Časopis Myslivost

04 / 2004

Červnová dohledávka s trochou nostalgie

Bohumír JOO
Byl 27. červen 2002. Ten den jsem vstával v pět hodin ráno, když manželka odjížděla do práce do vzdáleného Rychnova nad Kněžnou. Na les to už bylo pozdě. Já jsem měl ale v úmyslu sesbírat blikající plašiče zvěře, které jsem rozmístil včera večer na Polomech, kde mají dnes sekat trávu.
Asi v půl šesté zvoní mobil. Volá předseda našeho sdružení Tomáš: "Bohouši, postřelil jsem srnce, vypadá to přední běh a se svým jezevčíkem si na to netroufám. Nástřel jsem nenašel." Samozřejmě jsem souhlasil. Od čeho mám své jezevčíkovité brakýře. Za čtvrt hodiny byl Tomáš u mě. Nejdříve jedeme sebrat plašiče, zpátky se stavujeme pro psa. Volba padá na starou profesorku Bety, která je již v patnáctém poli. Postřel na přední běh, to není nikdy lehká dohledávka, a mladá fena Ela není ještě utvrzena. Hlavně má před sebou zkoušky, které se dělají výhradně na černou zvěř, a proto není záhodno, aby honila srnčí.
Nad hřebeny Orlických hor začalo vycházet slunce, když jsme došli na nástřel nad Janečkovou pilou. Tomáš mi ukázal odkud a kam střílel. Byl opřený o břízku, která byla vlhká a v ráně mu sjela trochu ruka. Proto na nízká rána na běh.
Pustil jsem Betynu, aby si našla nástřel. Vzhledem ke svému věku chodí už bez barvářského řemenu. Popošla asi o 20 kroků dál než si Tomáš myslel a ukazovala nástřel s trochou střiže. Bety s nízkým nosem sleduje stopu nahoru k lesu. U veliké břízy uhýbá doleva. Nikde ani kapka barvy, ale Tomáš potvrzuje, že tudy srnec opravdu šel. Už jsme od nástřelu 300 metrů. Dostáváme se do prolámané, ale již odrostlé mlaziny. Tady to už Bety zná, protože mi v těch místech zachránila "kalhoty", když jsme společně dohledávali příteli Lubošovi ze sousedního Dobřanského sdružení 154kg kňoura. Ten zalehl po 3 km pochodu od nástřelu s nízkou ranou na měkko a s nepatrně poraněnými játry. Bety ho zvedla ze zálehu a po krátkém štvaní stavěla. Tehdy jsem se k nim velmi neopatrně přibližoval a kňour na mě zaútočil. Jenom díky mé milé brace, která se mu zakousla do slabiny a po které se kňour ohnal, jsem pořídil umístit dostřelnou ránu asi tři metry před sebou. Bety byla na černou vždy zbytečně ostrá, o čemž svědčí asi padesátka stehů na jejím těle od hlavy až po prut. Ale to bylo před osmi léty a Bety i já jsme byli tehdy v lepší kondici.
Prošli jsme vzpomínkami opředenou mlazinu, která je široká asi 50 m a navazuje na paseku zarostlou nejen smrčky, ale i břízou, jeřábem a hustým podrostem starčeku, malin a ostružin. Bety v jejím kraji zůstala stát. Když jsme k ní došli, ukázala nám záleh s troškou barvy a po krátkém rozmotání stop pokračuje doleva dolů. Zůstáváme stát. Vyčkáváme a posloucháme, kde pes zvednutého srnce dojde a začne hlásit. Neuběhlo ani pět minut a 30 m pod námi něco odskočilo. To už Bety hlásí a žene kus do druhého rohu paseky. Asi po 200 m, přesně na konci paseky před vysokým lesem, srnce hlubokým a daleko slyšitelným hlasem staví. Musíme znovu do kopce. Pobízím Tomáše, aby šel napřed. Já se svým sešívaným srdcem s jednou chlopní umělou a druhou nedomykavou už musím pomalu. Ale to vůbec nevadí. Vím, že když brakýř zvěř staví, nepustí se jí a že je, byť pomalu, někde dojdu. Ještě na Tomáše volám, aby při případné dostřelné ráně dával pozor na psa. Bude poprvé dostřelovat kus, kolem kterého běhá pes. Za chvíli slyším, jak pes štve vysokým hlasem kus zase zpátky ke mně. Stoupám si na vyšší pařez, abych lépe viděl. Už ho vidím, ale na ránu to není. Nedošlapuje na levý přední běh a vypadá to, že se vrací do míst, kde poprvé zalehl. Vystupuji na cestu mezi houštinami, po které se vrací Tomáš. Říká mi, že když se přibližoval k hlásící feně hustými ostružinami, kus zradil, ale že tam bylo dost barvy. Poslal jsem ho představit na úzký pruh pastviny mezi dvěma lesy nad vesnicí. Tam by mohl srnec, unikající před psem, přebíhat. To už mi Hubert našeptával, že to stará profesorka Bety zvládne. A taky ano! Čekal jsem na cestě asi deset minut, když se zase ozvala. Nejdřív hluboce, potom 100 m štvaní s vysokým hlasem a zase stavění. Už ve vysokém lese. Dal jsem se pasekou. Dolů to šlo lépe, než nahoru. Bety hlubokým hlasem stavěla srnce. Jsem už 50 m od nich. Slyším naříkat srnce, jak se ho snaží strhnout. Pomyslím si, že na to už nemá chrup, babka jedna. Taky že ne! Znova stavění ze stejného místa a vzápětí se ozval kulový výstřel. Halali hahou! Slyším Tomáše: "Hodná, Bety!"
Za chvíli jsem u nich. Vidím Tomáše. Kulovnici má na rameni a klobouk v ruce. Potvrzuje mi mé dohady. Opodál drží stará Bety srnce za krk. Chvíli ji ještě necháme. Dívám se na ni a v hlavě mi probíhají ty desítky úspěšných dohledávek. Ať už v blízkém okolí kamarádům myslivcům ze sousedních MS, nebo i ve vzdálenějších revírech. U Dvora Králové, nebo na Haničce z druhé strany Orlických hor, kde slouží u LČR jako revírník můj zeť a kde vyrůstají mí dva vnuci, kterým už teď v žilách koluje "zelená krev". Dokonce jezdím až na Křivoklátsko do MS Broumy, kde se svými brakýři pomáháme při nadháňkách na černou zvěř.
Vzpomínky přešly a já beru svou Bety z Bohdalecké skály s titulem "Diviačiar" na vodítko, a prohlížím jí břicho. Má tam ošklivý nádor a já mám strach, jestli si ho nepoškrábala o suché smrčky, které leží v probírce, kudy musela projít. Dopadlo to dobře. V červenci jde na operaci. Kdo ví, jestli to nebyla tvoje poslední dohledávka, pomyslím si se slzami v očích a hladím ji na hlavě. Sedí vedle mne, teď už klidná.
Tomáš zatím vyvrhuje srnce. Je to na naše horské poměry dobrý, sedmiletý nepravidelný osmerák. Odhaduji asi 80 až 85 bodů. Stále hladím psa. Vlevo před námi je slanisko po starém buku a za námi skála. Někdo v ní kdysi vysekal výklenek a bývaly tam sošky svatých. Ukázala mi ji moje babička, když jsem byl ještě malý kluk. Pod tou skálou jsem si udělal lavičku a do výklenku umístil sošku svatého Huberta.
Ohlédnu se ke skále: "Svatý Huberte, měl jsi pravdu! Stará Bety to zase zvládla!" Halali hahou! Lovu zdar!
Bohumír JOO

