Časopis Myslivost

06 / 2003

Základní cviky poslušnosti a jejich význam ve výcviku loveckého psa

II. část  Ing. Koloman FERJENTSIK
Základní cviky poslušnosti a jejich význam ve výcviku loveckého psa
Sednutí na povel


Cvik sednutí na povel je rovněž jedním z důležitých základních cviků poslušnosti, na který navazují další a složitější cviky, respektive disciplíny, jako například klid na stanovišti, odložení a předávání aportu, kdy pes musí nejprve usednout a poté přinesenou zvěř odevzdat. Správně provedený cvik sednutí na povel vypadá tak, že pes musí na povel "sedni" rychle usednout a zůstat sedět tak dlouho, dokud nedostane jiný povel. Jak již bylo naznačeno, tento cvik cvičíme zároveň s cvikem vodění na řemeni. Postup navykání psa na sednutí byl uveden v závěrečné části pojednání o cviku vodění na řemeni, přesto však je třeba dodat, že musí být dodržována zásada, aby byl nejdříve udělen povel "sedni" a teprve potom následovalo mechanické donucení. Opakováním tohoto postupu celkem rychle dosáhneme, že pes usedá, aniž bychom museli aplikovat mechanické donucení (stlačení zádě rukou a tažení za řemen nahoru a dozadu druhou rukou). Rovněž tento cvik je třeba zpevňovat (utvrzovat) občasným podáním pamlsku, ale především pochvalou, a to vždy po provedení cviku! Poté co pes na povel k sednutí rychle reaguje, tj. usedá, je nezbytné ho naučit také dostatečně dlouhé výdrži a klidu v sezení. Provádíme to tak, že psovi udělíme povel k sednutí a řemen pustíme na zem. Poté se od psa pomalu vzdalujeme na několik kroků a sledujeme jeho chování. Pokud má pes snahu vstát, udělíme opět povel "sedni" a slovním pokáráním jej nutíme zůstat sedět. V další fázi výcviku postupně prodlužujeme dobu výdrže i vzdálenost, na kterou od psa odcházíme. Tím si psa samozřejmě připravujeme na zvládnutí těžších - "nástavbových" cviků, jakými jsou již zmíněné odložení, klid na stanovišti, předávání aportu a podstatně si ulehčujeme svou další cvičitelskou práci. Lehnutí na povel

Lehnutí na povel (daunování) je další v pořadí  nejdůležitějších základních cviků poslušnosti, protože nám pomáhá psa dokonale ovládnout, a to i v kritických situacích, které se mohou jak při mysliveckých akcích, tak i mimo ně přihodit. Správně provedený cvik vypadá tak, že na povel "daun" pes musí ihned lehnout na břicho a hlavu položit na zem mezi přední běhy a v této poloze musí vydržet nehybně až do vydání dalšího povelu. Povel "daun" (z anglického down = dolů, k zemi) upřednostňujeme před povely "k zemi" nebo "lehni", protože jsou intonačně dosti podobné povelu "sedni" a pro psa musí povel vyznít jednoznačně, aby jej bezpečně rozlišil.

Cvik lehnutí na povel můžeme psa učit buď z polohy v sedě nebo ve stoje. V obou případech však používáme určité formy donucení, a to buď pomocí rukou nebo vodítka, na kterém je pes upoután. V prvém případě udělíme povel "daun" a bezprostředně na to psa přinutíme tlakem jedné ruky na partii kohoutku a druhé na záď, aby ulehl. Jakmile jsme dosáhli toho, že pes leží, přesuneme ruku z jeho kohoutku na temeno hlavy a opět psa donutíme, aby hlavu položil mezi přední běhy. V této poloze psa podržíme po dobu několika vteřin a poté jej s pochvalou uvolníme, případně mu dáme i pamlsek. Důležité je si uvědomit, že cvik "daun" sice můžeme s určitými přestávkami (asi po 10 až 15 minutách) opakovat, ale vždy jen krátce. U temperamentnějších psů po vydání povelu musíme psa dosti silně přitlačit k zemi a povel "daun" několikrát opakovat. Druhý způsob jak přimět psa k lehnutí na povel je použití mechanického donucení pomocí vodítka (případně i kovového stahovacího obojku), a to tak, že z polohy v sedě si stoupneme před psa a vodítko provlékneme mezi podrážku a podpatek naší boty. Udělíme povel "daun" a současně táhneme vodítko směrem nahoru, čímž zároveň tlačíme psa k zemi a nutíme jej k tomu, aby si lehl. Dále potom postupujeme jako při prvním způsobu. Nechť už použijeme kterýkoliv způsob, vždy se snažíme o to, aby pes zaujal správnou polohu, tj. aby ležel na břiše, s nataženými předními běhy a s hlavou přimáčknutou mezi nimi až k zemi. V počáteční fázi učení cviku lehnutí na povel pes většinou nedodržuje přísně předepsanou polohu, nesmíme mu však dovolit, aby si lehl na bok, aby zvedal hlavu nebo se převalil na záda. Vždy jej musíme za použití již zmíněného násilí vpravit do žádané polohy. U tohoto cviku musíme rovněž velice citlivě zohlednit povahu psa. U měkčího psa musí být proto i míra donucení adekvátní, kterou cvičitel musí bezpodmínečně dodržovat.

