Časopis Myslivost

01 / 2006

Za vítězem MKP do Třeboně

redakce
Do lednové přílohy Lovecký pes patří již tradičně rozhovor s vítězem Memoriálu Karla Podhajského. Nejinak tomu bude i letos. Pouze s tou změnou, že tentokrát se naše redakce nevydala do severních Čech, tak jako v minulých letech, a ani do Čech středních, jako v loňském roce. Pan Tomáš Viktora a jeho Vigo Afoli bydlí v kraji rybníků a kaprů v Břilici u Třeboně.
Na vrcholných akcích nebývá zvykem slyšet o vůdci z Jindřichohradecka...
Je pravda, že když jsem začínal, neměl jsem žádnou motivaci cvičit psa jinak, než pro svou mysliveckou praxi. Většinou zde psi absolvují podzimní zkoušky a jsou hned používáni v honitbách. Přesně tak to bylo i u mě. Pamatuji si, že když jsem jel zkusit své štěstí se svým dalším německým krátkosrstým ohařem Ronem ze Zítkovského rybníka na všestranné zkoušky do Pelhřimova a ty se nám povedly v první ceně, říkali mi místní kynologové, že to je po mnoha letech první všestranný pes v našem okrese...

Co Vás přivedlo k myslivecké kynologii? Byla myslivost ve Vaší rodině tradicí?
Z domova jsem k myslivosti určité vztahy měl, ale spíše formální. Dědeček se myslivosti věnoval, bohužel jsem však o jeho práci v honitbě a loveckých úspěších mohl slyšet pouze z vyprávění. Tatínek měl k přírodě také velmi blízko a chtěl být myslivcem z povolání, ale kvůli režimu se mu to nepovedlo. Nakonec mě k tomuto koníčku přivedli kamarádi. Zkoušky z myslivosti jsem dělal v roce 1980 a po pěti letech jsem si pořídil svého prvního německého krátkosrstého ohaře Barona z Cepských blat.

Jaké byly Vaše začátky s výcvikem loveckých psů?
Svého prvního psa jsem cvičil sám, měl jsem všechnu dostupnou literaturu, ze které jsem čerpal. Ale úplně první zkušenosti jsem získával jako sedmnáctiletý, kdy jsem pomáhal místním kynologům panu Průšovi a panu Pumprovi. Tahal jsem jim vlečky a také s nimi jezdil na zkoušky, kde oni vodili. Dnes mohu říct, že literatura je velice důležitá, ale žádné pravidlo nelze vztáhnout na všechny psy, každý je jiný. Nejlepší způsob, jak získat zkušenosti, je sedávat mezi starými kynology a poslouchat, co kde náhodou "pustí", a to dobře uložit v paměti.

S Vigem jste cvičili také samostatně?
Na začátku ano, ale později už to nebylo možné. Nejvíce mi pomáhal bratr nebo kamarádi, kteří také cvičili.

Máte dobré podmínky pro výcvik?
Tady musím pochválit především rodinu, která mi moc pomáhá. Manželka i dcery se o psy starají, když jsem pracovně mimo domov. Cvičit chodím ve vlastním sdružení MS Břilice, kde jsou členové mému výcviku nakloněni a snažíme se vycházet vstříc i kynologům z jiných míst. V naší honitbě jsme na tom s drobnou zvěří relativně dobře. Po povodních sem byli dovezeni zajíci z Maďarska a tato populace se zde udržela. S bažanty je to trošku horší, ale jsou zde i křepelky a koroptve, takže je vždy šance na nějakou drobnou zvěř narazit. Navíc v našem kraji nemáme problémy se vším, co souvisí s vodními pracemi.

Jak jste se dostal k Vigovi?
Pravidelně jsem se jezdil dívat na vyšší zkoušky a memoriály a vždycky jsem obdivoval umění účastníků, ale měl jsem jednoho svého psa a o dalším jsem zatím nepřemýšlel. Až jsem viděl Jirku Formánka s Orem Afoli, jak si vedli na Memoriálu Františka Vojtěcha a Or se mi moc líbil. Jel jsem se proto na ně podívat ještě na Memoriál Richarda Knolla a už jsem chodil celé dva dny jen za touto dvojicí. Uchvátila mě Orova razance, pracovitost a radost z pohybu. Když vedli na MKP, domluvil jsem si z chovné stanice Afoli štěňátko, které mi bylo přislíbeno, a potom jsem jen netrpělivě čekal na dobu, kdy si pro něj do Liberce pojedu. A tak jsem si přivezl Viga.

