Časopis Myslivost

02 / 2004

Zahraniční psí kaleidoskop (3.)

Titan – pes za tři čtvrtě milionu korun  Vladimír PAULIŠTA
Ten pes se plným jménem jmenoval Titan de la Haille au Loup a jeho francouzský majitel Roger Fougerat. Kdybych vám chtěl vylíčit příběh těchto dvou aktérů, kteří se významným způsobem zapsali do vývozu našich loveckých psů do Francie, musel bych začít tak trochu, jak se říká, od Adama.
Dne 15. listopadu 1969 dostal pan Roger Fougerat, který byl tehdy významným funkcionářem francouzského mysliveckého svazu a majitelem začínající chovné stanice loveckých psů, od nás prostřednictvím Interlovu a kanceláře Orchape krátkosrstého ohařeErika z Radimku. Stál tehdy i s leteckou dopravou 6700 franků, tedy asi 35 000 korun. Nový majitel s ním byl spokojen a tak zakoupil ještě v roce 1969 hnědku Galku, kterou dal Erikem pokrýt. Nejsilnější z narozených osmi štěňat dostal jméno Titan de la Haille au Loup, s ním pan Fougerat udělal, jak se říká díru do světa. Na žádné výstavě nezískal Titan jinou než první cenu, úspěšně absolvoval spoustu soutěží i mezinárodních a zanechával po sobě potomstvo vynikajících kvalit. Díky Titanovi se psi z chovné stanice pana Fougerata uplatňovali i ve Španělsku a v Belgii, ve Francii posilňovali pravidelně několik genealogických linek krátkosrstých ohařů, chovná stanice pana Fougerata se rozrostla do úctyhodných rozměrů a on sám se stal významným činitelem mezinárodního mysliveckého a kynologického dění. V roce 1975 odhadli cenu Titana, ve Francii zdaleka nejžádanějšího psa, na 150 000 franků, což je asi 750 000 korun. Proto lze snadno pochopit, že pes už jenom jezdil po výstavách a soutěžích nebo za chovnými fenami, u nichž uplatňoval své dědičné vlastnosti. Viděl jsem jeho rodokmen a rád potvrdím, že se v něm už nenašlo místo pro záznam všech jeho soutěžních výsledků. Titanovo vítězství třeba na vyhlášené německé soutěži DKP (Deutsch Kurzhaarprüfung) bylo už zaneseno ve zvláštní příloze, čímž se už asi mohl sotva pochlubit nějaký jiný lovecký pes ve Francii. Lze snadno pochopit, že s nějakým lovem, přesněji řečeno s účastí na lovu drobné zvěře, už Titan neměl nic společného, vždycky možné riziko postřelení tam jeho účast předem vylučovalo. Titan už dávno nežije a skončil v plném rozkvětu sil: na jedné výstavě se nějakému darebákovi podařilo psa otrávit. Lidská závist je hrozná, bují i ve světě čtyřnohých přátel člověka.

Netajím, že jsem československý původ slavného Titana nikdy neopomenul připomenout při vhodné příležitosti ve sdělovacích prostředcích a poukázat tak na tradici naší lovecké kynologie a na možnost vývozu našich psů do ciziny. V roce 1977 od nás francouzští kynologové zakoupili 59 psů, což byl úctyhodný počet, vážně ohrožující existenci francouzských chovných stanic. Proto lze snadno pochopit reakci postižených chovatelů i jejich nevybíravé prostředky. Po úspěchu "Dne československých ohařů ve Francii", o němž byla zmínka v předešlém kaleidoskopu, se zástupcům francouzských chovných stanic podařilo prosadit na dovoz československých loveckých psů výjimečnou luxusní daň 38 %, což pochopitelně velmi citelně poznamenalo stále stoupající trend vývozu našich psů. A že prostředky postižených chovatelů byly mnohdy velmi diskutabilní, ne-li paradoxní, svědčí následující případ. Ve svém archivu mám výstřižek z francouzských novin s článkem nestoudně a nepravdivě informujícím o našich loveckých psech a jejich vývozu do ciziny. Na velké barevné fotografii je vyobrazen krátkosrstý ohař s myslivcem, který se ho marně snaží dostat do rybníka. A k tomu výmluvný text: "Tak to je jeden z těch vyhlášených loveckých psů z Československa. Střelíte-li kachnu, musíte si pro ni zaplavat sami. Nevěříte? Přijděte se podívat, anebo si objednejte ´vyhlášeného´ psa z Prahy a uvidíte." Jakýkoli komentář je zbytečný.

