Časopis Myslivost

03 / 2006

Nešťastný příběh se šťastným koncem

Ladislav DĚKANOVSKÝ
Na konci listopadu loňského roku jsem se rozhodl zúčastnit individuálních zkoušek honičů slovenských kopovů, které se konaly v mysliveckém sdružení Bernátka v okrese Kroměříž. Cesta na zkoušky začala ve čtyři hodiny ráno a po ujetí dvě stě šedesáti kilometrů jsme spolu se synem a psem Dagem dojeli na místo srazu.
Zde proběhlo vše podle mysliveckých zvyklostí - posilnění po cestě, nástup, vystoupení trubačů a úvodní slova. Těch se ujal nejdříve ředitel zkoušek pan Burda a po něm předseda Klubu slovenského kopova Miroslav Rudel. Následovalo vylosování čísel a přejezd do honitby. Zkoušek se zúčastnilo pět slovenských kopovů.
      Po obestavení leče a zahájení naháňky jsem na pokyn rozhodčího vypustil psa. Při nastupování bylo jasné, že v leči byla přes noc černá zvěř. Musím ale dodat, že to nedělní ráno bylo deštivé a déšť vydržel až do odpoledních hodin, potom začal padat sníh. Stopy ve sněhu byly rozmáčené. Můj pes dával jasně najevo přítomnost černé zvěře. Když uběhl asi šedesát metrů, dostal se za horizont a po několika vteřinách začal hlásit, ale bohužel daňčí nebo srnčí zvěř. A tím to všechno začalo. Zřejmě se dostal mimo obestavenou leč a tam narazil na prasata, která pronásledoval několik kilometrů. Leč skončila. Ostatní vůdci měli své psy uvázané u nohy a já čekal na toho svého. Dag se vždy po skončení leče vrací po křídle se střelci. To jsem také očekával, ale nedočkal jsem se. Takhle uběhlo půl hodiny a moje přivolávání nemělo žádný efekt. Po dalších čtyřech hodinách strávených na místě a stálého přivolávání bez úspěchu nastalo těžké rozhodování. Byla tma, z deště začalo opět sněžit. Byl nám nabízen nocleh, ale my jsme jej nemohli přijmout, protože syn měl neodkladné pracovní povinnosti. Tak jsme museli odjet bez našeho kamaráda. Cesta byla hrozná a příchod domů bez Daga ještě horší.
      Doma jsem obvolal Policii ČR v Kroměříži a Vsetíně. Setkal jsem se s pochopením a slíbenou pomocí. V pondělí dcera volala do regionálního rádia Apollo, kde žádost a výzvu na pomoc při hledání psa hned dopoledne zveřejnili. Po deseti minutách zavolal do rádia pan Bambuch, že psa vidí a snaží se ho odchytit v osadě Nivky. Vydali jsme se hned na cestu za ním, ale protože jsme byli od místa tři hodiny jízdy, požádal jsem pana Rudla, aby psa pomohl chytit. Ale ani jemu a ani starostovi obce Držková panu Köglerovi, který začal rovněž pomáhat, se nepodařilo Daga chytit. Pes na ně vrčel a štěkal. Po třech hodinách jízdy jsme dojeli do této osady a po jednom zavolání byl Dag hned u nás. Dovedete si představit tu radost ze shledání. Nevím, kde a jak strávil noc a den, ale bylo na něm vidět velké vyčerpání a stres. Celou cestu domů stejně jako následující den prospal.
      Pořád přemýšlím, proč se to stalo. Zatím se vždycky vrátil a to i z velké dálky. Jestli za to mohl déšť, rozmáčený sníh nebo voda, která pohltila jeho pach ze stopy. Přivolávání troubením se zřejmě v zasněženém údolí ozývalo jako ozvěna ze všech stran. Zřejmě nebývalá shoda špatných okolností.
      Ani ne po celém týdnu jsem byl pozván na naháňku černé zvěře v oblasti Melechova. Tady se konaly čtyři leče a pes pracoval velice pěkně. Po každé leči se příkladně vracel. Škoda jen, že opět chybělo to hlavní a to černá zvěř. Uloveno bylo jen sele.
      Tímto příběhem nechci ublížit popularitě slovenského kopova. Je to výborný honič a barvář, ale i společník. Pouze chci poděkovat za pomoc, protože vím, že nejsem sám, kdo něco podobného zažil a mnoho jiných příběhů nemělo tak šťastný konec jako ten můj a mého psa Daga. O to víc jsem vděčný všem, kteří ke šťastnému konci pomohli.

Fotogalerie

vychází v 7:51 a zapadá v 15:58 vychází v 18:13 a zapadá v 9:53 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...