Časopis Myslivost

04 / 2004

Přátelé nejvěrnější

Petr SLABA
Život loveckého psa je zcela jiný než životy psů ostatních. Zatímco mnozí jiní psi prožijí svůj život v kotcích, bytech, na dvorkách, a víkendových procházkách se svými dvounožci, má lovecký pes relativně přepestrý svobodný život. Ovšem jen relativně, neboť je vyplněn celoroční prací a podle jeho loveckého použití specifickým výcvikem.
A tak když většina psů chovaných pro radost a potěšení odpočívá nebo se věnuje výhradně svému pánovi či jeho ratolestem, má lovecký pes napilno. Musí totiž v mládí pravidelně navštěvovat loveckou psí školu a po zbytek života zdokonalovat své smysly a umění. Učí se aportovat různé druhy ulovených zvířat, plížit se za nimi nebo je vyhledávat v lesích, křovinách a polích. Plavat za nimi v tůních, rybnících a řekách. Brodit se mokřinami, pátrat v rozlehlých lánech, sledovat poraněnou zvěř nebo bojovat v těsných a tmavých norách. Čekat na místě na svého pána, být klidný při výstřelu a dodržovat poslušnost i kázeň na společných mysliveckých akcích. Tedy spoustu a spoustu povinností, o kterých mnozí psi nemají ani zdání. Takové byly i životy psů, o kterých vám budu vyprávět.
BOJAR
Bojar alias Boďa Waltr, neboť každý pes nosí příjmení svého pána či paničky, byl český fousek klasického zbarvení tohoto plemene. Teda hnědo, modro, šedo, bílo černý. Svým loveckým zařazením patřil k velké skupině ohařů, tedy psů ideálních na práci v honitbách s drobnou zvěří. Nicméně po dobrém výcviku získal všestranné zkoušky. Ale zajíci, bažanti, králíci a kachny mu učarovali a stal se uznávaným odborníkem a jedničkou v tomto psím loveckém odvětví. Svých jedinečných schopností však dokázal využít i docela jinak.
Jiří Waltr, jeho páníček, ho nikdy nezavíral. Nemusel. Bojar se netoulal a když, tak jen po Holubicích, což byla vesnice nedaleko Prahy, kde žil a kde ho znali lidé i malé děti, které měl rád. Toho dne se vrátil z lesa z tradiční nedělní obchůzky ještě před obědem. Boďa měl předešlý den půst, a tak mu pořádně kručelo v břiše. Praštil sebou na verandě a nasával vůně, které se linuly z kuchyně. Určitě kuře. To je určitě kuře, zase jenom kosti a nějakej ten knedlík. Ale zaplaťpánbůh za to. Koneckonců kuře už dlouho neměl. Jen tak ležel a přemýšlel, udeřila ho do nosu vůně zcela jiná. Odkud to asi je? Posadil se a zvědavě pátral, z které strany větřík tu slastnou vůni přináší. Aha, tam to je, u sousedů. Sousedka právě položila na parapet okna plný pekáč té dobroty, aby pokrm dříve vychladl. No to je vůně! Bojarovi se sbíhaly sliny, až se jimi zalykal.vepřový bůček.kam se hrabe kuře. Rychle začal odhadovat velikost dřevěného plotu k sousedům. Kdyby se pořádně rozeběhl a odrazil, je hravě u nich na dvorku. Pod parapetem je narovnáno dřevo, kdyby po něm opatrně a tiše vylezl, má oběd zaručeně dříve a lepší, než-li doma. A jelikož byl psem činu, rázem se pustil podle plánu do akce. Dlouze se rozeběhl.hop a byl na druhé straně plotu. Chvíli posečkal na dvorku a pak se potichounku vyplížil na hráň dřeva pod oknem. Stejným stylem jako se plíží k zajíci nebo bažantu, když ho vystopuje zamačklého v roští nebo v trávě. Slyšel sousedku jak odešla do pokoje, rychle popadl pekáč za ucho a přitáhl ho k sobě. Ano, jeho výjimečný nos ho nezklamal. Vepřový bůček! Hltavě se pustil do jídla a ani trochu mu nevadilo, že lahodný pokrm je ještě horký. Cpal se, až ve velkém pekáči nezbylo vůbec nic. A teď rychle pryč. Ouha! Pozdě.sousedka jde k oknu. "Bojare, ty potvoro.já tě zabiju!" A další nadávky a výhrůžky mu zněly v uších, když přeskakoval plot. "Kdo to tam tak řve na našeho Bojarka, jirko? Jdi se podívat," pobídla paní domu svého muže.