Pokud již pes spolehlivě daunuje bez donucení, je nezbytné naučit psa daunovat také na zvukový signál (na dlouhý ostrý hvizd píšťalkou s klesající intonací), případně na povel udělovaný pouze rukou, a to na zvednutí paže. Zpočátku samozřejmě musíme použít slovní povel "daun" a zároveň zvednout ruku nebo použít dlouhý hvizd píšťalkou s klesající silou tónu. Dále si musíme uvědomit, že při výcviku daunování musíme postupovat pomalu a nesmíme tímto cvikem unavovat psa do omrzení. Musíme však tento cvik neustále procvičovat, a to při každé příležitosti a v každé práci se psem. Současně však nesmíme zapomenout ani na udělení pochvaly při dokonalém provedení tohoto cviku. Kromě uvedeného musí pes umět daunovat na každou vzdálenost, dokud slyší povely (slovní nebo udělované píšťalkou) nebo vidí zdviženou ruku. Velice důležitým momentem ve výcviku daunování je rovněž procvičování výdrže u tohoto cviku, který neustále prodlužujeme, čímž utvrzujeme psa v jeho dokonalém provedení, protože tento cvik se mu musí dostat "do krve". Teprve poté můžeme říci, že psa máme "v ruce", tj. zvládnutého na každou vzdálenost.

Závěr


Na první pohled by se mohlo zdát, že základní cviky poslušnosti potlačují loveckou vášeň psa - a to přece nepotřebujeme! Není tomu tak, a to proto, že pokud je loveckému psu dopřána pravidelnost kontaktu se svým vůdcem, účelné a přiměřené střídání jednotlivých cviků, jejich postupné a pozvolné zažívání a utvrzování, pravidelný styk se zvěří, a to prakticky od nejútlejšího mládí při vhodném využívání terénu a porostu na něm, od nejlehčích až po nejtěžší, je potřebná lovecká vášeň usměrňována do žádoucích mezí, tj. na ty okamžiky a vždy jen tehdy, kdy je se svým vůdcem, což se u loveckého psa zafixuje natolik, že jeho reagování na základní cviky poslušnosti se stává rutinní, samozřejmou záležitostí. Pes si je "vědom" a velice rychle si zafixuje tuto pravidelnost a jeho nasazení při výcviku nikterak neochabuje, ba naopak. Z vlastní dlouholeté zkušenosti mohu potvrdit, že pravidelnost ve výcviku loveckého psa s dostatečným loveckým vyžitím je podstatně důležitější než doba, který je mu věnován. Hovořím-li však o pravidelnosti ve výcviku, mám na mysli pravidelnost každodenní (!), a to bez ohledu na roční období, počasí, rodinné, pracovní a další povinnosti či aktivity. To, že tuto skutečnost mnozí cvičitelé loveckých psů zanedbávají je také holým faktem, a proto se nelze divit, že jejich výsledky potom neodpovídají času a námaze do výcviku vložených.

Chtěl bych proto všem těm, kteří se rozhodnou pro výcvik loveckého psa vlastním přičiněním, což v minulosti bylo a v dnešní době také je považováno za výraz odborné způsobilosti a odborné úrovně každého myslivce, popřát hodně zdaru v této náročné, ale přitom i radost a uspokojení přinášející kynologické práci a vyjádřit přesvědčení, že i tyto řádky jim poslouží jako určitý metodický návod a vhodný výchozí podnět pro její úspěšné dovršení.



vychází v 7:51 a zapadá v 15:58 vychází v 18:13 a zapadá v 9:53 Nákupní košík 0
Zpracování dat...