Časopis Myslivost

01 / 2006

Cizopasnící psů VI.

Vladimíra TICHÁ
S některými cizopasníky se potýkali majitelé psů před sto lety a potýkají se s nimi i dnes. Do této kategorie patří například škrkavky nebo blechy. Jsou ale parazité, které jsme dříve znali jen z odborné literatury a nedokázali jsme si představit, jak velký problém dokáží v praxi vyvolat.
Mezi takovéto nežádoucí "novinky" je možné zařadit Cheyletiellu. Patří mezi roztoče, česky je nazývána dravčík a onemocnění, které vyvolává, se označuje jako cheyletielóza nebo dravčíkovitost. Do naší psí populace se dostal dravčík zhruba před dvaceti lety a je velmi pravděpodobné, že přicestoval s nějakým ušlechtilým, ale méně opečovávaným importem. V posledních letech je jeho výskyt nepříjemně častý a patří mezi problémy, kterým je třeba věnovat velkou pozornost. Dravčíci netrápí jen psy, ale napadají i řadu dalších zvířat, například kočky, ovce a králíky.
      Cheyletiella yasguri se vyskytuje u psů. Jeho nebo spíše její poměrně malá vajíčka jsou volně přilepená na chlupech napadeného jedince. Z vajíčka se líhne larvička, následují dvě stádia nymf a zhruba za měsíc je vývoj ukončen dospělým jedincem - bělavým, okolo 0,5 mm velkým členovcem. Má čtyři páry končetin a schopnost velmi rychle se pohybovat. V cizí literatuře jej také můžeme nalézt pod označením "walking dandruf" - skákající či pochodující lup. Dravčík žije na kůži svého hostitele. Nabodává jeho pokožku a živí se tkáňovým mokem. V počátcích onemocnění se parazit nejčastěji vyskytuje na hlavě napadeného psa a to zvláště v oblasti stopu, na temeni hlavy a okolo uší. Pokud se v těchto místech rozhrne srst, jsou vidět bělavé, ke kůži přiléhající šupinky. Majitelé si většinou myslí, že se jedná o zvýšený kožní mazotok. Postupně se dravčík rozšiřuje po celém těle hostitele. Drážděná pokožka reaguje zvýšenou tvorbou lupů a postižený jedinec vypadá, jako by byl posypán moukou. Při silném napadení se na těle psa utvoří vrstva šupin a pes vypadá, jakoby byl obalen krustou. Pohyb dravčíků i způsob, jakým narušují pokožku, vyvolávají různě silnou svědivost. Nepříjemný parazit má v oblibě zvláště plemena s delší srstí, z loveckých psů například setry a americké nebo anglické kokršpaněly. Nepohrdne ani hrubou srstí skotského teriéra nebo krátkou srstí výmarského ohaře nebo vižly. Méně už mu budou vyhovovat plemena naháčů. V podstatě ale nelze najít plemeno, o kterém by se dalo s jistotou říci, že výskyt cheyletielózy je u něj vyloučen.
      Na těle dospělého psa většinou přežívá jen několik dravčíků. Zdravý a odolný organismus jim nedovolí se příliš přemnožit a vyvolat onemocnění. Pokud se ale jedná o jedince nezralého nebo nějakým způsobem oslabeného, dravčíci využijí příležitost a základ někdy dlouhotrvajících potíží je položen. Nejčastěji jsou napadená štěňata zhruba ve věku 3 - 4 týdnů. Dravčíka získají od matky a protože zatím mají omezenou obranyschopnost, onemocnění propuká. Dalším krizovým obdobím je přechod štěněte od chovatele k novému majiteli. Z hlediska štěněte je to záležitost velmi náročná a velmi často spojená s oslabením organismu. Cesta k pomnožení dravčíka stejně jako dříve zmiňovaného trudníka je otevřená. Silná invaze dravčíka dokáže štěně poškodit v mnoha směrech. Dochází k onemocnění kůže, štěně hůře přijímá a někdy i zpracovává potravu. Případné infekce, s kterými by se normálně bez potíží vyrovnalo, se stávají velkým problémem a nedostavuje se očekávaná odezva na vakcinaci. Postižený jedinec si prostě nedovede vytvořit dostatečnou hladinu protilátek. Roli hraje i svědivost. Pes se neustále drbe a nemá možnost si v klidu odpočinout. Narušen je, zvláště u štěňat, velmi důležitý spánek. Onemocnění dospělých psů je méně časté, nikoliv však vyloučené. Pokud k němu dojde, jedná se většinou o zvíře žijící v problematických hygienických podmínkách nebo o zvíře s oslabenou obranyschopností.
      Není určitě možné říkat, že zvýšená tvorba lupů automaticky znamená, že se jedná o dravčíka. Potvrdit či vyloučit podezření není ale v tomto případě nijak složité. Dravčík je parazit, který patří k těm lépe prokazatelným a pod mikroskopem jej dokáže rozeznat i laik. Ten, kdo jej hledá, ale musí zvláště v počátcích onemocnění vědět, kde a jak patřičný vzorek nabrat. Léčba je teoreticky jednoduchá. Většinou se používají přípravky aplikované na povrch psího těla a to nedělá lidem potíže. Problém spočívá ve výběru správného přípravku. Jsou léky, které se u malého štěněte nedají použít. Určitě nikdo nechce s dravčíkem zlikvidovat i jeho hostitele. Rozhodnout čím a jak zasáhnout by měl ošetřující veterinář. Ošetřit se musí i tak citlivá místa, jako je oblast stopu, tedy vlastně okolí očí, zapomenout se nesmí ani na ušní duplikaturu (dvojitý záhyb na vnější straně boltce). Tato oblast je na těle psa dobře chráněná a právě zde dokáží dravčíci dlouhou dobu přežívat. Je třeba počítat s tím, že dravčík je parazit velmi odolný a léčbu je třeba opakovat. Jedna koupel dravčíka v chovu nezničí. Počítat je nutné i s dezinsekcí prostředí a chovatelských pomůcek, například hřebenů a kartáčů.
      Dravčík dokáže způsobit problémy psům, může ale vyvolat i potíže u lidí. Na člověku sice dlouho nepřežívá a nedokáže se na něm rozmnožit, čas od času si ale na lidskou kůži "odskočí" a majitele svého pravého hostitele použije jako zákusek. Postižený člověk má na kůži načervenalé pupínky a kdyby se nestyděl, bude se drbat víc, než jeho pes. Postiženy bývají i děti. Jejich jemná pokožka dravčíkovi vyhovuje. Léčba není problematická. V okamžiku, kdy se vyléčí pes, odeznívají i kožní potíže u jeho majitelů.
      Dravčík je posledním z probíraných nikoliv ale z existujících parazitů. Našla by se jich ještě celá řada, ale v populaci našich psů se vyskytují méně často. Chovatelé a majitelé zvířat musí s nebezpečím, kterým parazitární choroby jsou, počítat. Je třeba vědět, nejen co náš pes může mít, ale jak se před tím bránit. Problém se dá rozdělit do dvou vzájemně souvisejících oblastí. Ta jedna se týká postiženého zvířete a ta druhá prostředí, ve kterém žije.
      V případě parazitů vnitřních dochází většinou k přenosu trusem psa. U tasemnic je samozřejmě nutný mezihostitel, ale i on se někde musí k vajíčku tasemnice dostat a zdrojem v tomto případě je opět psí trus. Ten je nutné pravidelně likvidovat. Městský člověk to má jednoduché. Žádné speciální hygienické předpisy v tomto případě neexistují a trus svých psů lidé "hází" do popelnic. Složitější to mají lidé na venkově. Musí počítat třeba s tím, že pokud trus psa "vyhodí" tak, že se z něj stane například hnojivo na louku, kde se seče tráva králíkům, dávají tak základní kámen pro koloběh tasemnice hráškové. Těžko řešitelným problémem jsou písečné nebo travnaté výběhy. Pokud se zamoří vajíčky škrkavky nebo tenkohlavce liščího nezbývá nic jiného, než odstranit 20 - 25 cm svrchní zeminy. Velmi náročná může být i invaze zevních parazitů. Odstranit z kotců a výběhů blechy může být neskutečně těžké a často je třeba postupovat stejně, jako např. při postřiku stromů.
      Důležitou součástí zoohygienických opatření, a to zvláště tam, kde je chováno větší množství psů, je dezinfekce a dezinsekce. Rozdíl mezi oběma názvy vyjasní následující definice:
      "Dezinfekce je soubor opatření k odstranění mikroorganizmů."
      "Dezinsekce je hubení hmyzu a škodlivých členovců."
     
