Časopis Myslivost

03 / 2006

PES, ŠELMA MAZANÁ

Jana KOPETOVÁ
„Pánové,“ prohlásil Zábuš, když bába Lišků konečně doručila na stůl objednané pivko, „tak včera zasejc v televizi hlásili, že nějakej pes napadl nevinný děcko. Já už toho mám fakt dost. Já už to nemůžu vystát. Čím větší blbec, tím má většího, nevychovanýho hafana. Já bych to střílel.“       „Zadrž, Zábuši,“ krotil ho fořt z Bukové hory.      
"A koho bys střílel? Páníčky nebo vořechy?" zajímal se Páteřík.
      "Vobojí," broukl Zábuš. "Jak k tomu ty chudinky dětičky přijdou, že mají chodit celej život postižený jenom proto, že si ňákej magor vylepšuje sebevědomí vlkodlakem, na kterýho pak, s prominutím, kálí? Kdyby se mu řádně věnoval, čokla cvičil a zaměstnával, tak by ho jeho miláček poslouchal na slovo a nehnul by se vod něj na krok. Na to vemte jed."
      "Hele, vono to zasejc tak jednoduchý nejni," namítl Páteřík. "Kupříkladu moje Bumbrlína."
      "Tvoje Bumbrlína je kapitola sama pro sebe," odsekl netrpělivě Zábuš.
      "Moje Bumbrlína je náhodou čistokrevnej jezevčík s rodokmenem delším, než je ten tvůj!" hádal se Páteřík.
      "A taky tělem a vedením.," nedal se Zábuš.
      "Klucí, nechte toho," ozval se Tarásek. "Jste kámoši, ne? A voba máte na rozdíl vode mě psy a to celý léta. Že někoho pokoušou, je smutný. A že za to můžou jejich majitelé, je jasný. Tak proč se kvůli tomu ještě hádat?"
      "Jakej pes, takovej pán, to tvrdím já," pěnil Zábuš.
      "Sakra, Zábuši, ber to rozumně," chlácholil ho Tarásek. "Pes je pes. Šelma. Zvíře. Má vlastní náturu, vzorce jednání. Záleží na spoustě vlivů. Já bych všechny pejskaře do jednoho pytle neházel. Třeba se snažej, krměj, cvičej., a pes jim pak zdrhne za fenou, náhodou potká dítě, to ho chce pohladit, jenže se rozběhne moc prudce. no, a malér je na světě. Neříkej mi, že ti tví velšové nikdy nedostali? Že neprovedli něco, z čeho jsi zůstal perplex?"
      "Jakej pán, takovej krám," zubil se Páteřík. "Bráno podle mě a Bumbrlíny. Zato tady fořt by musel mít doma psího anděla."
      "Taky že mám," houkl nadlesní.
      "No bodejť, když máš kokra," ucedil Páteřík a zhluboka se napil rezavé vody. "Sakra, bába málo chladila."
      "No a co, že mám kokra? Kokr je náhodou stejně tvrdohlavej jako ten tvůj jezevčík, abys věděl."
      "Ale poslouchá tě na slovo, ne?" nepřestával fořta dráždit Páteřík, zatímco se zbytek hudlického mysliveckého bratrstva potutelně uculoval.
      "Jo, abys věděl."
      "A na který?"
      Fořt z Bukové hory se nadechl, aby něco poznamenal, a zase sklapl. Má tyhle starý bardy rád, ale přít se s nima nemá smysl. Radši jim něco předhodí, ať si dědkové zgustnou.
      "Tak abyste věděli, pánové, i já zažil s Ajaxem pěknej průšvih. Teda nebyl zase takovej, aby se vo něm psalo v novinách, ale trapas to byl."
      "A nepovídej?" kroutil hubou Páteřík. "Načesanej Ajaxík, vzor všech ctností, že by někoho sežral?"
