Časopis Myslivost

04 / 2004

Zahraniční psí kaleidoskop 5.

Naši čtyřnozí exulanti na Orly  Vladimír Paulišta
Během mého působení v Paříži se od nás lovečtí psi do Francie expedovali jen letecky na Orly. Tam už s našimi psy zažili nejednu rozmarnou příhodu a když byl ohlášen přílet přepravní bedny z Prahy, nebývala nouze o zvědavce, jimž pes předváděl přímo na letišti své umění. Let z Prahy do Paříže trvá asi dvě hodiny, další tři hodiny přečká pes v bedně, než ji naloží do letadla, a další dvě tři hodiny trvá odbavení na letišti v Paříži. Znamená to tedy minimálně sedm hodin „věznění“ v malé bedně, které každý pes přečkává s menším či větším otřesem, znásobeným odloučením od domova a novým nezvyklým prostředím.
Naprosto suverénně si počínal Don z Nadávek. Když jsme ho vybalili, napřed mocně a bez ostychu pokropil svoji přepravní bednu. Neměl jsem to srdce mu v tomto dlouho zadržovaném úkonu zabraňovat a jen jsem bezmocně přihlížel, jak se vydatný proud mění v obrovitou kaluž. Pak však byl Don ochoten zvědavým celníkům předvést, co dovede: přímo v letištním hangáru hledal, aportoval a bezvadně odevzdával kdejaký kus dřeva, který jsem mu schovali, dal se odložit, na jedno písknutí přiběhl, na jiné lehl, prostě vzorný pes. Sklízel potlesk na otevřené scéně a připadal mi jako herec, jen se uklánět.
To strakoš Lord z Máchova kraje byl jiný štramák; od založení nátura nepoddajná a vzpurná, tvrdošíjně odmítal vlézt do přepravní bedny a na svém vysvobození pracoval hned od okamžiku, kdy v Praze zatloukli poslední dřevěnou příčku. Během letu se pak činil tak pilně, že prokousal celou stěnu, takže na Orly už vykládali zvlášť bednu a zvlášť psa. To odporuje bezpečnostním předpisům, a tak Lorda znovu nacpali do bedny a otvor zatloukli kusem překližky. Než překontrolovali celní hlášení a veterinární potvrzení, pes se ztratil. Znovu se prokousal a pobíhal pak mezi vykládacími rampami a letištním skladem. Ochotně přiběhl teprve když uslyšel píšťalku připomínající mu hlas ztraceného domova.
Ema z Levinských vrchů
Méně slavný byl příjezd feny Emy, plným jménem Emy z Levinských vrchů. Ne že by snad nebyla čistotná, ale v bedně to prostě už nevydržela a taky duševně ji letecká doprava naprosto zdolala. Z bedny jsme doslova vysypali páchnoucí stvoření, pokálené od hlavy až k patě, vystrašené, apatické, jevící jen nepatrné známky života. Mnoho sice napravila teplá lázeň, pitná voda a trochu laskavých českých slov, přesto však Ema dlouho tesknila a s novým prostředím se sžila teprve během lovecké sezony.
Říct o Emě z Levinských vrchů jenom to, že se s novým prostředím sžila až během lovecké sezony, by znamenalo pominout její zásluhy o to, jak ovlivnila poměry v rodině poznamenané závažnými zdravotními problémy. Když paní Maneixové v Couturieux v jihozápadní Francii v požehnaném věku 75 let zemřel manžel, koupila od nás Emu v naději, že jí přítomnost čtyřnohého živého tvora trochu vyplní prázdnotu v osiřelé domácnosti. S myslivostí neměla nikdy nic společného, ale díky Emě a jednomu místnímu kynologovi se na stará kolena dala na myslivost anebo přesněji řečeno lovcům z okolí Couturieux pomáhala tlumit toulavé kočky a na honech dohledávat postřelenou zvěř. Ale ne nadlouho. Když ji skolila zákeřná nemoc, Ema ztratila starostlivého živitele a nenahraditelného ochránce. Tento úkol nakonec zůstal vnučce paní Maneixové, a to přesto, že po těžké automobilové nehodě přišla o nohu a byla velmi málo pohyblivá. Ale stal se malý zázrak: Ema jí nahradila při havárii zesnulého manžela a se svojí živitelkou se sžila natolik, že se stala nejen vítaným pomocníkem místních myslivců, ale vyhrála dokonce i jakési kynologické zkoušky. Překrásný příklad soužití čtyřnohého přítele člověka postiženého krutým osudem.