Na budoucnost vývozu našich loveckých psů je třeba se dívat střízlivě a bez nepodložených optimistických vyhlídek. Říká se, že člověk nikdy nevstoupí dvakrát do stejné řeky. Ty časy, kdy jsme před nějakými padesáti lety evidovali každoroční úlovky koroptví, bažantů a zajíců ve statisících, se už nikdy nevrátí; stejně jako se už nikdy neuskuteční roční vývoz nějakých šesti desítek našich loveckých psů jako třeba v roce 1970. S nenahraditelným úbytkem drobné lovné zvěře všude na světě klesá potřeba použití silných psů, jmenovitě všestranných ohařů. S ohledem na všeobecně se zvyšující stavy náhradní zvěře, jmenovitě zejména srnčí a černé, stoupá potřeba psů drobnějších plemen, jako jsou třeba barváři.

Astor - náramně chytrý pes

Rád potvrdím, že mezi zahraničními odběrateli našich loveckých psů se vyskytovali

mnohdy obtížní a naprosto neuspokojitelní zákazníci a někdy i spekulanti a vyložení podvodníci. O jednom takovém výtečníkovi vám podrobně vylíčím příhodu z roku 1981.

Po mém debatním vystoupení v pařížské televizi, kde přišla řeč i na naše lovecké psy, mi do Orchapu zatelefonoval nějaký pan Provini z Marseille. Představil se jako majitel chovné stanice loveckých psů a projevil zájem o krátkosrsté ohaře. Na ceně mu nezáleželo, trval však na tom, aby to byl výjimečný pes, který by oživil krev jeho chovné stanice. Dostal nabídku na krátkosrstého ohaře Astora, který u nás vyhrál všestranné zkoušky a pracoval na zahraničních honech v židlochovických bažantnicích. Pan Provini dostal jeho fotografii, opis rodokmenu a osvědčení a absolvování zkoušek, a když souhlasil s cenou a zaslal nám zálohu, dohodli jsme se na datu expedice a na srazu na Orly. Lovecké psy jsme zásadně vyváželi letecky, i když tento způsob dopravy byl velmi nákladný a mnohdy se neobešel bez stresu přepravovaného psa, uzavřeného v přepravní bedně od naložení v Praze po vybavení celních formalit na Orly mnohdy až devět hodin.

Ve stanovený den Astor v pořádku přiletěl na Orly, kde jsem vyřídil potřebné formality, ale pan Provini nikde. Na poslední chvíli jeho sekretářka sdělila do Orchapu, že pan Provini onemocněl a že žádá odeslání psa do Marseille. To bylo samozřejmě podezřelé, protože bylo domluveno a písemně potvrzeno, že fakturu na psa zaplatí zákazník po jeho převzetí na letišti Orly. Co dělat? Psa jsem na letišti musel odebrat, v Paříži jsem si ho ponechat nemohl a tak jsem ho podle přání zákazníka odeslal letecky do Marseille, samozřejmě s fakturou, ale bez dokladů potřebných k zaregistrování ve francouzské plemenné knize. Jak se dalo očekávat, pan Provini psa nezaplatil a nepovažoval za vhodné reagovat na naši upomínku. Za měsíc jsem mu poslal druhou upomínku s varovným upozorněním, že případ zveřejníme v tisku. Obratem jsme do Orchapu dostali dopis s úctyhodným počtem pravopisných chyb tohoto znění: "Pes Astor nereaguje na píšťalku, neaportuje a bojí se rány. Je lovecky neupotřebitelný." Měli jsme obratem zaslat náhradou jiného upotřebitelného psa, jinak nám pan Provini udělá v tisku ostudu, jakou jsme neviděli. Nepovažoval jsem za vhodné nějak reagovat na tak naivní argument a záležitost jsem předal k vyřízení právnímu oddělení Orchapu, které panu Provinimu odeslalo výmluvný telegram tohoto znění: "Nezaplatíte-li fakturu za psa Astora do 24 hodin, podáme na Vás žalobu." Tentýž den pan Provini fakturu zaplatil telegraficky a druhý den jsme dostali dopis, který mám dodnes uschován ve svém archivu. Pan Provini opět s určitým počtem pravopisných chyb psal, že psa Astora vzal do revíru s úmyslem, že jej zastřelí. Astor však začal poslouchat, reaguje na povely píšťalkou a pracuje bezvadně - á la perfection.

