Časopis Myslivost

01 / 2006

Kynologická navštívenka

redakce
Jen málo lidí věnujících se myslivecké kynologii se může pyšnit takovými výsledky jako Josef Novák z Klapého, nedaleko Litoměřic. Vyhrál všechny naše významné soutěže – Memoriál Jindřicha Steinitze, Memoriál Františka Vojtěcha, Memoriál Richarda Knolla a také třikrát Pohár Krušných hor. Dokonce dvakrát zvítězil na Memoriálu Karla Podhajského, na kterém za svou bohatou kariéru vedl třináctkrát (!) a nejednou mu zde další vítězství uteklo jen o pověstný vlásek.


Začneme od konce, můžete nám říct něco o Memoriálu Karla Podhajského konaného v roce 2005?
      První den se nám moc dařilo - za všechny polní i vodní disciplíny jsme měli známku 4. Druhý den nám, bohužel, nepřálo štěstí už na divácky atraktivní "ohrádce". Některý neukázněný přihlížející si potřeboval "ulovit" ten svůj snímek a Nora se vylekala blesku. Ale z toho jsem si nic nedělal, chápu, že na MKP přijdou lidé proto, aby něco viděli. Ostatní disciplíny v lese byly bez problémů, až na barvu. Tady se nám stalo, že jsme mezi šoulačkou a barvou čekali hodinu a čtvrt. Když takovou dobu stojíte, jste nervózní a fenka od vás stále očekává, kdy se vyrazí a okolo postává sto lidí, moc vám to nepřidá. Velice mě to mrzelo, nejen protože jsme měli vítězství na dosah ruky, ale především proto, že fena takového formátu se jen tak nevidí.

Mohl byste nám něco o Noře z Kvítele povědět?
      Nora byla od začátku zkrátka výborná! Svá štěňata nechávám vyzrát a proto na ně s aportem nijak nespěchám. Před jedním honem mi však začala hárat fena, kterou jsem měl pro svou praktickou myslivost a tak mi nezbylo nic jiného, než vzít Noru. Bylo jí tehdy sedm měsíců a ona to snesla úplně báječně, sama pochopila, co se po ní chce a začala přinášet. Když jsem viděl, že je již takhle vyzrálá, začali jsme hned cvičit, takže na zkouškách patřila k těm mladším psům. Celkově to je fena vynikajících kvalit, velmi zodpovědná. Od začátku jsem věděl, že bude výborná. Tím víc mě letošní MKP mrzel, protože za poslední tři čtvrtě roku neudělala jedinou chybu.

Nora pracovala na barvě jako hlasič. Prý jsou její práce pověstné?
      To ano, takovou práci jakou předváděla ona se nevidí každý den. Hlásila s radostí i velmi staré barvy! Už když jsme s Josefem Hendlem cvičili, tak nás občas přiváděla k úžasu, jak dlouho vydržela poctivě hlásit a čekat na svou odměnu. Ale teprve, když vedete na zkouškách, kde se takto fena předvede a přihlížející neudrží slzy dojetím, pak je to opravdu nezapomenutelné. Nám se to stalo na Memoriálu Richarda Knolla. Ale nejen za práci v lese si Nory na tomto memoriálu vážím. Polní disciplíny probíhaly v pětatřicetistupňových vedrech a zvěř se jen těžko hledala. Společný hon trval osmnáct minut a hned potom jsem šel jako první na hledání. Jen jsem Noru polil a dal jí napít. Hledali jsme osmadvacet minut ve vysokém porostu řepy, ale Nora všechno skvěle vydržela a já tvrdím, že to bylo za daných podmínek obdivuhodné.