Krasavec Brit
Když jednou na Orly vyložili z pražského letadla čtyřhrannou bednu, nikdo nemohl být na pochybách o jejím obsahu: pes, živý pes. Štěkající. Ale jak štěkající, vlastně vydávající, jak musí říkat pravověrný myslivec, hovoří-li o psím hlasovém projevu. Ať už tedy štěkal nebo vydával, bylo to strašné; snad každou vteřinu se s neodbytelnou pravidelností ozývalo letištní halou vytí, které se s přibývajícími minutami měnilo v chraplavý sípot, bezmocný, zoufalý, srdcervoucí. Nemohl jsem to snést, celní odbavení trvalo nějak zvlášť dlouho, a přestože vstup do letištního skladu je přísně zakázán, protlačil jsem se mezi zřízenci až k psovi, jmenoval se Brit, a škvírou v bedně mu pošeptal: "Brite, kde je kočička?" Jako když utne, už nezaštěkal. A když jsem ho konečně vybalili, projevoval mi náklonnost tak dojemnou, že jsem se s ním nějak nemohl rozloučit.
Brit byl krasavec. Získal ve Francii i jakousi cenu na výstavě, vyhrál mezinárodní soutěž v přinášení a svými rodovými vlastnostmi obšťastnil nejednu chovnou stanici. Když přiletěl do Paříže, vážil 27 kg, za dva roky to dotáhl na rovných 38 kg a svému loveckému řemeslu zůstal nakonec hodně dlužen. Zato se stal nerozlučným členem rodiny, papá výhradně jen piškoty s máslem a dovolenou tráví pravidelně v přímořských lázních s rodinou svého majitele. A k vážným známostem cestuje výhradně letadlem.
Stále vzkvétající černoty
Mluvíme-li o čtyřnohých exulantech ve Francii, nesmíme pominout psy, kteří překračují naše hranice ilegálně. Ano, jsou takoví a není jich málo přes všechna opatření z naší i francouzské strany. Pašerácký trik je kupodivu jednoduchý. Mezi zahraničními lovci, kteří k nám přijíždějí na podzimní hony, se nejdou spekulanti, kteří si přibalí do tlumoku opotřebovaný obojek s vyrytým jménem nějakého psa a svou adresou. Na honě koupí psa, samozřejmě načerno, za devizy a hluboko pod úřední cenu, bez dokladů a bez veterinárního potvrzení. Pes dostane na krk francouzský obojek, a ať někdo na hranicích dokáže, že jde o podvod. Nanejvýš se zjistí, že majitel " z neznalosti" opomenul svého psa na hranicích přihlásit.
Ale na všechno se přijde; dřív nebo později. Jednou takhle načerno prodali fouska do Itálie. Jenomže naneštěstí fousek se tam zapletl do nějaké aféry, snad prý i někoho pokousal. Bylo to v oblasti, kde měli vzteklinu a karanténu, napsali tedy k nám o potvrzení, zda a kdy byl pes očkován, načež se zjistilo, že onoho psa úředně nikdo neprodal, že neopustil Československo a nemohl tudíž nikoho v Itálii pokousat. A už to bylo venku, a ostuda převeliká.
