Časopis Myslivost

01 / 2006

Borderteriér a přinášení

Ing. Libor TEPLÍČEK
V současné době jsme svědky více či méně úspěšného zavádění nových plemen do myslivecké praxe. Některá jsou pouhým výstřelkem módy, objeví se a vzápětí mizí. Jiná se vyskytují častěji a úspěšně se začínají zabydlovat v našich podmínkách. Právě k této skupině patří nenápadný exteriérem, ale velký výkony, borderteriér.
O tomto zajímavém plemeni bylo napsáno již mnoho odborných článků, rád bych i já přišel se svou trochou do mlýna.
      Naše honitba MS Slavonín - Nový Dvůr leží v úrodné části Hané s dostatkem drobné zvěře, především bažantů, zajíců, a divokých kachen. Jelikož nemohu držet v malém bytě ohaře, napadlo mě naučit svého pejska Gofiho ze známé chovatelské stanice ze Svésedlic přinášení.
      Výcvik jsem zahájil, když bylo mému psovi jedenáct měsíců. Postupoval jsem podle dostupné literatury a rad mého dobrého přítele Jana Vaňka z Lošova.
      Jelikož znám povahu borderteriérů a vím, že se jedná o mimořádně vnímavé a citlivé plemeno, které velmi prožívá jakýkoli fyzický trest, od samého počátku jsem volil jako nejsilnější nátlak rázné otevření mordy a ostrý povel APORT. Jakmile pes vypustil předmět, stejným způsobem jsem jej nutil k opravě.
      Cvičil jsem v krátkých, asi pětiminutových intervalech, pravidelně dvakrát denně před podáváním potravy.
      Gofi zpočátku nejevil chuť uchopit malý kozlík a držet jej v mordě, neustále jej vyplivoval, zmítal se a uhýbal hlavou, aby se osvobodil. Zakrátko, jakmile zjistil, že se blíží cvičení, schoval se do boudy a odmítal vylézt.
      Byly to velmi krušné chvíle, hraničící až s beznadějí. Po několika takto strávených týdnech bez jakéhokoli zlepšení jsem byl rozhodnut ukončit výcvik.
      Můj kamarád Jan Vaněk však trval na svém a opakoval mi, že každého psa lze vycvičit v přinášení. A tak jsem sebral zbytky sil a pokračoval jsem. Výsledky se skutečně po mnoha protrpěných hodinách dostavily.
      Další úskalí mě čekala, až jsem opustil klid uzavřené místnosti a vydal jsem se do terénu vstříc rušivým vlivům. Zpočátku jsem měl pocit, že výcvik začal nanovo. Ačkoli jsem chodil s Gofim denně ven do přírody nebo do honitby, připadalo mi, že se jedná o malé roztěkané vzdorující štěně. Bylo nutno opakovat přinášení kozlíku od samého začátku uchopením z ruky počínaje, přes uchopení za chůze a volným aportem konče.
      Utkvěla mi jedna drobná příhoda hovořící za vše. Když Gofi obstojně přinášel na povel, odhodil jsem kozlík do trávy. Vyslal jsem jej s povelem aport. Pes doběhl ke kozlíku a uchopil jej do mordy, současně však i s trsem trávy, který mu bránil ve zvednutí hlavy. Nahoru to nešlo. Co takového cvičence v těchto okamžicích napadne? Hádejte sami. Když to nejde přinést, vrátím se s prázdnou. A tak začalo opět to věčné martyrium s přinášením na vodítku, tlakem na špičáky... nanovo.
      Druhá příhoda. Hodil jsem kozlík do suché trávy. Vyslal psa. Ten přiběhl ke kozlíku, uchopil jej po předchozích zkušenostech výborně a rozběhl se ke mně. V domnění, že jsem zvítězil, jásal jsem, ne však dlouho. Pes z ničeho nic kozlík upustil na zem, - doslova jej vyplivl - a začal si sundávat bodlák zakousnutý srsti na tlapce. Asi si říkal: "Přece takhle nebudu nosit ten protivný kozlík." A tak zase nastala snad tisíckrát opakovaná scéna, kdy jsem se snažil psovi vysvětlit jediné - přinášet budeš z trávy, křovin, vody, přinášet budeš za horka i za zimy, ráno, odpoledne, večer, hladový nebo sytý, špinavý nebo čistý, zkrátka vždy, když dostaneš povel.
      Něco podobného, i když ne v tak vyhrocené míře, se opakovalo při přinášení zvěře. Opět jsem musel cvičit od samého začátku. Jakmile jsem přešel na jiný druh zvěře, vše se opakovalo, i když za stále mírnějších podmínek.
      A tak jme zvládli přinášet veškerou běžnou zvěř vyskytující se v naší honitbě a to v pořadí: hrdlička, holub, straka, bažant, králík, zajíc, divoká kachna, to vše v rozmezí přibližně čtyř měsíců.
      Zlom začal v okamžiku, když jsem začal cvičit dohledávky a později vlečky.
      Gofi začal přinášení postupně přicházet na chuť, časem se i těšil, a dnes jsou dohledávky nebo vlečky jeho libůskou. Často jde při dohledávce, zásluhou výborného nosu, ke zvěři přímým směrem téměř na jisto. Vlečky s několika háky vypracovává neomylně ve velké rychlosti a doslova je "vyšívá." Nestane se, že by zapřel zvěř, nebo ji upustil a nechal ležet. Pokud mu zvěř vypadne, sám ji bez povelu uchopí.
      Podzimní zkoušky absolvoval 10. září v konkurenci labradorů a špringršpaněla suverénně. Na kachních honech se velmi uplatnil a k dnešnímu dni dohledal již přes padesát kachen.
      Pro názornost připojuji časový průběh výcviku:
      2 měsíce výcviku - pes aktivně začíná uchopovat kozlík
      1 měsíc - pes drží kozlík v mordě a pouští až na povel
      1 měsíc - pes uchopuje kozlík ze země za chůze na vodítku
      1 měsíc - pes na povel samostatně přináší kozlík
      3 měsíce - přinášení kozlíku a vycpaniny v terénu, postupné ztěžování
      4 měsíce - přinášení zvěře, (studené, později v rámci možností i teplé).
     
