Časopis Myslivost

02 / 2004

Sealyhamský teriér (Sealyham terrier)

- “zespolečenštělé” a zapomenuté lovecké plemeno  Ing. Koloman FERJENTSIK
Podíváme-li se na historii vzniku tohoto teriérského plemene, zjišťujeme velice zajímavé skutečnosti především o chovatelském cíli, který byl v minulosti jednotlivými šlechtiteli plemene sledován a následně, kam až může vést odklon myslivecky orientovaných chovatelů od loveckého plemene a jeho ponechání - v podstatě napospas - společensky orientovaným chovatelům bez další návaznosti na jeho lovecké využívání, k němuž má všechny předpoklady a vlohy, a které se ani po dlouhých letech “nečinnosti” neztratily.
Za svou existenci vděčí plemeno ve velké míře náruživému lovci, penzionovanému anglickému vojenskému důstojníkovi, kpt. Johnu Edwardesovi ze Sealy Hamu, odkud pochází i název plemene, který prakticky od roku 1848 cíleně choval malého (nízkonohého), houževnatého a mimořádně ostrého loveckého teriéra, s nímž lovil lišky, v zimě pak vydry, jezevce a tchoře. Svůj chov zaměřil především na lovecké vlastnosti, protože potřeboval teriéra, který bez bázně útočil na jezevce a lišku, ale vůči jiným psům byl mírumilovný, protože musel lovit ve smečce, a to i s jinými plemeny, například s foxhoundy. Psy pro chov vybíral zásadně jen podle loveckých výkonů a v tomto ohledu byl nekompromisní. Svědčí o tom záznamy a paměti některých jeho současníků. Pro ilustraci jeden z nich uvádím. Ve dvanácti měsících věku psa byly prověřovány jeho lovecké vlastnosti, a to tak, že pomocí tchoře byla nejdříve založena stopa a tchoř byl poté uzavřen v umělé noře. Mladý pes měl za úkol zachytit stopu, sledovat ji a pak tchoře v umělé noře usmrtit. Pokud tento úkol nebyl splněn, byl takový pes podle jeho názoru pro chov nevhodný a byl na místě zastřelen. (Z dnešního pohledu jde samozřejmě o velice svérázný a řekněme i drastický způsob selekce chovných jedinců, který by v žádném případě nemohl obstát, nicméně tenkrát byla jiná doba a do šlechtitelských cílů a metod mohl asi málokdo zasáhnout nebo je ovlivňovat, o legislativní ochraně, případně nějakém postihu, ani nemluvě. Ostatně neopodstatněnost tohoto způsobu výběru chovných jedinců potvrzuje i tato skutečná příhoda. Jeden ze psů z chovu kpt. Edwardese, který velmi dobře lovil krysy, se nechtěl pustit do tchoře a měl být proto utracen. Pachtýř, který psa choval, poprosil pana Edwardese, aby mu psa ponechal, protože by mu byl velmi užitečný při hubení krys. Ten nakonec svolil a psa mu ponechal. Ve věku dvou let se potom tento pes stal jedním z nejostřejších sealyhamských teriérů, které kdy kpt. Edwardes odchoval. Pan Edwardes ho nakonec od pachtýře odkoupil zpět a ponechal pro další chov!). Jinak dobrý pes z Edwardesova chovu (dvou- a víceletý) musel, již po několika příležitostech v prokazování své ostrosti, umět usmrtit dospělou vydru stejným způsobem jako velký vydrař (otterhound) - specialista na lov vyder.

Pokud jde o chovný materiál, z něhož kpt. Edwardes vycházel, nejsou známa žádná výchozí plemena, protože nezanechal po sobě žádné záznamy o tom, co všechno ke svým teriérům přikřížil. Z tohoto důvodu lze jen s velkou dávkou nejistoty usuzovat, o která plemena se mohlo jednat, přičemž ani názory jednotlivých kynologických odborníků nejsou nikterak shodné a značně se rozcházejí. I přes tyto skutečnosti ohledně nevyjasněného původu plemene je podstatné, že se jednalo o plemeno intenzivně lovecky využívané, disponující vynikajícími loveckými vlastnostmi pro práci pod zemí při lovu nejrůznějších predátorů. Důležité je připomenout, že většina psů z tohoto chovu byla podstatně menší než jsou dnešní sealyhamští teriéři a byli jim také méně podobní. Měli tvrdou a drátovitou srst, velkou hlavu a silné čelisti, byli dobře osvalení a měli při lovu neústupnou povahu. Svým exteriérem připomínali v mnoha rysech predátora, kterého sami lovili, a to vydru.