      Dezinsekce (ale i dezinfekce) může být chemická (např. aldehydy), mechanická (kartáč, škrabka) nebo fyzikální (horká voda) a její výsledek ovlivňuje řada faktorů. Patří mezi ně například:
      ¨ volba správného přípravku - to, co účinkuje na blechy, nemusí mít žádný efekt v případě škrkavek,
      ¨ vhodnost pracovního postupu - doporučí-li veterinář 90oC horkou vodu, nebude mít voda z potoku asi ten správný účinek,
      ¨ vliv prostředí - např. v horku a v místech, kam dopadají sluneční paprsky může dezinsekční přípravek vyschnout dříve, než má možnost účinkovat,
      ¨ ošetřovaný objekt - jiný přípravek asi použijeme na kotec, který bude delší dobu prázdný a jiný na kotec, v kterém jsou týdenní štěňata. Rozhodující může být i materiál, ze kterého je chovatelské zařízení postaveno. Ne vše, co je vhodné pro zděný kotec se dá použít i v případě dřevěné boudy.
     
      Existují také zásady, které je třeba při použití dezinsekčních a také dezinfekčních přípravků dodržovat:
      ¨ pracovní roztoky se připravují přesně,
      ¨ pracuje se podle návodu - odměřením nebo odvážením,
      ¨ neuvádí-li výrobce jinak, ředí se přípravky studenou vodou,
      ¨ při přípravě dezinsekčních roztoků se dodávaný přípravek považuje za 100 %,
      ¨ bez doporučení výrobce se dezinsekční přípravky nesmějí míchat s jinými látkami,
      ¨ dezinsekční přípravky je třeba skladovat v původních nebo jasně označených nádobách,
      ¨ při práci s dezinsekčními přípravky je třeba dodržovat zásady bezpečnosti práce.
     
      V současné době je na trhu celá řada různých přípravků. Pravdou ale je, že v případě chovatelského zařízení (bouda, kotec, výběh ale i pelíšek městských psů) i pomůcek je někdy než vzácný zahraniční přípravek lepší horká voda, kartáč a mýdlo a to zvláště, je-li ta voda opravdu horká a pracuje-li se pod tlakem. Taková "wabka" dokáže zázraky. Základem veškeré péče je přece čistota. Parazitům se nejlépe daří v prostředí, kde každodenní hygiena není samozřejmostí. Špinavý pes ve špinavém kotci a ve špinavé boudě jsou pro choroby všeho druhu živnou půdou.

Fotogalerie

vychází v 7:41 a zapadá v 15:59 vychází v 13:29 a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...