Musel to být náramně chytrý pes, když věděl, odkdy přesně musí začít pracovat "á la perfection", aby si zachránil život.

Příběh znovunalezené Dony

Ta fena krátkosrstého ohaře se jmenovala Dona z Levinských vrchů a její příběh, spojený s vývozem do Francie, je naprosto neopakovatelný, ale zcela pravdivý; žádná myslivecká latina.

Donu si objednal nějaký pan Kerrverac z Locminé v Bretani dne 7. listopadu 1970, tedy v období podzimních honů, kdy jsem pravidelně působil u nás jako lovecký průvodce zahraničních hostů. V mé nepřítomnosti tedy byl odbavením zásilky a vyřízením formalit pověřen zaměstnanec Orchapu, který si však nepočínal příliš odborně. Když na letišti otevřel dvířka přepravní bedny, Dona, vystrašená překládáním a nezvyklým prostředím, vyskočila a tradá pryč. Běželi za ní, volali, pískali, ale marně. Dona proběhla vykládací rampou a parkovištěm, aby se ztratila z dohledu v záplavě projíždějících vozidel. Pan Kerrverac se tedy vrátil bez psa a samozřejmě nic nezaplatil. Ztrátu Dony ohlásili spolku, který eviduje ztracená domácí zvířata. Asi za týden oznámil pilot dopravního letadla letištní správě, že poblíž přistávací dráhy se potuluje pes, kterého je třeba zneškodnit tak, aby nedošlo k neštěstí. Byla to Dona, podařilo se ji chytit v letištním hangáru, kde přehrabávala koše s odpadky, a oznámili to kanceláři Orchape. Fena tedy byla nalezena a panu Kerrveracovi bylo sděleno, že si pro ni může přijet. Nesouhlasil a žádal, aby mu ji přivezli do Locminé, celkem oprávněně argumentoval tím, že na neuskutečněné dodávce psa nenese vinu on, ale lovecká kancelář. Nakonec se dohodli, že si pro psa přijede na náměstí do Le Mans, což bylo přesně na půl cesty z Paříže do Locminé. Protože to bylo stále ještě v listopadu, kdy jsem působil na honech u nás, ujal se tohoto úkolu pan Nadaud, majitel kanceláře Orchape. Donu si vzal z domu do kanceláře, a když už odešel do garáže pro auto, někdo zapomněl zavřít dveře, fena vyběhla na ulici a zase byla pryč. Nutno podotknout, že kancelář Orchape se nachází jen kousek od Elysejských Polí ve velmi frekventované městské aglomeraci, kde nalezení zatoulané feny nepadalo v úvahu. A tak panu Nadaudovi nezbývalo nic jiného, než aby zajel na náměstí v Le Mans, jen aby panu Kerrveracovi sdělil, že jeho fena se zase ztratila.

No a pak, asi za 14 dní, došlo k něčemu, co si nikdo nedovede vysvětlit. Nějaký černošský klučina Donu s řemínkem místo obojku a provazem místo vodítka přivedl do kanceláře a tam odevzdal. Nikdo se nikdy nedozvěděl, kde fena celou tu dobu přečkala, kdo ji živil a jak to, že ji nikomu neprodal. Tak se zase s panem Kerrveracem domluvili na srazu na náměstí v Le Mans. Tentokrát už Dona neutekla a v pořádku ji získal nový majitel. Předání dokladů a finanční vyrovnání proběhlo v pořádku v nedalekém bistru, kde neuvěřitelnou příhodu prodebatovali. Dalo by se tedy říct, že nakonec všechno dobře dopadlo. Nedopadlo. Když se pan Kerrverac vrátil ke svému autu, zjistil, že mu je někdo ukradl. A tak krádež oznámil na policii, kde s ním sepsali protokol. Pan Nadaud ho zavezl domů do Locminé, kde příběh znovunalezené Dony definitivně skončil.

Když jsem po lovecké sezoně panu Kerrveracovi zavolal, abych se dověděl, jak se Doně daří v novém prostředí, řekl mi stručně a k mé nemalé radosti: "Ta vaše fena mě přišla setsakramentsky draho, ale je to úžasný pes, dnes bych Donu neprodal ani za milion."
vychází v 7:31 a zapadá v 17:58 vychází v 23:33 a zapadá v 14:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...