      "Sežral, abys věděl!" naježil se fořt. "A povyku kolem toho bylo taky dost."
      "A nepovídej.?" spustil znovu Páteřík, byl však záhy umlčen Zábušovým výhružně vykuleným zrakem. "Povídej!" rozkázal tiše Tarásek.
      Fořt se nedal dvakrát pobízet.
      "Cvičil jsem zrovna Ajaxe na zkoušky u nás na Bukový Hoře. Chodím s ním na tu louku ke křížku, co se tam tenkrát oběsil ten farář, co mu kostelník běhal za ženskou. Nikdo tam nevotravuje, je tam klid. Což mi vyhovuje. Jenže ten den se tam jako na potvoru objevila taková normální rodinka."
      ".jedna babka vražedkyně, druhá, co vyje jako v opeře, dědek s Poldinkama, Raubíři."
      "Drž hubu, Páteříku! - Bábo, co jste mu přilila do toho píva, že tak slintá? - Hele, Páteříku, jestli se chce fořt k něčemu přiznat, tak ho nech, než si to rozmyslí. Pokud má tenhle mezulán nějaký hříšek, tak já vo něm chci vědět!" zasáhl ostře Zábuš zvaný bratranec.
      "Náhodou, ta rodinka měla moc slušný děti. A tři. Voni teda všichni byli moc slušní. Pozdravili, zeptali se, jestli neruší a vysvětlili, že se jdou podívat na tu stoletou lípu, co se na ní oběsil ten farář, co mu kostelník běhal za ženskou, u který stojí ten křížek. Von byl ten strom navrženej na titul Strom roku nebo něco podobnýho. A taky je zajímalo, co tam provádím já. Děti samozřejmě poskakovaly vedle Ajaxe, a prej jestli si smějí pejska pohladit, a takový ty řeči.
      Vysvětlil jsem jim, že Ajax se připravuje na zkoušky, a tak procvičujeme poslušnost a aportování.
      A oni, zda se na to smějí podívat.
      No proč ne? Alespoň si Ajax zvykne na publikum.
      Tak jsme se do toho dali.
      Rodinka se usadila na lavičku pod lípou a můj kokr se začal předvádět. Sedal, daunoval, štěkal na povel, chodil u nohy i za patami, aportoval, předvedl těm měšťákům, co je to ,odložená', zkrátka pracoval jako hodinky.
      Rodinka si k tomu představení vybalila svačinku a po každém zdařilém kousku dokonce tleskala.
      Já jim mezitím vysvětloval, co, a proč, a jak."
      "Což ti náramně šlo.," neodpustil si Páteřík, načež ho Tarásek pod stolem kopl.
      "Jedno z těch děcek byla asi šestiletá holčička. Když Ajax ukázal, co všechno umí, přivolal jsem ho k sobě a usadil u nohy. Ta malá k nám přihopkala, a jestli ten pejsek umí dávat pac. Přiznal jsem, že neumí, ale jistě by to pro něho nebyl problém. Objasnil jsem jí, že lovečtí psi většinou tlapky nepodávají, na rozdíl od gaučáků, pro které to zhusta bejvá jediná dovednost hodná předvedení.
      Potom se děvčátko otázalo, proč má Ajax tak krátký ocásek. Přitočilo se k psovi zezadu a pro větší názornost ho za něj popadlo. Její otec něco podobného zřejmě čekal, poněvadž vmžiku položil nakousnutý krajíc na lavičku a vrhl se k dítěti. Nejspíš se obával agresivní reakce ze strany psa. Zbytečně. Ajax je dobrák. Přesto se ten pán rozběhl k nám."
      ". a Ajax tatíčka sežral," dodal Páteřík s očima navrch hlavy.
