Časopis Myslivost

04 / 2004

Nástavbové cviky poslušnosti a jejich význam ve výcviku loveckých psů, 2. část

2. část  Ing. Koloman FERJENTSIK
Odložení, Šoulačka s odložením, Přinášení (aportování)
Odložení
Odložení patří mezi významné "nástavbové" cviky poslušnosti, které využíváme nejen v myslivecké praxi, ale také při nejrůznějších jiných příležitostech, a proto je třeba jeho nácviku věnovat zvýšenou pozornost. Správné provedení tohoto cviku vypadá tak, že po odložení psa na určitém místě, a to zpravidla v honitbě (při šoulačce, na čekané apod.), na zkouškách loveckých psů, ale i v běžných situacích mimo honitbu (na vykázaném místě v bytě, na poslední leči, před prodejnou při nákupu atd.), musí na tomto místě zůstat tak dlouho, dokud nedostane jiný povel. Přitom nesmí nikterak reagovat na žádný hluk, nesmí se snažit uvolnit nebo odejít z vykázaného místa při volném odložení, nesmí kňučet nebo vydávat a musí zůstat klidný i kdyby kolem něj přecházela zvěř. Z uvedeného výčtu požadavků je zřejmé, že dosáhnutí správného provedení tohoto cviku nebude ve výcviku loveckého psa kteréhokoliv plemene snadnou záležitostí. Přesto však musíme tento cvik zvládnout, protože je součástí zkušebních disciplín na mnoha zkouškách loveckých psů, jako jsou například barvářské zkoušky, lesní zkoušky, honičské zkoušky, barvářské zkoušky honičů, všestranné zkoušky, předběžné a individuální zkoušky barvářů.
Jak tedy postupovat při nácviku odložení? Předně si musíme říci, že loveckého psa můžeme odložit dvěma způsoby, a to s připoutáním nebo volně, tj. bez připoutání. Ve výcviku bychom však měli začít nejprve s připoutáním, aby si psík postupně zvykal, že je přivázaný a že nemůže jen tak z místa odložení odběhnout. Velice vhodné je přitom navázat na základní cvik poslušnosti, kterým je daunování, u něhož jsme výdrž psa rovněž postupně prodlužovali. Takže po připoutání psa na rozvinutý barvářský řemen ke stromu nebo keři udělíme povel "daun-zůstaň!" nebo "sedni-zůstaň!" s výhružnou intonací nebo zvednutím proutku, jakožto určitou formou hrozby trestu, přitom od psa hned neodcházíme, ale chvíli počkáme a udělíme příslušný povel znovu a teprve poté se pomalu od něj vzdalujeme. Při jakémkoliv neklidu psa okamžitě zopakujeme povel "daun-zůstaň!". Pokud by i přesto projevoval snahu vstát, škubat se, kňučet nebo vydávat, vrátíme se k němu, energicky ho pokáráme, u tvrdších psů můžeme použít i švihnutí proutkem, a uvedeme ho do původní polohy a opět se pomalu od něj vzdalujeme. Při nácviku odložení si musíme také uvědomit, že pokud odkládáme psa v poloze "daun", není chybou, když pes neleží v požadované poloze s hlavou mezi předními běhy. Z počátku se vzdálíme jen na kratší vzdálenost (asi 5 až 15 metrů), a to tak, aby nás pes stále viděl. Postupně vzdálenost i dobu výdrže prodlužujeme, přičemž pro nácvik odložení vybíráme takový prostor, kde můžeme odejít z dohledu psa, ale přitom jej současně vidět jak se chová, a to tak, že jej obejdeme a pozorujeme jeho chování ze zadu nebo ze strany. Rovněž směr odchodu od psa volíme tak, aby to bylo po větru a nemohl nás navětřit nosem a abychom mohli při projevech neklidu okamžitě zasáhnout. S tím souvisí také zásada, že k odloženému psu se ve fázi výcviku vracíme vždy z jiné strany než jsme odešli, a to z důvodu, abychom jej znejistili a aby neměl snahu nás po naší stopě následovat v případě, že bude odložen volně.