V jihozápadní Francii žije jeden krátkosrstý ohař z Čech, který překročil naše i francouzské hranice způsobem víc než ojedinělým: začalo to tím, že se na bažantím honu v severních Čechách zalíbil jednomu z francouzských loveckých hostů. Na místě ho zaplatil, o nějakých formalitách a dodatečném odeslání nechtěl ani slyšet, psa vzal do hotelu a ráno přes námitky vedoucího výpravy na letiště. Tam pes zmizel. Nebyl to nějaký pinčl, který by se dal na chvíli schovat v rukávníku, ale pětadvacetikilový hafan. Rozverní Francouzi, ještě v povznesené náladě z poslední leče, potají přebalili zavazadla, uvolnili jeden velký kufr, tam milého psa nacpali a s tímto "příručním" zavazadlem se protáhli do letadla. Během letu byl náramně způsobný, spokojil se s nepatrnou škvírou v pootevřeném zavazadle, ale poprask způsobil až na Orly. Nešetrné vykládání už promáčený kufr nevydržel a v rohu se protrhl. Na automatickém pásu viděli pak zděšení cestující, jak mezi zavazadly postupuje nadouvající se kufr, z něhož vyčuhují dvě tlapy. Nakonec všechno dobře prošlo, pes si dobře zvykl v novém prostředí, dělá novému majiteli radost a pilně zakládá zdárné potomstvo bez našeho úředního povolení i bez rodokmenu.
Výtečník jménem Sax
Jméno Sax nepatřilo žádnému psovi, ale jednomu Francouzovi z Nice na francouzské riviéře. Nevím, co pan Sax dělá, jak je starý, ani jaké jsou jeho majetkové poměry. V mém "psím" archivu má svůj záznam. Nakolik je tento záznam lichotivý nebo zajímavý, to musíte posoudit sami.
Pan Sax se odvolal na dobré zkušenosti, které nabyli jeho myslivečtí kolegové s našimi loveckými psy a poslal nám poptávku na krátkosrstého ohaře; pod podmínkou, že to bude vynikající pracovní pes se všestrannými zkouškami. Z obsáhlé korespondence jsem mohl vyvodit, že pan Sax vlastní honební revír s vodní a drobnou zvěří, v němž hodlá uplatnit práci dobrého loveckého psa z České republiky. Dostal tedy obvyklou podrobnou nabídku na hnědáka Brixe, jako vždycky s fotografií, opisem rodokmenu a cenou franko Praha hotel Crowne Plaza. Souhlasil s cenou, vyžádal si podrobné pokyny stran povelů a vysvětlivky k údajům disciplín uvedených ve výkazech jednotlivých zkoušek. Vzájemně byl dohodnut a potvrzen den a hodina srazu v Praze, tedy běžný případ, který neměl způsobit žádné potíže. Ve stanovený den jsem přijel do Prahy, majitel Brixe přivezl psa do hotelu s dostatečným časovým předstihem, řediteli Zooimpexu odevzdal psa s příslušnými doklady, píšťalku, obojek, vodítko. Čekali jsem jen na příjezd pana Saxe. Uznávali jsem, že při daleké cestě z ciziny nemůžeme počítat s jeho příjezdem na minutu přesně. Když se však nedostavil ani dvě hodiny po stanovené době, zatelefonoval jsem mu do Nice. Ozvala se manželka, on sám nepovažoval za nutné jít k telefonu. A tak jsem se od paní Saxové dověděli, že ve Francii pršelo, že jsou silnice mokré, takže pan Sax pro žádného psa do Prahy nepojede. Neuvěřitelné. A pak se divte, že Zooimpex žádá od každého zákazníka zálohu tak, aby nabídnutého psa zbytečně neblokoval a aby netratil náklady tak, jak tomu bylo v případě tohoto výtečníka z Nice.
Kora - pořadové číslo 519
Fena krátkosrstého ohaře Kora, pro kterou si přijel do Prahy pan Aubec z Belgie, byla mým 519. psem, na jehož vývozu jsem se od roku 1959 podílel. Ale byl to zpropadeně zapeklitý případ, který nakonec dopadl dobře.