"To je sousedka.co blbne?"
"Pane Waltr, pane Waltr!"
"No co je.dobrý den."
"Dívejte se, to vaše psisko mi sežralo dvě kila upečenýho bůčku. Celej nedělní oběd je v pytli. Vlastně ne, je v břiše toho vašeho neřáda."
"Bojare!!!" Ale to už Boda zmizel pryč z dvorku.
"Co jsem měl dělat. Zaplatil jsem sousedce dvě kila bůčku a pozval jsem ji i s rodinou na to naše kuře," vyprávěl mi celou příhodu Jirka, když jsme seděli po honě v pohostinství. "Ale to není všechno. To se taky jednou, když přivezli k nám do krámu uzeninu, proplížil nenápadně dovnitř. Krámská si toho nevšimla, zamkla kšeft a šla domů na oběd. To víš, že Bojar si přišel na své. Když se vrátila a odemkla, tak vylítnul ven, div že ji neporazil a nesl si sebou šišku salámu na cestu, prevít. Myslíš, že si vzal gothaj nebo dieťák? Kdepak. Moje ženská měla oči navrch hlavy, když jí prodavačka připočítala k nákupu šišku uheráku. Viď, Bóďo." A pohladil láskyplně po hlavě psa, který vytušil, že je o něm řeč a položil mu hlavu do klína.
Tak už zase přišel čas podzimních zaječích a bažantích honů. Rána jsou mrazivá a jinovatka nezřídka pokrývá roztodivnými barvami vyzdobené listí opadané ze stromů. Stébla trav zežloutla a ve vzduchu je zas ten známý neklid. Bojarem cloumá ta správná nervozita. Ví, že den D je za dveřmi. Pobíhá po dvoře a nemůže se dočkat rána. Celoroční pochůzky po revíru jsou sice pěkné a plné zážitků, ale hon je prostě hon. To je něco úplně jiného. Sejdou se opět po roce všichni lovci a také pochopitelně jejich čtyřnozí věrní pomocníci. Ráno už netrpělivě kňučel na verandě a tlapami škrábal na dveře domu. Tak co je, kde ten páníček je. "No jo, nechej toho Bojare, vždyť už jdu," ozvalo se po chvíli zevnitř a bylo slyšet, jak se pán na chodbě s hekáním nazouvá do holínek. Hurá, je to tady! Radostí by dělal Bóďa kotrmelce. Poslušně jde u nohy až na Kozinec, což je sousední vesnice, ve které se hony začínají. Sraz je v místní hospůdce, tak to bude ještě hodinku trvat, než se všichni sejdou. Po nezbytné polévce, pivu a kafi jdou ven, kde už je hospodář Míla svolává trubkou k nástupu. Hele, támhle je Baron s mlaďasem, kterého starý pes učí svoje triky. Jsou to pořádný halamové, tyhle německý krátkosrtí ohaři. Jak by ne.jejich páníček je řezník, tak jsou odchováni na mase. O kousek dál stojí Blesk, taky kraťas ohař, je na vodítku a celej se klepe. Kdepak zimou, to s ním lovecká vášeň dělá.Ale, ale, car. "Kde ty se tady bereš, fousáči? To zas bude legrace, až na tebe páníček bude křičet přes celou leč, abys nehřešil na jeho dobrotu."
