mám "na svědomí" 519, mohu to doložit, protože si o tom vedu už víc než čtyři desítky let přesný záznam.

Za všechno může Car


Jako první to byl v roce 1959 krátkosrstý ohař Car Javořice od známého kynologa Šmikmátora a jako poslední to byla fena Kora, pro niž si přijeli do Prahy zájemci z Belgie v úterý 1. července letošního roku.

Na toho Cara - ale pro mě a pro manželku to byl vždycky náš Careček - mám nezapomenutelné vzpomínky. Na podzimních honech v Troubkách v roce 1959 viděl tohoto hnědáka pracovat francouzský lékař Royer, který mě jako organizátora pobytu jeho lovecké skupiny u nás požádal, abych mu zprostředkoval vývoz tohoto psa do Francie. Byly s tím problémy, s vývozními formalitami jsme tehdy neměli nejmenší zkušenosti, pan Royer psa zaplatil Čedoku v devizách, odvézt si ho však nemohl, protože bylo třeba napřed zajistit vývozní povolení, veterinární osvědčení a další formality, a pak samozřejmě dopravu do Francie. Ta zůstala, k mé nemalé radosti, na mě. Kdo by neměl zájem v době totality si udělat výlet do Francie a dovézt tam někomu zaplaceného psa. A tak po vyřízení potřebných formalit jsem si milého Cara vzal k nám do Brna, abych se s ním trochu seznámil a mohl pak panu Royerovi předvést, jak se psem zacházet. Denně jsme chodili cvičit do vinohradů v Žabovřeskách, tedy v brněnském předměstí, kde tehdy nebyla nouze - dnes to zní naprosto neuvěřitelně - o bažanty, divoké králíky i zajíce. Než jsme s manželkou a Carem vyrazili k panu Royerovi do Sablé v jihozápadní Francii, musel jsme v autě upravit zadní prostor tak, aby se tam vměstnal car i s našimi zavazadly. Tehdy jsme měl malého Renaulta 4 CV. V Sablé nás myslivci královsky přivítali a nevycházeli z obdovu nad ukázkami Carova všestranného výcviku. Měl jsem sebou také Carův asi čtyřkilový kozlík, o jehož uchopení se tam marně pokoušelo několik místních loveckých psů. Když jsem však zavelel "aport", Car kozlík popadl, přeskočil s ním příkop a v pořádku odevzdal. Aby taky ne, když byl doma zvyklý s kozlíkem běhat i za motorkou tak, aby si posílil krční svaly. Za bezvadné přinesení a odevzdání kozlíku, což naši myslivci považují za naprosto běžný úkon, sklidil Car potlesk od obdivujících účastníků předváděné ukázky výcviku.

Druhý den našeho pobytu v Sablé mi pan Royer důvěrně sdělil, že Car není čistotný a že se neslušně zachoval v bytě, přesněji řečeno, že se vymočil v předsíni na koberec. Nevěřil jsem tomu, protože Car si u nás doma nic podobného nikdy nedovolil. Byla to však pravda. Ve vstupní hale rezidence měl pan Royer vzrostlou borovici a tu Car opravdu mocně pomočil. Na jeho omluvu je však třeba říct, že u Šmikmátorů neměli v bytě takový vzrostlý strom, pro cara to byl strom jako strom, u nějž byl zvyklý dělat svoji potřebu, a že v Sablé měli vzrostlý strom v hale, to nebyla Carova vina.

S Carem měli pak v Sablé jiný závažnější problém: domácí kočky. Car u nás dokonale plnil poslání likvidátora toulavých koček, v novém francouzském loveckém prostředí zadávil úctyhodný počet těchto škůdců pernaté zvěře, jenomže bohužel nedělal rozdíl mezi kočkami toulavými a domácími micinkami. Kočka jako kočka. Jednou dokonce zadávil na zahradě sousedovu siamskou kočku, což způsobilo nepříjemnou rozepři. Carův kočičí problém řešila pak paní Royerová v Sablé tak, že každou Carem zadávenou kočku v noci zanesla někam na ulici, aby se tak dokázalo, jak si ve městě počínají nesvědomití řidiči.