      "Houbelec," našňupnul se fořt z Bukové hory. "Ajax chlamstl po tom jeho chlebu! Doma ho nežere, potvora! A pak s tím chlebem v tlamě začal lítat kolem lavičky. Děti i mladá paní se rozesmály, až jim tekly slzy. Mně bylo trapně, ale co jsem mohl dělat? S chutí bych se chechtal s nimi, jenže ten zprvu příjemný chlápek se na mě obořil:
      ,Vy mu ten chleba ani nevezmete? Vždyť je to moje svačina!'
      ,Ale Pepo,' domlouvala mu manželka, ,snad bys to po tom psovi nedojídal?'
      Pan choť se zarazil, upřel na mě vyčítavý zrak a zasyčel mi přímo do obličeje: ,Vidíte, kvůli vašemu nevychovanýmu psovi budu celý den hlady!'
      Nevychovanýmu! To se mě dotklo. Po tom všem, co jim Ajax předvedl.
      Přesto uznávám, že můj kokr neměl právo ukrást mu svačinu. Ani jako honorář.
      Neřád pes se uklidil s kořistí do mlází a já začal vyjednávat s navýsost rozezleným pánem.
      ,Helejte,' povídám mu, ,já mám kousek vodsud hajnici a v ní čerstvý Šumavský bochník. Takovou lahůdku jste ještě nejedl. Povězte mi, s čím jste měl ten chleba, a já vám přinesu náhradní.'
      ,Se sádlem!' zazněla dotčená odpověď.
      A tak jsem se otočil na patě, hvízdl na Ajaxe, který se poslušně dostavil s umaštěnou mordou, a vydali jsme se k domovu.
      Tam jsem uřízl dva pořádný parezáky, namazal je na prst sádlem - domácím - a hajdy zpátky ke křížku. Doslova i do písmene.
      ,Tumáte,' řekl jsem tomu chlapovi a vrazil mu do rukou zabalený krajíc. ,A tady jsou návdavkem jabka. Sice loňský, ale vsadím se, že lepší jste nejedl. Jsou to malináče. Děsně stará odrůda. Uchovávám je ve studeným vlhkým sklípku.'
      Jenže měšťák se na malináče ani nepodíval. Rozbalil papír, zakousl se do chleba a vzápětí mě podaroval takovým pohledem. No pánové, kdyby pohledy zabíjely, tak tu s vámi dneska nesedím.
      ,Něco není v pořádku?' vyzvídal jsem opatrně a v duchu jsem přemítal, co se dá zkazit na chlebu ze sádlem. Chleba je čerstvej, sádlo taky, krajíc se ukrojí, namaže, mírně posolí, zabalí. Neměl tam ten chlápek cibuli? Kdepak, to by Ajax určitě nežral. Podle mě bylo všechno v rychtyku.
      ,Helejte,' spustil jsem malinko podrážděně, a to pánové dobře víte, že jsem kliďas, ,můj pes vás připravil o chleba se sádlem. Je mi to nesmírně trapný, je mi to fakt líto, ale stalo se a nedá se nic dělat. Tady máte jiný chleba se sádlem, a jsme si kvit. Chleba jako chleba, sádlo jako sádlo.'
      ,Nejsme!' zavřeštěla dotčeně oběť útoku mého psa. ,To moje sádlo bylo totiž kachní!"
      "Člověku vobčas zavaří i docela mírnej pes," prohlásil Zábuš. "A vobčas to i myslí dobře."
      Fořt z Bukové hory se uchechtl. "Jo, jako můj Ajax. Bál se, aby toho chlápka nebolelo břicho."
      "Ty si děláš srandu," pokýval hlavou bratranec Zábuš a usrkl zrzavý vody, "ale já ti povím, co provedl můj Čudla."
      Netřeba připomínat, že všichni braši sedící u stolu byli v té chvíli jedno ucho.
      "Znáte mýho Čudlu," spustil Zábuš a pro jistotu pohlédl každému z kamarádů do obličeje. Dočkal se očekávaného přikývnutí. "To snad ani není teriér, takovej trouba to je. Poslechne na slovo, hravej je jako kotě, zato pomalejc chápe. A vostrost. Radši nemluvit." Zábuš zapil lítost douškem piva. "Podobnýho bambulu abys pohledal!