"Haf, nechej si toho, Bóďo." štěkne po něm Car.
A kohopak tu ještě máme.starej Argo, ten chodí už jen s pánem u nohy. A co to tam je za hnědou krasavici z naší rasy, která klidně leží u stromu? Vždyť to je Borka hajnýho Kosiny z bažantnice v Tuchoměřicích. Loni tu byla jen jednou, asi kvůli páníčkovi. Hajná ho večer musela nakládat do auta jako kus prkna. "Ahoj Borka, jsi pořád fešanda."
"Nechej si ty komplimenty, Bojárku, sotva ucítíš zajocha a uslyšíš první ránu z dvojky, zapomeneš, že tu jsem." Kdepak tyhle ženský, s těma je to hrozný, nezavděčíš se jim.
"Bojare, ke mně!" Ano, ano, už letím. Bude nástup a to se musí všichni psi chovat pěkně slušně, po myslivecku. A sedá si k páníčkovo noze. Sakriš, hospodáři, zkrať to, je přece jasný, že jdeme na zajíce a bažanty. Na skalce a v trojhonu bude pár králíků a když se to povede , tak v Erzu nějaká ta kmotra liška. Jistě, pozor na nízké rány a bezpečnost při střelbě, to je snad každému jasné. Hlavně ať už jdeme. "Vaúúú!"
"No tak, Bóďo, seď a netrojči."
"Takže vám přeji rovný broky a lovu zdar."
"Zdar," odpoví lovci jednohlasně hospodáři, nasadí si klobouky a lov začíná. Bojar i ostatní psi hledají v každém remízku, v každé polehlé suché trávě. Prohledávají kdejaké trnkové a šípkové keře, v mezích i na krajích lesů v honitbě. Tam se všude může zajoch nebo bažant ukrývat. Citlivým nosem Bojar důkladně porovnává spousty pachů, které se v přírodě vyskytují. Z keřů vzlétává drobné ptactvo s hněvivým štěbetáním, to ho však nezajímá. Ale, ale, co to tady máme? Zarazí se náhle. Už ho vidím, zajoch, krčí se ve svém pelechu jak indián na válečné stezce, jenže mě neošálíš ušáku. Pes zaujal strnulý postoj. Jednu přední nohu zvednutou a upřeně hledí do uschlé traviny před sebou. Ten bláhový zajíc si myslí, že ho snad nevidím. To lovci tě zatím nevidí. Já ano, ke tvé smůle. "Jirko, Bóďa tamhle vystavuje, připrav se."
"Aport!" Bojar se rychle hne, zajíc startuje z lože a peláší, co mu síly stačí. Přeci se za tebou nebudu honit. Počkám si, až tě páníček střelí. Nejsem už žádnej mladej janek, abych lítal za každým bláznivým zajícem, zvlášť když je zdravej jak řípa. "Bác," ušák udělá poslední salto. Krásná rána páníčku. Hned pro něj běžím. Ale co to.Kde se vzala, tu se vzala je tu rychlonohá Borka, popadne zajíce do mordy a vzorně ho nese pryč. "Seš pomalej, Bojárku."
"Pche, najdu si dalšího, toho už mi nevyfoukneš, hnědko" a prohledává dál křovinatý porost. "Frr," vylétá před ním bažantí slepice. "Frr," letí druhá, třetí, čtvrtá, tady bude určitě kohoutek, možná i dva. Jo, jo, už ho vidím, utíká trávou a startuje s kámošem jako barevný letadlo. Ale fuj, kdo to střílí tak nablízko, vždyť je to nemyslivecké a navíc bude samý brok. Ještě, že to nebyl dobrý střelec a bažant frčí dál, až dopředu na předstup. Druhý takové štěstí nemá, láme se v letu a padá do uschlých lopuchů a lebedy. Rychle pro něj, než mi ho zas někde sebere.Sakriš, kde je, tady jsou peříčka, pár kapek barvy, sláva, už ho mám. Ale to né, kde se tu vzal ten honec? Honci mají zvěř přece nosit a ne ji aportovat. Od toho jsme tady my. To je tedy k vzteku.