Mluvil jste o tom, že s aportem při výcviku nespěcháte. Kdy s ním tedy začínáte?
      Nejsem toho názoru, že se mají aporty cvičit hned. Se štěňaty je to stejné jako s dětmi, musí se nechat dozrát, aby zjistila, proč vůbec na světě jsou. Do honitby je ale beru hned, jak je to možné. Podle jejich věku, kondice a také podle počasí prodlužuji procházky. Je to nejdůležitější fáze, kdy nový pes získává kontakt s člověkem, zvykne si na každodenní činnost a probudí se v nich lovecká vášeň. Často je beru se staršími psy, od kterých se nejrychleji učí. S aportem začínám individuálně, podle vyspělosti daného psa. Nejdříve je nechám přinášet hravě a teprve potom je učím předávat v sedě. Také se nebojím používat psy ve výcviku v praxi. Myslím, že nejlepší zkušenost s přinášením teplé zvěře získá pes jedině na pořádném honu.

Vidíte nějaký rozdíl mezi učením přinášení v době, když jste začínal a současností?
      Rozdíl je opravdu veliký. Dříve byly s aportem velké problémy a nebylo výjimkou učit je i přes půl roku. Takovou dobu jsem například učil přinášení i Hedu z Kvítele, kterou jsem vedl také na MKP. Tehdy jsme měli samé čtyřky, až na poslední disciplíně se nám nezadařilo a nakonec jsme skončili třetí. Ale ještě se vrátím k otázce - dnešní psi jsou již tak vyšlechtění, že mají aporty "v sobě". Učení je potom daleko snadnější. Štěňata mají také o hodně větší fyzické dispozice a mohou začínat chodit do honitby mnohem dříve.

Cvičíte ve vlastní honitbě?
      Ano jsem členem MS Klapý, kde cvičím od začátku. Sice musím výcvik hodně přizpůsobovat zemědělské výrobě v okolí, ale to je asi všude. Na lesní práce dojíždím, protože zde nejsou vhodné podmínky. Dnes i u nás stavy drobné zvěře velice ubyly, ale dříve jí tu bývalo tolik, že se k nám jezdilo cvičit o víkendech hromadně. Členové kynologické komise, kteří připravovali nějakého psa na zkoušky, se domluvili a kromě cvičení jsme si užili i hodně legrace.

KK OMS Litoměřice je opravdu známá svým přístupem ke cvičení. Jak jste zde začínal Vy?
      Nevím úplně přesně, ale myslím, že někdy v šedesátém třetím roce jsem spolu s Josefem Němcem vstoupil do naší kynologické komise. Od té doby jsem jejím členem, ale tehdy jich měla pouze osm. Později se začala rozšiřovat a dnes tam chodí spousta lidí, kteří o práci se psy mají opravdový zájem.

V čem vidíte tajemství úspěchů litoměřických vůdců?
      Především byl v naší kynologické komisi vždy vynikající kolektiv, a to nejen za současného vedení Václava Kratochvíla a před ním Miloslava Šnobra, ale i za dřívějších předsedů. Určitě nejdůležitějším krokem k úspěchu byl začátek pořádání společných nácviček. Vůdci měli možnost učit se od sebe navzájem a později se samozřejmě snažili být o něco lepší než ti druzí. S konkurencí rostou výkony a výsledky zdejších vůdců začaly být brzy vidět. Také se často společně scházíme, protože naše schůze - aktivy, jak jim říkáme, se konají pravidelně jednou měsíčně. To, že je tu dobrá parta se projeví také v tom, že když se na aktivu rozhodneme uspořádat nějakou akci, tak se všichni bez komentářů zapojí a nehledí na čas a na finanční náklady. Za léta mého působení v KK jsme připravovali veškeré zkoušky zadarmo. Dnes je vše složitější, protože drobné zvěře ubývá a musíme za výcvikem jezdit mnohdy velmi daleko. Také v některých honitbách musíme za možnost výcviku platit a to už je opravdu náročné.

KK je známá výchovou nových mladých vůdců.
      Myslím, že tady jsou vynikající výcvikáři po stránce odborné, ale také lidské. Mladé lidi mezi sebe bereme a snažíme se jim poradit, ale někomu stačí jen vidět někoho zkušeného a sám už ví, co dělat. Ale to víte, jsou i tací, kterým můžete danou věc podrobně popsat třeba čtyřikrát a nic mu to neřekne. To je právě na výcviku to pěkné, že k němu musí mít člověk určitý cit.