Dalším samozřejmým požadavkem při nácviku odložení je, že v počáteční fázi musí výcvik probíhat na klidném místě, bez jakýchkoliv rušivých vlivů (pohyb lidí, psů, dopravních prostředků apod.). Z vlastní zkušenosti mohu rovněž uvést, že je výhodné nacvičovat odložení za nepříznivého počasí, konkrétně za mírného deště nebo mrholení. V takovém počasí má pes zpravidla snahu schoulit se a zalehnout, dokonce jsem u většiny svých psů pozoroval snahu lehce prohrábnout zem pod sebou ("ustlat" si), zalehnout a stočit se do "klubka", přičemž v této poloze jsem je našel až do svého příchodu.
Poté, co jsme zvládli odložení psa bez rušivých vlivů a na dostatečně dlouhou dobu, tj. alespoň na 20 až 30 minut, přikročíme k navození rušivých prvků, tj. odložení v nejrůznějších místech, kde se pohybují lidé, ale i cizí psi, kteří sice odloženého psa nevidí, ale ten je vidí a postupujeme stejně důrazně jako v případě odložení bez rušivých vlivů.
Pokud jsme již dosáhli vcelku pevného odložení, je třeba zařadit do nácviku také výstřel, a to nejdříve ze startovací pistole a později z brokové zbraně, čímž si psa pozvolna připravujeme na další, vyšší stupeň odložení, a to odložení s výstřelem, což je součástí některých zkoušek, například zkoušek honičů, a hodně si pomůžeme také pro zvládnutí dalších disciplín, jako chování po výstřelu a chování na stanovišti.
Po dostatečně pevném odložení s připoutáním můžeme přistoupit k volnému odložení, a to zpočátku tak, že obojek psovi ponecháváme a řemen pouze volně položíme, aniž bychom psa uvazovali. Poté postupně odebíráme řemen a nakonec i obojek a přivykáme takto psa k volnému odložení. V této souvislosti je důležité poznamenat, že v závěrečné fázi výcviku, tj. před zkouškami, je dobré provádět odložení psa vždy pouze jedním z uvedených způsobů, a to tím, který budeme používat i na zkouškách. Jinak rozdíl mezi odložením volným a s připoutáním je na zkouškách loveckých psů u této disciplíny vyjádřen snížením koeficientu o 2 až 5 stupňů nebo známky o jeden stupeň podle druhu zkoušky, a to v neprospěch odložení s připoutáním. Na druhé straně zase u honičských zkoušek se ponechání obojku psovi i s volně položeným řemenem, případně i s dalším předmětem, například kabátem, batohem apod., považuje za volné odložení.
K disciplíně odložení je třeba ještě dodat, že i přes její dostatečně pevné zvládnutí, je nezbytné ji opakováním při každé možné příležitosti dále zpevňovat. Musíme si uvědomit, že odložení je náročnou disciplínou, a proto při výcviku odkládáme psa na podstatně delší dobu (na jednu i dvě hodiny), než která je požadována na zkouškách. Další významnou zásadou, kterou musíme u odložení dodržovat, je, že odloženého psa, je-li odložen volně, nesmíme nikdy přivolávat, ale musíme se pro něj vrátit, byť by byl odložen třeba jen na kratší vzdálenost. Pokud bychom tuto zásadu porušili, pes by byl velmi nejistý při odložení a měl by snahu po určité době za námi po naší stopě přijít. A co by následovalo potom, kdyby se mu při postupování za námi do cesty připletla zvěř, nechci ani dále rozvádět. Takže v zájmu pevného zafixování odložení, nechť je to na jakoukoliv vzdálenost, se musíme pro psa vždy vrátit (!), přičemž za setrvání na místě odložení psa vždy pochválíme, můžeme mu dát i nějaký pamlsek, ale nedáváme mu ihned volno. Upoutáme psa na vodítko, z místa odložení s ním odejdeme a teprve až po 20 až 30 krocích jej vypouštíme, aby se proběhl. Takto postupuje proto, aby volně odložený pes neměl snahu, když spatří jak se k němu přibližujeme, z místa odložení k nám ihned přiběhnout nebo náš příchod okamžitě spojovat s udělením volna a začít volně pobíhat, respektive připoutaný pes vydávat nebo jinak projevovat (kňučením apod.) radost z našeho návratu.