Další zajímavostí je, že sealyhamský teriér měl delší dobu "dvojníka", kterým byl teriér, nazývaný podle jeho chovatele J.H.B.Cowleye - "Cowley Terrier". Pan Cowley měl pro výstavbu svého kmene teriérů mnoho psů z chovu kpt. Edwardese. Proto byli sealyhamský teriér a Cowleyův teriér považováni kynologickými odborníky za větve jednoho kmene. K postupnému sjednocování exteriéru však dochází až po roce 1908, kdy byl založen první Sealyham Terrier Club, vedený lordem Kensingtonem a panem F. W. Lewisem, který se po 40 let zabýval chovem sealyhamských teriérů. V roce 1910 byl vypracován první standard plemene a v roce 1911 bylo plemeno uznáno Kennel Clubem. Po uznání plemene a založení klubu chovatelů sealyhamských teriérů se prudce zvýšil zájem o toto plemeno, přičemž se zvýšily současně i ceny za tyto psy, což mělo za následek dosti nekontrolovaný chov, bez ohledu na jeho kvalitu, a to zejména pokud jde o lovecké vlastnosti tohoto plemene. To pochopitelně pobouřilo staré, myslivecky orientované chovatele, tedy ty, kteří ještě prováděli chov podle ideálů a vzoru kpt. Edwardese. Obávali se, a to jistě ne bezdůvodně, že by sealyhamský teriér mohl ztratit své původní vlastnosti jako tvrdý a ostrý norník a stát se čistě společenským plemenem a výstavním psem. Aby se zabránilo tomuto vývoji, byla již v roce 1912 založena asociace chovatelů sealyhamských teriérů se zaměřením na norování jezevců ("Sealyham Terrier Breeder and Badger Digging Association"), která si dala za cíl podporovat a udržovat dobré lovecké vlastnosti plemene a zabránit tomu, aby se sealyhamský teriér stal společenským plemenem. Asociace zpracovala vlastní standard plemene, který se v některých bodech lišil od standardu již zmiňovaného spolku Sealyham Terrier Club. Organizovala navíc norování na jezevce v umělých a přírodních norách v různých regionech země, aby se zkoušela použitelnost tohoto plemene pro lov pod i nad zemí. Psi, kteří projevovali málo loveckého zápalu a nasazení měli být z chovu vyloučeni. O skutečnosti, že v chovu byl kladen zvláštní důraz nejen na lovecké vlastnosti, ale i na exteriér, svědčí zmínka o hodnocení sealyhamských teriérů na výstavě v roce 1914, kdy bylo konstatováno velké zlepšení v typu sealyhamského teriéra, protože byl zcela potlačen a v exteriéru vystavovaných psů již nepřítomen foxteriérský typ, což bylo považováno za velký chovatelský úspěch.

První světová válka všeobecně způsobila přerušení chovu u tohoto plemene, avšak po skončení války byli chovatelé sealyhamských teriérů mezi prvními, kteří znovu zahájili chovatelskou aktivitu. Vrchol své popularity zažil sealyhamský teriér v polovině třicátých let minulého století. Přitom toto plemeno ztratilo téměř zcela svůj bývalý vzhled, a to jednak co do velikosti, a jednak co do kvality srsti. Tito psi byli již mnohem větší a měli plnější srst než psi před první světovou válkou. Z bývalého pracovního psa toho už moc nezůstalo, a to jak z hlediska exteriéru, tak i pokud jde o jeho lovecké vlastnosti. Ke konci 30. let pak toto plemeno znatelně ztratilo na své popularitě. Druhá světová válka pak způsobila opravdu citelný ústup od sealyhamského teriéra, z něhož se plemeno nevzpamatovalo ještě dodnes. Zčásti lze vinu připsat i jeho bujné srsti, která vyžaduje dosti náročnou péči, pokud má pes vypadat jako teriér, dále pak jeho podstatně vyšší hmotnosti a robustnosti v poměru ke kohoutkové výšce, což vedlo k odklonu myslivecky orientovaných chovatelů od tohoto plemene, které již nesplňovalo poněkud náročnější požadavky na exteriér norníka, a to především z hlediska jeho upotřebitelnosti v běžné myslivecké praxi.

Pro lepší představu o vnějším vzhledu sealyhamského teriéra, nebude od věci podívat se také na platný standard plemene (standard FCI č. 74c), který nám vhodně přiblíží jeho tělesné proporce.

Země původu: Velká Británie

Celkový vzhled: Pohyblivý, aktivní pes, malého, ale vyváženého a impozantního tělesného rámce, který je obdélníkový, nikoliv čtvercový (kvadratický). Hlavními měřítky jsou celková stavba těla, jeho vyváženost, typ a substance.

Kohoutková výška: 27 cm až max. 31 cm.

Hmotnost: Ideální hmotnost u psů je cca 9 kg, u fen 8,2 kg.

Charakteristika: Houževnatý a hravý.

Povaha: Statečný, nebojácný a vyrovnaný (přátelský) pes.

Hlava a lebka: Lebka mírně klenutá, mezi slechy (ušima) dostatečně široká. Lícní kosti nejsou vystouplé. Čelisti jsou dlouhé a silné, vykazující schopnost silného skusu.

Čenich (nos): Černý.

Světla (oči): Střední velikosti, tmavé a kulaté, dobře uložené v očních důlcích. Přednost se dává tmavě pigmentovaným okrajům víček, ale jejich neúplná pigmentace je tolerována.