Lov pokračuje dál. Vylétají bažanti, i zajíců je dnes dost. Psi se snaží, seč jim síly dovolují. Každý se chce blýsknout v prvním honě. A Bojarovi to dnes nejde. Všeho všudy přinesl jen jednoho zajíce půláka a dva bažanty. I ten starý Agro pana Doubka přinesl více než on. Mračí se na celý svět, alespoň, že je teď delší pauza. "Tak co, Bojare, moc se ti dnes nedaří, viď, já už přines páníčkovi šest kusů. Prej ti Borka šlohla zajocha, chachá, to víš, pochlubila se každýmu."
"Neprovokuj Care, nebo se neznám," zavrčel na kolegu. "Dobrá, dobrá, tak se hned nečerti. Ale povím ti, měl jsi vidět starýho Barona, jak vystavoval zajocha a ten jeho mlaďas mu hned za ním přiznával. To byla paráda, až ti hospodářovo hosti ze Šumavy valili oči. "Jedeš.vrr" a ohnal se vztekle po Carovi.
"Kruci, Bojare, pocem, co blbneš?" A železná karabinka ho připoutala na kožené vodítko. Tak to jsem to teda vyvedl, ještěže ostatní psi odpočívají a moc si nevšímají, co se děje kolem. Akorát ten Car Nikolaj se mu zubí z povzdálí. Takhle to nepůjde, musí se už něčím vyznamenat, aby všem vyrazil dech. Teď se půjde na Ratáv. To je takový bezinkami a ostružinami zarostlý kopeček v polích. Bývá tam hodně bažantů. A opravdu se tentokrát Bojarovi dařilo. Pěkně našel a vystavil pár bažantích kohoutů, které se oba povedlo sestřelit jeho pánovi. Ale pořád byl krůček pozadu za vynikajícím Baronem, jež pracoval dnes jako opravdový pan baron.
A pak to přišlo. Na pravou stranu leče do zoraného pole vyrazil zajoch. Padlo na něk několik nejistých ran a zdálo se, že malinko přibrzdil v rychlém běhu. Ostatní psi pracovali dole v leči, takže šance blýsknout se je tady. "Má nakoupíno!" křičí lovec, který střílel.
"Kdepak, tomu nic není, šlo to před něj," odpovídá mu druhý. "Aport Bojare." Jako střela vyrazil za ušákem. Koutkem oka ještě spatřil Cara, jak se vyřítil z bezinek za ním. Shodou okolností měli v sousedním mysliveckém sdružení toho dne hon také. Dokončili právě leč a snášeli ulovenou zvěř na výlož, když uslyšeli střelbu z Ratávu, který ležel vedle hranice jejich honitby. "Hele, Holubický mají taky hon," prohodil jejich předseda a jal se počítat a zapisovat střelené zajíce. Mezitím se Bojar hnal za zajochem pronásledován Carem. Zajíc ale čím dál tím víc zvětšoval svůj náskok. "Haf.tomu nic není Bojare, nech ho," uslyšel za sebou. "Už nemůžeš, Care? Tak se vrať!"