Šoulačka s odložením
Správné provedení tohoto cviku vypadá tak, že pes bez upoutání na vodítko následuje svého vůdce, který šoulá pomalým krokem, pozorně, klidně a tiše jej sleduje, přičemž se musí dát nenápadným tichým pokynem odložit a stejným uvést do pohybu. Asi ve třetině (u ohařů), respektive čtvrtině (u slídičů) cesty (u ohařů je dlouhá asi 150 kroků, u slídičů asi 120 kroků) vůdce psa tiše a nenápadně odloží a pokračuje v šoulání. Po 15 (u ohařů), respektive 30 (u slídičů) krocích se zastaví a psa nenápadným povelem přivolá a pokračuje s ním v šoulání dalších 50 (u ohařů), respektive 30 (u slídičů) kroků. Poté vůdce psa opět odloží, poodejde nejméně 50 (u ohařů), respektive 30 (u slídičů) kroků a na pokyn rozhodčího (u ohařů) se ukryje na 5 minut, respektive ustoupí (u slídičů) do porostu, aby jej pes neviděl. Asi v polovině 5 minutové doby (u ohařů) vůdce na pokyn rozhodčího jednou vystřelí, u slídičů bezprostředně poté, co ustoupil do porostu. Po uplynutí 5 minut (u ohařů) a bezprostředně po výstřelu (u slídičů) se vůdce vrátí pro psa a upoutá ho na vodítko. Pes se přitom během celé doby šoulačky musí chovat klidně.
Na základě uvedeného je zřejmé, že šoulačka je poměrně náročným cvikem a má-li být provedena dokonale, musí být nácviku věnována adekvátní pozornost s náležitou důsledností a trpělivostí, přitom s co nejefektivnějším využitím času jak při nácviku, tak i pokud jde o utvrzování tohoto cviku.
Svou cvičitelskou práci jsme si samozřejmě v mnohém předpřipravili a značně usnadnili zvládnutím předchozích disciplín, a to voděním volným, následováním i odložením, takže půjde jen o zvládnutí té části šoulačky, která je spojena s odložením na volno a opětným přivoláním. Pokud jsme postupovali důsledně a předchozí disciplíny zvládli dokonale, neměl by být žádný problém docvičit ani již zmíněnou část šoulačky. U této disciplíny proto věnujeme zvýšenou pozornost tichým, nenápadným povelům na odložení a přivolání a tyto pravidelně procvičujeme a alespoň měsíc před zkouškami prakticky každý den utvrzujeme.
Přinášení (aportování)
Přinášení je mimořádně důležitým "nástavbovým" cvikem, který se týká prakticky všech plemen loveckých psů, s nimiž předpokládáme, že budeme v našich honitbách pracovat, s výjimkou snad jen barvářů-specialistů (hannoverský, bavorský, bladhaund) a některých honičů (baset, lajky aj.).
Vzhledem k tomu, že disciplína přinášení je dostatečně podrobně a kvalitně popsána v mnoha mysliveckých kynologických publikacích, včetně jednotlivých metod výcviku (hravá, kontrastní, parforsní, kombinovaná), používaných pomůcek, povelů a možného uplatnění u jednotlivých plemen, bylo by nošením dříví do lesa zde tuto problematiku dále rozvádět. Omezím se proto jen na připomenutí velice důležité zásady, kterou je individuální výcvik a volba takových postupů ve výcviku, které nejvíce odpovídají a vyhovují plemenu a povaze loveckého psa a které bychom neměli v žádném případě opomenout v naší cvičitelské práci. Ne nadarmo se říká, že kolik psů - tolik povah a kolik vůdců - tolik způsobů výcviku. Jinými slovy, i když jsou známy metody a způsoby výcviku loveckých psů, žádné z nich nemohou platit jako univerzální. Bude proto záležet jen a jen na nás jak se dokážeme s individuálním způsobem výcviku a přístupem k danému jedinci loveckého plemene od jeho nejútlejšího mládí vyrovnat, a to především pokud jde o správné odhalení a poznání jeho projevů v nejrůznějších situacích tak, abychom mohli vyvodit příslušné závěry o jeho povaze a podle toho usměrnit náš postup ve výcviku. To vše za účelem dosažení kýženého cíle, kterým je získání lovecké upotřebitelnosti pro předpokládané druhy prací v souladu jednak s potřebami vyplývajícími z charakteru jednotlivých honiteb, a jednak i s našimi osobními potřebami, záměry a zájmy v oblasti myslivecké kynologie.
Ing. Koloman FERJENTSIK




vychází v 7:09 a zapadá v 16:19 vychází v 17:10 a zapadá v 7:44 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...