Když jste začínali s výcvikem, měl jste již ambice na vyšší zkoušky?
Vůbec ne. Bavilo mě cvičit a těšil jsem se na práci s novým psem. Začínali jsme klasicky - postupně. V roce 2003 jsme absolvovali zkoušky vloh, kde měl jedinou trojku z klidu před zvěří pernatou, protože jsme na ni nenarazili. Následovaly speciální vodní práce, kde vyhrál s plným počtem bodů. Potom jsme absolvovali podzimní zkoušky, které nás nominovaly na Mistrovství Šumavy. To je meziokresní soutěž Jihočeského kraje, kam mohou dva psi z okresu, kteří mají nejvyšší počet bodů z podzimních zkoušek daného roku. Jsou to vlastně podzimní zkoušky spojené se speciálními vodními pracemi a s disciplínou přinášení lišky přes překážku. Tady jsme skončili jako druzí. Byla by škoda nepokračovat, zvlášť, když se měl následující rok v kraji konat Memoriál Jindřicha Steinitze.

Zde se Vám také výborně dařilo...
To ano, ale ještě před tím jsme byli na lesních zkouškách v Táboře, které jsme vyhráli se samými čtyřkami. Na Memoriálu Jindřicha Steinitze Vigo neudělal jedinou chybu, měl plný počet bodů a získal tituly R.CACIT a R.CACT, ale skončili jsme druzí za chovnou fenou. Potom jsme šli na všestranné zkoušky do Písku, které se konaly v honitbě knížete Schwarzenberga a celé zkoušky byly moc hezké, se "štábní" kulturou. Zde nám štěstí nepřálo, ale myslím, že tato příhoda stojí za zmínku. Vlečku s liškou jsme měli mezi oplocenkami a Vigo při cestě zpátky nešel přesně po vlečce, ale narazil na oplocení a pokračoval podél něj a hledal cestu ke mně. To ho ale vyneslo více než kilometr daleko a nakonec mi asi po půl hodině volali, že u korony je pes a je hodně unavený. Hned jsem tam jel a Vigo mi i po takové době vzorně předal lišku. Sklidil za to sice potlesk přihlížejících, pro nás tím však zkoušky skončily.

Ale později stálo štěstí opět na vaší straně?
Za čtrnáct dní jsme jeli na Memoriál Františka Vojtěcha, který jsme vyhráli a Vigo získal titul Všestranný vítěz České republiky. Tady už jsem začal přemýšlet o tom, že Vigo je pes, který na memoriály patří a zaslouží si zde alespoň startovat. Přes všechny úspěchy jsme neměli ještě "nabodováno", ale dozvěděl jsem se o všestranných zkouškách na Litoměřicku, které se běží jako Pohár Českého středohoří. Skončili jsme sice třetí, ale s hodně body a rozhodčí mi říkali, že bych si mohl splnit svůj sen, nominovat se na Memoriál Richarda Knolla, což se nakonec podařilo.

A tím jsme se dostali k loňským úspěchům...
O účasti na Memoriálu Richarda Knolla musím říct, že byl opravdu vysokou soutěží, úroveň všech psů byla o třídu výš, všichni byli výborně připravení a záleželo jen na maličkých detailech. Během tohoto memoriálu, když už se nám dařilo, jsem si říkal, že by bylo skvělé umístit se do desátého místa a mít možnost startovat na memoriálu nejvyšším, ale vůbec jsem nečekal, že zde budeme čtvrtí, a to, co následovalo, bylo už jen pohádkou. Na Memoriálu Karla Podhajského jsem neměl žádné ambice. Už jen možnost zúčastnit se pro mě byla velikou ctí. Byl jsem opravdu šťastný za nominaci. Když mi po poslední disciplíně gratulovali, že jsem MKP vyhrál, nechtěl jsem tomu vůbec věřit, dokud jsem vše neviděl napsané na výsledkové tabuli.