Slechy (uši): Středně velké, na vrcholcích v úrovni hlavy lehce zaoblené, dobře přiléhající k lícím.

Morda: Silná, kvadratická. Zuby jsou velké a silné, přičemž špičáky do sebe dobře zapadají a jsou dlouhé v poměru k celkové velikosti psa. Mohutné čelisti s pravidelným nůžkovým skusem (tj. řezáky v horní čelisti těsně překrývají řezáky v dolní čelisti) se zuby kolmo postavenými v čelisti.

Krk: Přiměřeně dlouhý, silný a svalnatý, plynule přecházející do ramen.

Trup (tělo): Středně dlouhý, pružný. Hřbet rovný, žebra dobře klenutá, široký a hluboký hrudník, zasahující hluboko mezi hrudní končetiny.

Přední běhy (hrudní končetiny): Krátké, silné, rovné tak, jak jak je to jen při hlubokém hrudníku možné. Ramenní klouby jsou v jedné rovině s lokty, které těsně přiléhají ke stěnám hrudníku.

Zadní běhy (pánevní končetiny): Pozoruhodně silné se zřetelem k velikosti psa. Dlouhá a osvalená stehna s dobře zaúhlenými koleny. Hlezna jsou silná, rovnoběžná a dobře zaúhlená.

Tlapy: Kulaté (kočičí) se silnými polštářky a drápy. Směřují přímo vpřed.

Prut (ocas): Nasazený v linii hřbetu, vzhůru nesený. Zadní běhy jako by byly až za nasazením prutu. Prut je přiměřeně kupírován.

Chůze (pohyb): Plynulá, důrazná a vydatná.

Srst: Dlouhá, tvrdá a drátovitá s odolnou podsadou vůči nepřízni počasí.

Zbarvení: Čistě bílé nebo bílé se žlutými, hnědými, modrými nebo jezevčitě zbarvenými odznaky na hlavě a slechách (uších). Příliš černého zbarvení a výrazně černé tečkování je nežádoucí.

Vady: Jakoukoliv odchylku od výše uvedených požadavků je třeba považovat za vadu, přičemž její závažnost je přímo úměrná stupni odchylky.

Poznámka: Psi musí mít dvě zřetelně vyvinuté ráže (varlata) plně sestouplé v šourku.

Co říci na základě výše uvedeného z hlediska možnosti využití tohoto plemene v praktické kynologické práci v rámci naší myslivosti? Předně je třeba říci, že sealyhamský teriér nebude rozhodně konkurentem osvědčeným teriérským plemenům v naší myslivecké praxi, přičemž mám na mysli především tato plemena: jagdteriér, velšteriér, foxteriér, nověji pak border teriér a patterdale teriér, a to nejen proto, že je málo známým a málo početným plemenem v České republice. I přes bohatou pracovní minulost sealyhamského teriéra nebude v popředí zájmu praktické myslivecké veřejnosti ani pokud jde o norování, na které byl kdysi kladen při jeho šlechtění hlavní důraz a v němž v minulosti také vynikal. Opravdu jen těžko by se mohl dnes vyrovnat norníkům využívaným v naší myslivecké praxi, tj. výše uvedeným teriérským plemenům a jezevčíkům - standardní ráz, nicméně v povrchových pracích by však rozhodně mohl najít uplatnění. Nechci tím samozřejmě říci, že v norování není absolutně použitelný, ba naopak, avšak tím, že jeho hmotnost je v poměru k celkové jeho tělesné konstituci přece jen vyšší, pracuje v noře (pokud je do ní schopen vůbec vsuknout) vzhledem k tomuto handicapu méně obratně (ve standardu plemene uváděná hmotnost 8 až 9 kg bývá ve skutečnosti velmi často překročena a pohybuje se spíše kolem 10 až 11 kg!). V této souvislosti je třeba připomenout, že i přes značný stupeň "zespolečenštění" neztratil sealyhamský teriér úplně vše pokud jde o jeho lovecké vlohy a při vhodném a důsledném vedení lze jej úspěšně připravit k barvářským, lesním nebo i honičským zkouškám. Velkou výhodou plemene je, že dobře spolupracuje ve smečce, což by bylo možné využít při nejrůznějších naháňkách, jakož i skutečnost, že postupuje vzhledem ke svým nízkým běhům podstatně pomaleji, takže zvěř neštve, ale pomalu "natlačuje". Ani s hlasitostí sealyhamského teriéra by neměly být větší problémy, neboť při cíleném vedení psa, s dostatečně častými příležitostmi styku se zvěří, je tato disciplína rovněž zvládnutelná. Povahově je sealyhamský teriér poměrně klidný, jinak ale dostatečně ostrý a odvážný. Disponuje také výborným hlídacím instinktem.

Sympatickým zjištěním je také skutečnost, že sealyhamský teriér byl jedním ze základních výchozích plemen při vzniku a později i při osvěžování krve českého teriéra - našeho národního teriérského plemene - mimochodem velice oblíbeného nejen u nás, ale i v zahraničí, a to pro jeho vynikající výsledky především v práci na barvě.
vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...