      Z uvedeného je patrno, že základní výcvik přinášení kozlíku trval celkem pět měsíců intenzivního denního dvou až třífázového výcviku.
      Krátké shrnutí:
      - borderteriér je plemeno, kterému bohužel není na rozdíl od ohařů nebo slídičů přinášení vrozeno,
      - jde o velmi citlivého, až zranitelného psa, který nemá rád tvrdé výcvikové metody a snáší pouze velmi mírný nátlak,
      - později vyspívá a v období před prvním rokem je předčasné zahájit výcvik v přinášení,
      - aby tento malý pes fyzicky zvládl přinášet i "těžší zvěř" (bažant, králík nebo menší zajíc), je nutno posilovat jeho fond nošením zatěžkávacího kozlíku s postupným zvyšováním hmotnosti až do dvou kilogramů,
      - morda borderteriéra je krátká a silná, takže objemnější zvěř, která stejně vysokým psům s normální délkou mordy nedělá sebemenší problémy, borderteriérovi často vyklouzává a vypadává. Pečlivým výcvikem je nutno naučit správné uchopení větší zvěře, především bažanta a králíka nebo zajíce za hřbet, a minimalizovat tak možnost vypadnutí,
      - podle svých zkušeností doporučuji vynechat v raném stádiu výcviku uchopení cvičitelovy ruky. Snažil jsem se k tomu donutit svého psa a ztratil jsem tím asi tři týdny času. Dle mého názoru je vhodnější zahájit výcvik přímo uchopením kozlíku,
      - aportování neovlivňuje ostatní vrozené vlastnosti borderteriéra. Můj pes zvládl současně s výcvikem přinášení i přípravu na barvářské zkoušky a barvářské zkoušky honičů. Obě zvládl ve věku osmnácti měsíců s plným počtem bodů. Současně musím podotknout, že je to velmi ostrý davič, který však užitkovou zvěř nemačká. Ačkoli nenoruji, předpokládám, že dobré přinášení zvěře nevylučuje kvalitní práci pod povrchem a naopak,
      - výrazné pokroky ve výcviku se dostavují až ve fázi při zapracování na dohledávkách a vlečkách,
      - výsledkem těchto faktorů je, že výcvik musí být postupný velmi důkladný a důsledný.
     
      Všem majitelům "bordíků", kteří se rozhodli svého svěřence naučit aportovat přeji trpělivost, klid a pevné nervy. Za těchto okolností lze z borderteriéra vycvičit spolehlivého přinašeče a dohledávače, který si nezadá s ohaři a leckdy je i předčí. Závěrem chci potvrdit slova mého přítele. Každého psa lze naučit přinášet. Výsledky se jistě dostaví.

Fotogalerie

vychází v 7:45 a zapadá v 15:58 vychází v 14:24 a zapadá v 3:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...