      Vracíme se tuhle z Živce. Byl jsem se tam podívat, jestli správně chladěj pivo. To víte, lidi si párkrát stěžovali a člověku z branže tohle neujde. Pravda, něco jsem ochutnal a zazdil to nějakým tím prckem. A protože panoval nádhernej červnovej podvečer, vyrazili jsme se psem domů pěšky. Jak taky jinak, když je člověk mírně v líhu, že? Vzali jsme to přes kopec a ejhle.
      Pánové, tomu byste nevěřili. Tam jak je to nízký smrčí u potoka, visel na větvi Měsíc."
      Myslivecké bratrstvo hudlického spolku úžasem pootevřelo huby. Že je Páteřík cáklej a vidí všude strašidla, na to už si zvykli, ale že by začal magořit i bratranec Zábuš?
      "Inu," pokračoval oblíbený a všemi respektovaný kumpán, "o hvězdě na vrbě jsem už slyšel. Byla o tom jakási písnička. Ale luna pod smrkem? ,Co je to za nesmysl?' říkal jsem si.
      ,Tolik jsem toho zase nevybumbal.' A co víc! I Čudla si toho všiml. Přilepil zadek k zemi, hlavu pootočil na stranu a očividně se divil. Pánové, to byla darda!
      Plížili jsme se k tomu zvláštnímu jevu jako dva indiáni, a vtom začal ten Měsíc zčistajasna poskakovat. Dopředu, dozadu a zase zpátky. A ozvalo se sténání, jako když je někdo v posledním tažení.
      V tu ránu Čudla zavrčel a rozběhl se kupředu. Já za ním. Pravda, moc rychle mi to nešlo, takže pes dorazil k tomu prapodivnýmu úkazu jako první. Vzápětí zaznělo vyjeknutí a nato pořádně pronikavý zaječení. Co vám mám povídat? Při bližším pohledu jsem zjistil, že ze smrčí trčí holá zadnice. Patřila ňákýmu chlápkovi v pruhovaným tričku. Klečel na všech čtyřech a pod ním ležela rozcáplá ženská. A na zádech mu trůnil můj statečný rek Čudla. V mordě svíral to námořnický tričko a děsivě vrčel. Trapas jak hrom."
      Kamarádi zařvali smíchy.
      "Cos udělal?" zalykal se Tarásek.
      "No, popad' jsem čokla za kůži na krku a stáhnul ho z toho chlápka dolů. ,Koukej se ztratit!' doporučil jsem mu. Teda tomu psovi. A pánové, představte si, ten chlápek vyskočil a povídá: ,To mi nemusíte říkat dvakrát!' Popadl džíny a utek'."
      "A co ta ženská?" řval smíchy fořt z Bukové Hory. "Jak se na to tvářila?"
      "Asi vás nepřekvapí, že neprojevila žádnou vděčnost," přiznal Zábuš a našpulil pusu.
      "Aby jo!" hulákali braši jeden přes druhého. "Dyť jsi jí odehnal amanta."
      "Kdyby nevejskala, nic by se nestalo. Ale to nejhorší mělo teprv přijít." Zábuš významně povytáhl obočí a zhluboka se nadechl.
      "Sotva ten mužskej zmizel v mlází, tak ta ženská vyskočila, rychle se pozapínala a místo aby se taktně vypařila, než mě přestanou obcházet mrákoty a pořádně na ni zaostřím, postavila se přímo přede mě a začala vřískat:
      ,Jak já k tomu přijdu? Vyplašil jste mi milence! Chtěla jsem dětem konečně přivést domů tatínka a teď prdlajs! Kde ho mám hledat? Vždyť já vo něm vím jenom to, že to byl ňákej Pepa vodněkud z Vodňan? A co když jsem teď v jiným stavu?'