Po několika příjemných dnech strávených v Sablé nám nadešel den návratu a chvíle definitivního rozloučení s naším Carečkem. Dnes je tomu 44 let, ale já si na ten okamžik vzpomínám. Když už jsme se s panem Royerem rozloučili a naložili svá zavazadla do auta, Car vytušil, že ho opouštímje. Chvíli zmateně pobíhal po nádvoří a pak zaběhl do komory, odkud se vrátil se svým kozlíkem v mordě, posadil se přede mně a čekal na obvyklé pohlazení a pochvalu. Kdyby byl uměl promluvit, asi by mi řekl: "Chci s tebou domů, nenechávej mě tady, mám tě rád." V tu chvíli jsme se oba s manželkou rozplakali.

Velký dík Josefu Kellersteinovi ze Sadské


Car Javořice byl tedy prvním z té předlouhé řady loveckých psů, na jejichž vývozu do Francie jsem se za svého působení v Paříži podílel. A jemu mají naši kynologové co vděčit za to, že francouzská lovecká klientela se začala zajímat nejen o export našich loveckých psů, ale nepřímo i o lovecké příležitosti, zejména o tradiční lovy koroptví, bažantů a zajíců, které v té době neměly jinde na světě konkurenci. Když Francouzi u nás na honech viděli, jak pracují naši lovečtí psi, objednávali si je prostřednictvím Čedoku přímo u loveckých průvodců, a na mě bylo, abych pak zajistil potřebné formality, vývozní povolení, finanční vyrovnání a zejména leteckou dopravu. Byla to zajímavá, ale časově velmi náročná práce, kterou můj pařížský šéf všemožně podporoval. Ta "psí" agenda mi totiž otevřela přístup do francouzské televize, do redakcí loveckých časopisů a do okruhu mysliveckých společností, kde se scházeli potencionální zájemci o naše poplatkové hony.

Lze snadno pochopit, že lovecký pes se neprodává jako houska na krámě a že umístit dobře vycvičeného loveckého psa u nového majitele a v novém neznámém prostředí je delikátní záležitost, která se mnohdy neobejde bez nečekaných komplikací. Jsou lovci, kteří si pořízení vycvičeného psa představují jako koupi auta. Nastartují a jedou, na zakoupeného psa zapískají, poručí mu a on musí poslechnout. Tak jednoduché to ale není, každý pes je jiný a nikdo nemůže zaručit, zda si v novém prostředí zvykne a jak se uplatní a sžije s novým majitelem.

Po neblahých zkušenostech a odůvodněných reklamacích jsem zavedl a striktně dodržoval požadavek, aby pro export byli nabízeni jen psi, kteří úspěšně absolvovali všestranné zkoušky, i když jejich "výrobní" cena od soukromých majitelů nebyla nikdy zanedbatelná. Všestranné zkoušky sestávají totiž ze 30 disciplín z práce u vodní, drobné i vysoké zvěře a příprava na tyto zkoušky představuje nějakých 500 až 700 hodin výcviku v terénu. Zakoupí-li si takto vycvičeného psa nový zahraniční zájemce s příslušným "návodem k použití", neměl by mít problémy s uplatněním psa v lovecké praxi anebo dokonce při předvedení na mezinárodních soutěžích. Jestliže i na takovéhoto všestranného psa nám přišla reklamace - a měli jsme takové případy - mohl jsem s klidným svědomím zákazníkovi taktně odpovědět ve smyslu: "Vážený pane, neumíte-li si pro běžnou loveckou praxi poradit se psem, který úspěšně absolvoval naše všestranné zkoušky, pak lituji."