"Haf.vrátím se a budu se ti smát na celý kolo, až přijdeš s vyplazeným jazykem a bez zajíce.sbohem." Otočil se a utíkal pryč z marné štvanice. Zajíc zmizel za horizontem sousedního pole a jen teplá stopa označovala směr jeho úprku. Když se dostal Bóďa za horizont také poznal, že honba byla marná. Car měl pravdu, ten proklatej ušák v sobě neměl ani brok. Místo metálů bude ostuda a výsměch Cara Nikolaje. Zůstal stát a už se chtěl vrátit zpět, když spatřil svrkyňské myslivce, jak se scházejí k výloži. "Svrkyňáci mají hon a na tý výloži určitě i zajíce od nás." A hned se mu v hlavě zrodil nápad. A tak když svrkyňský předseda dával pokyn, ať honci zvěř vezmou a naloží na vůz, přimotal se Bojar nenápadně mezi cizí psy a lovce. Popadl do zubů jednoho zajíce z výlože a než-li se stačili sousední myslivci vzpamatovat, upaloval s ním přes horizont za páníčkem. "Ty vole, Franto, viděls to? Ten pes nám ukradnul zajíce! Co to bylo za psa?" Zkoprnělí lovci nenacházeli slov. Taková drzost! "To byl Bojar Jirky Waltra z Holubic, já mu to v tejdnu řeknu, co má za zloděje. Střílím už hodně dlouho, ale tohle jsem ještě nezažil." A předseda si odmazal v sešitku jednu čárku v počtu ulovených zajíců. Mezitím Bóďa donesl zajocha k nohám páníčka, před zraky užaslých hostů a sklidil ovace slávy za výborně vykonaný dosled a dohledávku. To se musí odměnit. Večer pak seděl na židli mezi lovci vedle svého páníčka a hostinská mu naservírovala plný talíř srnčího guláše. "Copak, copak, že se nesměješ na celé kolo, Care Nikolaji," vychutnává si Bóďa slastně pokrm a mlaskáním provokuje Cara, který leží naproti pod stolem a dělá, že ho nevidí.
Pochopitelně se za nějaký čas provalilo, jak to s tím zajícem bylo. Nicméně to místo posměchu naopak zvedlo Bojarovu popularitu, stejně jako i jeho další kousky a nadále výtečná práce. Roky však přibývaly jak nám, tak i našim psům. Opět vyvrcholila lovecká sezona a poslední prosincový hon pokračoval líným tempem. Byla to spíše jak se říká taková doklepávka a svým způsobem procházka po revíru. Ulovená zvěř se nerozdělovala lovcům, ale byla určena do tomboly na slavnost a prestižní myslivecký ples, kteří pořádali členové MS po Novém roce. "Tak chlapi, uděláme ještě jednu leč a ukončíme to," nechal se slyšet hospodář, když kráčeli po silnici u komplexu lesa jménem ERZ, podle nějž se MS jmenovalo. "Kde máš Bojara, Jirko?" zeptal se přítel. "Ten už šel napřed, Mílo.bude na nás čekat v hospodě jako minule. Už je toho na něho moc. Víš co, může tam jít taky, zatím pomůžu hospodský připravit stoly."
"No jo, tak běž." Hospodář věděl, že tuhle sezonu Bóďa pár honů nedoběhal. Když nemohl dál, sebral se a čekal na myslivce v jejich hospůdce. Jsou tu mladí psi, tak ať ukáží zas oni, co v nich je nebo není. Kousek od rozpálených kamen, vedle dvou hnědých stolů, na nichž jsou položeny dvě brokové zbraně, bundy, čepice a lovecké brašny myslivců, leží pes. Je už stár a dnešní hon mu dal opravdu zabrat, i když ho celý nedokončil. Spí klidným psím spánkem. Pod fousatou šedobílou hlavou má zajocha místo polštáře, na hlavě klobouk páníčka a přes plece a záda jeho oboustranný kabát. Občas to jeho znaveným tělem škubne a sem tam zakňučí. Lovci se mezitím baví u harmoniky. A za chvíli se sálem na kozinci nesou lidové písničky ve všelijakých tóninách hrubých hlasů. Pes otevře jedno oko a poslouchá. Slyší svého páníčka jak zpívá spolu s ostatními. Má ještě celkem čistý hlas, pomyslí si. Může ještě spát tak tři, čtyři hodiny, pak ho odvede domů jako už tolikrát. Zavře znovu oči a vrací se zpět do říše snů.Tak dobrou noc, Bojare.
Petr SLABA





Fotogalerie

vychází v 7:18 a zapadá v 16:12 vychází v 22:52 a zapadá v 13:17 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...