      Pánové, ve mně hrklo. No představte si, kluci, koho se mi povedlo načapat in flagranti."
      Kolem stolu zavládlo napjaté mlčení.
      "Andulu Mrňouskovou!"
      "Což zase nejni takovej problém," ušklíbl se Páteřík. "Ne nadarmo se jí říká veselá vdova."
      "Ale ty následky!" nedal se Zábuš. "Vona, klucí, vůbec nechápala, že ji ten můj nešťastnej pes přispěchal spasit! Že von si v tý svý hranatý kebuli zesumíroval, že ji v tom křoví někdo vraždí! Že se jí neohroženě přiřítil na pomoc, pitomec jeden! Představte si, že vona po mně požadovala alimenty v případě možný škody! Tak to řekla, káča jedna. No je to ňáká spravedlnost? Můj pes ji ne-na-pa-dl . Von se ji pokusil chrá-nit . A já mám za to pykat?
      Mrňousková se nestyděla drze prohlásit, že jestli se ukáže, že je vopravdu v tom , budu prej cvakat za čokla dvacet let alimenty, protože von je de facto původcem všeho neštěstí. Anebo že prej si ji musím vzít! Jako by ji, s prominutím, zbouchl Čudla!"
      "To ne," vysoukal ze sebe fořt z Bukové Hory, když se konečně zmohl na slovo, "ale klidně mohl na tom Pepovi z Vodňan přistát v rozhodujícím okamžiku."
      "Já se picnu!" kvičel smíchy Páteřík. "Zábuš a Mrňousková! No to mě podrž! Jak to dopadlo?"
      "Pochopitelně jsem okamžitě vystřízlivěl," přiznal Zábuš. "A jal jsem se situaci řešit. Rozhodl jsem se zlikvidovat babu její vlastní zbraní.
      Povídám: ,Mám si vás vzít, milostivá paní?'
      A vona že jo.
      ,Tady a teď?' táži se zdvořile.
      A vona že ne, že už takhle je od mravenců poštípaná až až.
      Nato jsem naoko vážně prohlásil: ,Dobrá, souhlasím s vámi navrženým sňatkem, milostivá paní. Koneckonců, nejsem už nejmladší, na baráku mám hypotéku a v chorobopisu počínajícího Alzheimera. Hospoda je jenom pronajatá, ale každá ruka se hodí. Jak staré jsou ty vaše dětičky? Já jenom, aby mohly pomáhat v lokále.'
      To bohatě stačilo. Mrňousková se naprdla, prohlásila, že můj pes brutálně napadl ji a jejího přítele, způsobil jim tělesnou i psychickou újmu, a na tohle že jsou paragrafy a ona mě dá k soudu. Vytratila se tak rychle, že se za ní ani nestačily zavlnit větve. Tak teď čekám na obsílku."
      "Zábuši, Zábuši, cos to zase proved'?" uculoval se potutelně fořt z Bukové hory. "Vždyť tys mohl mít ženskou jako cumel a navrch s dětičkama! A zase sis to zkazil."
      "Zkazil povídáš?" načuřil se Zábuš. "To bych radši bydlel s tím. no, s Usámou bin Ládinem než s ní!"
      "Jo ty jsi to.?" vykulil oči Páteřík.
      "Já nejsem to," naježil se Zábuš, "ale ty asi nevíš, jaký je rozdíl mezi manželkou a teroristou."
      "To tedy nevim," přiznal Páteřík. "Ale vona ta Mrňousková zasejc není tak špatná. Třebas by s tebou zacházela jako se psem - dala ti nažrat a pustila tě ven. A ty na mě vytáhneš ňákýho Usámu."
      "Jenže s teroristou se na rozdíl od manželky dá vyjednávat, abys věděl!"
vychází v 7:41 a zapadá v 15:59 vychází v 13:29 a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...