Cvičili jste mezi MRK a MKP?
Ne necvičili jsme skoro vůbec. Dal jsem na slova kamaráda Standy Brožka, předsedy Klubu krátkosrstých ohařů, který mi kladl na srdce, abych Viga nechal odpočívat. Pouze jsem mu jednou týdně nakapal barvu s tím, že jsem ještě prodlužoval dobu mezi jejím založením a vyjitím. Výcvik nám v této době často komplikovali houbaři a občas jsem našel atrapu, kterou jsem měl na konci, úplně jinde, než kde byla původně...

Jak jste se cítil jako vítěz MKP?
Když mi začalo všechno docházet, přišla veliká euforie. Přál bych každému, kdo se pejskům věnuje, aby se takové události, jakou Memoriál Karla Podhajského je, mohl zúčastnit, protože je to opravdu zážitek.

Co byste nám mohl prozradit na Viga? Jak se s ním spolupracuje?
Od samého prvopočátku bylo vidět, že má aportování již v krvi. Aniž bych s ním začal vůbec cvičit, sám nosil nejrůznější věci a v pěti měsících dokonce lišče, ke kterému se dostal náhodou. Pracovalo se s ním moc dobře, je velice chápavý a nic se nemuselo cvičit násilím.

O Vigovi mluvíte jen v superlativech. Není nic, co byste mu mohl vytknout?
Musím říct, že jeho povaha je úžasná! Snad jedinou nectností je, že když čekáme na nějakou disciplínu a je na řemenu, tak je nedočkavý a netrpělivý. Ale v momentě, kdy se vypustí, je s ním radost pracovat. Jako vítěz MKP jsem musel říci několik slov při vyhlašování výsledků. Příliš se mi do toho nechtělo, protože přede mnou mluvilo již mnoho lidí a vše podstatné bylo řečeno. Ale nakonec jsem byl rád, že mohu vyzdvihnout to hlavní - poděkovat rodinné chovné stanici Afoli za tak kvalitního psa. Dnes bych chtěl ještě poděkoval jmenovitě Jiřímu Formánkovi ml., který se mnou absolvoval všechny vysoké soutěže "jako stín" a dodával mi velkou morální podporu, a manželům Votápkovým, kteří byli také mnohokrát mými strážnými anděly.

Vychutnal jste si již ceny pro vítěze?
Některé ještě ne, ale čerstvým zážitkem je pro mne lov daňka v honitbě Stará Obora LČR Hluboká nad Vltavou, při kterém mě doprovázeli Ing. Novosad a pan Valenta a umožnili mi neskutečný lovecký zážitek! Můj úspěch ocenilo také město Třeboň a za jeho reprezentaci jsem dostal povolenku k lovu srnce třetí věkové třídy v městské honitbě a třítýdenní pobyt v lázních. Od OMS jsem obdržel poukázku na nákup mysliveckých potřeb a myslivecké vyznamenání III. stupně Za zásluhy o myslivost.

Zůstane Vigo u Vás, nebo bude mít nového majitele?
Samozřejmě za mnou přišli s nabídkou prodeje do zahraničí, ale něco takového bych Vigovi nemohl udělat, když mi pomohl dosáhnout nesplnitelného snu. Využil jsem toho, že v letošním roce kromě zkoušek také hodně kryl a vybral jsem si po něm štěně. Jmenuje se Pigo z Očkovskej doliny a zatím vše nasvědčuje tomu, že se "potatil". Vigo i skoro devítiletý Ron jsou teď plně zaměstnáni dováděním tohoto pětiměsíčního přírůstku.

Pan Viktora říká, že myslivec a lovecký pes k sobě neodlučně patří a sám je toho zářným příkladem. A my mu můžeme už jen přát, aby s Vigem zažíval mnoho radosti i v myslivecké praxi a aby stejných úspěchů dosahoval i se svými dalšími čtyřnohými společníky.
vychází v 7:46 a zapadá v 15:58 vychází v 14:45 a zapadá v 4:18 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...