Na rozdíl třeba od Francie, kde fungují desítky chovaných stanic, které produkují spoustu povrchně vycvičených loveckých psů, u nás je lovecká kynologie založena na neprofesionální aktivitě soukromých kynologů. V tom je obrovský rozdíl. Takový profesionálně narychlo vycvičený pes, s jehož výcvikem se začíná až v dospělém věku, zvládne během dvou tří měsíců základní pracovní úkony a třeba je kupujícímu zákazníkovi i bezvadně předvede. Jenomže dostane-li se takovýto pes do rukou nezkušeného myslivce, který mu nezajistí další výcvik a potřebnou loveckou praxi, neuspěje, propadne a dá se říct, že se v novém prostředí stane lovecky neupotřebitelným. To pes, který prodělal systematickou domáckou drezúru od raného věku a pak se mu dostalo odborné průpravy na jarní, podzimní, lesní a případně i všestranné zkoušky, by v zásadě měl uspokojit i nezkušeného myslivce při běžném loveckém provozu. Dovoluji si tvrdit a dlouholetými zkušenostmi bych mohl potvrdit, že na tomto zásadním rozdílu je založena tradice lovecké kynologie, uznávané i v cizině. V této souvislosti nelze pominout ekonomickou otázku, spojenou s činností našich kynologů, u nichž prestiž a zájem o sportovní využití pomíjí finanční efekt. Nepoznal jsem u nás majitele chovné stanice nebo cvičitele, který by na svých loveckých psech vydělal nebo zbohathnl. Tento námět jsem nesčetněkrát diskutoval s francouzskými kynology, kteří se někdy pozastavovali nad cenou našich špičkových psů. Když jsem vzal na pomoc tužku a papír a spočítal, na kolik by ve Francii přišel pes, jehož výcvik by si vedle krmení a ustájení během dvou let, veterinární péče, nákladů spojených s účastí na výstavách a zkouškách a dopravou do terénu na výcvik vyžádal 700 hodin odborné práce drezéra, ukázalo se, že by takový pes přišel minimálně na dvojnásobek, ne-li trojnásobek ceny, jakou požadují naše vývozní organizace včetně drahé letecké dopravy. Tedy víc než přesvědčivý doklad o tom, že naši kynologové jsou ryzími amatéry a nadšenci, i když samozřejmě existují výjimky potvrzující pravidlo, provozující svůj sport bez ohledu na finanční efekt.

K těmto kynologickým nadšencům patřil v 60. a 70. letech v Sadské Josef Kellerstein, s nímž jsem dlouhá léta úspěšně spolupracoval a jemuž vděčím za mnohé, co vykonal pro vývoz našich loveckých psů. Byl to on, kdo přišel s nápadem evidovat zájemce o vývoz loveckých psů a prověřovat jejich výkonnost a upotřebitelnost. A tak se do Sadské pravidelně sjížděli chovatelé se svými psy, aby nám předvedli, co mohou Čedoku nebo Interlovu nabídnout pro vývoz a zač. Každý chovatel musel během přidělené čtvrthodiny předvést se svým psem poslušnost a ovladatelnost, hledání, přinášení, odložení, šoulačku a práci na barvě, což byly úkony, které tehdy bohatě stačily k uspokojení zahraniční a jmenovitě francouzské klientely. Nezanedbatelná byla také otázka ceny. Naši psi byli mnohem lacinější než psi maďarští, takže v té době vytvořili zajímavý a každoročně vzrůstající devizový artikl. Svůj podíl na celkové organizaci náboru a expedici loveckých psů nelze upřít zmíněnému kynologickému nadšenci Kellersteinovi. Každého psa si den před vyvezením do ciziny vzal k sobě do Sadské a spolehlivě a vždycky včas dovezl ve svém obstarožním Trabantu na letiště, kde psy předal zástupci Čedoku nebo Koospolu k celnímu odbavení. Nikdy se nestalo, že by se plánovaná expedice nestihla a rád potvrdím, že díky panu Kellersteinovi získal vývoz našich loveckých psů slušnou mezinárodní úroveň. Vděčně na něho vzpomínám a touto cestou mu posílám do těch věčných lovišť vděčnou vzpomínku a upřímné poděkování.



vychází v 7:48 a zapadá v 15:58 vychází v 15:42 a zapadá v 6:38 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...