V KK jste již více než čtyřicet let, jak jste se k myslivecké kynologii vůbec dostal?
      Zkoušky z myslivosti jsem složil v padesátém šestém roce a prvního psa jsem cvičil o rok později. V rodině jsme myslivost neměli, ale už jako kluk jsem chodil pomáhat na koroptví hony. U nás doma byli psi vždycky, ale byli to spíše němečtí ovčáci. Potom si bratranec pořídil fenu gordonsetra a ta měla neplánovaně štěňata s českým fouskem. Jedno z nich jsem získal, byl to takový mohutný "černý fousek". Chodil jsem s ním na hony, byl výborný a vytrvalý. Měl absolutní poslušnost, ale byl to také velmi náruživý lovec. Později mi zdejší myslivci přispěli na mou první fenku německého krátkosrstého ohaře od pana Hofmana z Lovosic. Jmenovala se Cita z Lovoše a byla potomek vítěze MKP. S tou jsem začal už opravdu cvičit, úspěšně jsme absolvovali všestranné zkoušky a později jsem na této feně založil svou chovnou stanici.

Vaše chovná stanice "z Kvítele" je mezi mysliveckou veřejností dobře známá. Měl jste takové úspěchy již od začátku?
      Musím říct, že jsem měl hned s prvními štěňaty šťastnou ruku. Citu jsem nechal nakrýt Rugem z Dinovského mlýna pana Charouzka. Byl to vynikající vrh po exteriérové, ale především i po pracovní stránce. To bylo někdy v šedesátém prvním roce. Potom jsem nějaký čas nechoval, bylo moc práce a také jsem měl malé děti. Až později jsem se začal chovu více věnovat. Vždy jsem byl u svých odchovů hrdý na to, že v nich "byla" polní práce - nos, rychlost a vytrvalost. A to platí doposud, navíc se mi podařilo dosáhnout v chovu lehké ovladatelnosti psů. Oproti začátkům mám teď pocit, že už ani necvičím, spíš si s nimi hraji. Ale trvalo to delší dobu, než se člověk chytil, než se mi podařilo sehnat kvalitní chovný materiál a měl psy, které jsem skutečně celý život chtěl.

Podle čeho si vybíráte psy k výcviku?
      Dříve jsem se věnoval každému psu, kterého mi přivedli a snažil jsem se ho dovést, kam jen to bylo možné. Dnes se samozřejmě s každým psem snažím dosáhnout také co nejlepších výsledků, ale hodně si vybírám. Vím, že jsem udělal při výcviku spoustu chyb a teď už koukám na to, abych si zbytečně nepřidělával práci. Hodně sleduji povahu psa a jak je na tom především po psychické stránce. Podle toho se potom musí při výcviku postupovat a s některými psy je mnoho starostí navíc. Proto si rád cvičím své odchovy, se kterými jsem naprosto spokojený.

Kdy se Vám poprvé podařilo vést na MKP?
      Poprvé jsem v roce 1966 vedl Kuno Cvinku. To byl pes, na kterém se přede mnou vystřídalo několik cvičitelů a mě na jeho výcvik museli přemluvit. Cvičení nebylo lehké především proto, že jsem po práci ještě stavěl dům. Když jsme se nominovali na MKP, tak mi místní kynologové říkali, že jim se to nepodařilo za celý život a mně tak brzy. Podruhé už jsem vedl svůj odchov, vlastně jedno ze svých prvních štěňat, Blanku z Kvítele, to bylo v roce šedesát devět.

Jak se díváte na MKP?
      Je to naše vrcholná kynologická akce. Tradice, která je z každého ročníku cítit, nemá ve světě obdoby a také náročnost obou dní, kdy psi musí absolvovat dvaatřicet disciplín ji řadí k těm nejtěžším soutěžím. Už jen účast zde je sen každého, kdo se myslivecké kynologii věnuje a nevěřím nikomu, kdo tvrdí, že ne.