Bety překonala operaci nádoru. Po několika týdnech ji však narostl nádor nový. Statečně bojovala se zákeřnou chorobou, ale dohledávka popsaná v povídce se stala skutečně tou poslední. Po několika měsících odešla do psího nebe. V té době nikdo netušil, že tento dosled s Bety bude i jeden z posledních pro Bohumíra Joo. Rána osudu náhle a nemilosrdně zasáhla všechny příbuzné, myslivce, kynology a přátele pan Bohumír Joo odešel náhle a tiše do "věčných lovišť" za svou Bety z Bohdalecké skály.
Pan Bohumír se věnoval posledních 15 let chovu alpského brakýře jezevčíkovitého. Bety byla první, kterou vychoval a vycvičil. Poslední fenku Elu, již nestihl předvést na zkouškách. Kvůli zdravotnímu stavu přerušil výcvik a chtěl ho dokončit v letošním roce. To se mu však již nepodařilo. Byl propagátorem tohoto loveckého plemene a mnoho myslivců vděčí za lovecké zážitky právě jemu a jeho brakýřům. Nespočet dohledané zvěře a krásné zážitky při společných lovech na černou a vysokou zvěř jsou toho důkazem.
Petra ČERVINKOVÁ


Fotogalerie

vychází v 7:17 a zapadá v 16:13 vychází v 21:35 a zapadá v 12:41 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...