Pokusím se vám vylíčit, jak tato akce proběhla. Otec pana Aubeca udělal s naším ohařem Cidem v roce 1984 dobrou zkušenost, a když se jeho syn na mě obrátil se žádostí o nabídku podobného psa, dostal prostřednictvím Zooimpexu podrobnou informaci a dokumentační materiál o feně krátkosrstého ohaře Pegi. S nabídkou souhlasil, poslal zálohu a datum odebrání v Praze stanovil na 1. července. Předem musím podotknout, že po skončení mého pracovního poměru v Orchapu a po mém odchodu do důchodu už nebylo možné z organizačních důvodů dodávat psy do Francie letecky. Když zahraniční klient, který po obdržení detailní dokumentace souhlasil s nabídkou, musel si pro psa přijet do Prahy. Praktikovali jsme to tak, že jsme sraz se zahraničním klientem stanovili vždycky na 10 hodin dopoledne do hotelu Crowne Plaza v Dejvicích, kam nám každý majitel objednaného psa dovazel a odevzdal ho s příslušnými doklady v mé přítomnosti řediteli Zooimpexu. V ten den jsem se s panem Aubecem v hotelu sešel už dlouho před desátou hodinou, podebatovali jsem, probrali jsme podrobně všechno, co souviselo s působením feny Pegi v novém prostředí, všechno bylo v pořádku, jenom fena nikde. Asi po hodině marného čekání jsem měl zahraničnímu klientovi tlumočit neuvěřitelnou informaci: majitel feny, který ji přivážel podle domluvy do Prahy, havaroval, je v nemocnici a také fena Pegi je těžce zraněná. Podle zprávy z nemocnice v bouřce padl strom na auto, jehož řidič má tržné rány na hlavě a fena vedle přeraženého zadního běhu i težce pohmožděnou páteř.
Taková zpráva samozřejmě vzbuzovala podezření, že jde o zinscenovaný trik, který Zooimpexu umožní uplatnit nějakou jinou těžko prodejnou fenu, kterou pan Aubec bude muset přijmout tak, aby se z Prahy nemusel vrátit s prázdnou. Zooimpexu jsem věřil, že tomu tak není a pan Aubec zase spoléhal, že bych se do nějaké podvodné akce nikdy nenamočil; a také souhlasil s tím, že odebere náhradou jinou fenu, a to Koru, která byla k dispozici pro vývoz a která taky absolvovala všestranné zkoušky. Byl ovšem problém, jak narychlo kontaktovat jejího majitele a jak na počkání získat nezbytný veterinární atest, což zpravidla trvá minimálně dva dny. A tak jsem zatím pro pana Aubeca zajistil dvouhodinovou prohlídku Prahy v naději, že se to podaří a že sympatický Belgičan neodjede domů s prázdnou. Vyšlo to. Do odpoledne ředitel Zooimpexu sehnal fenu i s potřebnými doklady, přijel s ní do hotelu a tam jsem ji panu Aubecovi předali a naložili do auta. Spadl mi kámen ze srdce.
Ihned po návratu do Belgie mi pan Aubec telefonoval, aby mi sdělil, že cesta proběhla bez problémů a za několik dní se ozval znovu, aby mě ujistil, že se Kora velmi rychle zabydlela v novém prostředí a že je s ní nadmíru spokojen. Znovu projevil zájem o zdravotní stav majitele Pegi, kterého hodlá nějak odškodnit, když prý byl příčinou jeho nešťastného úrazu.
Pana Aubeca si nesmírně vážím nejen jako kynologa, ale i jako člověka. Jaký to rozdíl oproti některým jiným zahraničním kynologům, s nimiž jsem měl co činit a o nichž jsem vám vyprávěl v minulých kaleidoskopech. Podle posledních zpráv hodlá pan Aubec ke Koře od nás odkoupit chovného psa, štěňaty podarovat své myslivecké přátele a zpestřit si tak poslední roky svého života.
Nakonec tedy víc než zlověstně vypadající případ poměrně dobře skončil, Kora udělala i mně velkou radost a já věřím, že to její pořadové číslo 519 loveckých psů, na jejichž vývozu jsem se podílel, nebude konečné.
Vladimír PAULIŠTA
Popiska: Ema z Levinských vrchů se svou vděčnou novou majitelkou


Fotogalerie

vychází v 7:18 a zapadá v 16:12 vychází v 22:52 a zapadá v 13:17 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...