Co říkáte připravovaným změnám ve zkušebním řádu?
      U nás v KK se tyto změny hodně diskutovaly a některé z nich budou jistě přínosné. Jediného, čeho se bojím je, aby přidáním nových disciplín v práci na poli - jako je styl a rychlost, nebyl dáván příliš velký prostor pro subjektivní náhled rozhodčích. Ti zkušení toto všechno umí zhodnotit v disciplíně hledání a ti méně zkušení budou jen těžko posuzovat styl práce plemen, které nikdy na zkoušky nepřipravovali. Ohař patří především do pole, ale všestranný ohař musí umět všechno. Co se týče snížení rozdílů koeficientů ve způsobu vedení na barvách, tak se zde hodně angažovali převážně ti, kteří neumějí hlasiče cvičit. Navíc mi, podle toho, co jsem o nových zkušebních řádech slyšel, vadí, že se neustále v posuzování ulevuje. Snižuje se tím postupně úroveň chovu psů, jako celku.

Myslíte, že by mohly změny zasáhnout i MKP?
      To by bylo jednou z největších chyb. Rozhodně nejsem pro změny v tomto memoriálu. Je to soutěž, která láká zahraniční účastníky svou tradicí, náročností a možností naučit svého psa ještě něco jiného, než předváděli na zkouškách ve své zemi. Proč by k nám jezdil někdo ze zahraničí na stejnou soutěž, kterou má doma. I když jsem byl mnohokrát v zahraničí a viděl jsem různé typy soutěží rozličných obtíží, přesto si nejvíc vážím právě MKP.

Mohl byste se nám pochlubit zahraničními úspěchy?
      Zúčastnil jsem se několikrát IKP a také jsem byl třikrát na mistrovství světa ohařů - v Itálii, Holandsku a Chorvatsku. Nejlepší umístění, kterého se mi podařilo v zahraničí dosáhnout, je asi loňský start s Norou z Kvítele ve Francii na IKP. Moc se nám dařilo a ze sto třiceti devíti psů jsme byli šestí. Dokonce mám jednu historku z Itálie. Měl jsem výborného psa, ale občas udělal něco nepředpokládaného. Při jedné disciplíně za námi stálo snad dvě stě lidí a on znervózněl. Já už jsem to na něm poznal a věděl, že je zle... Potom využil příležitosti a utekl. Do večera se nevrátil a my už museli druhý den odjet, smířil jsem se s tím, že se vrátím bez něj. Naštěstí mi pomohl místní pořadatel, který měl konexe na policii a řekl, že večer pes bude. Našli ho dvacet kilometrů daleko! Nakonec jsem s ním vyhrál VZ a doslat jsem se s ním i na MRK, ale bohužel na MKP, který se konal u nás na Litoměřicku, už jsem se nedostal... Pan Josef Novák cvičil snad všechna plemena ohařů, ale nejvíce mu učarovali němečtí krátkosrstí ohaři o nichž říká, že je to takový "ideál". Také s nimi dosáhl svých největších úspěchů. Když se zeptáte, jak to "dělá", zjistíte, že nic není zadarmo, a že každý dobrý výsledek ho stál mnoho hodin práce. Tvrdí, že každá disciplína se musí propracovat důsledně a nikdy by nešel na zkoušky se psem, o kterém ví, že na ně není skutečně připravený. Také jako všestranný rozhodčí nepatří k těm, kteří by dobré známky rozdávali, ale, jak sám říká, hledí na to, aby nikomu neublížil, protože si v té situaci vždy představí sám sebe. Na konci roku 2005 oslavil pan Novák významné životní jubileum sedmdesáti let. Naše redakce přeje mnoho pevného zdraví a ještě spoustu úspěchů na dalších soutěžích!

Fotogalerie

vychází v 7:45 a zapadá v 15:58 vychází v 14:24 a zapadá v 3:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...