Časopis Myslivost

04 / 2006

Lucernský honič

MVDr. Karel SLADOVNÍK, Karel VAŠKUJ
V jednom z minulých čísel jsme seznámili čtenáře se švýcarskými honiči. Dnes vám dva články dvou rozdílných autorů představí trochu blíže honiče lucernského = luzernského – LZH, skupina VI, 59/C.
je vedle bernského, švyckého a jurského jedním ze čtyř stávajících plemen švýcarských honičů, která jsou typově shodná, ale liší se zbarvením. Lucernský je břidlicově modře stříkaný (zbarvení vzniklo spojením černých a bílých chlupů) s černými plotnami a pálením na přesně definovaných místech. Problémem plemene je tendence k tmavnutí a přechod až k hnědému nádechu, což bylo v dřívějších dobách řešeno meziplemenným křížením s honičem bernským. Ojediněle se proto stávalo, že ve vrhu byla štěňata dvou barevných rázů.
      Předci dnešního lucernského honiče byli chováni ve velmi početných smečkách a používáni při parforsních honech. Vyžadovala se od nich tedy maximální vytrvalost, houževnatost, odolnost, samostatnost i přizpůsobivost a vzájemné respektování se při práci, stejně i nekonfliktnost vůči ostatním psům. Lze předpokládat, že touto selekcí tehdy docházelo ke striktní eliminaci jedinců, kteří těmto požadavkům nevyhovovali a selekcí ke stálému upevňování požadovaných vloh k lovu.
      Dnešní lucernský honič je dokladem této, zatím příliš nezkažené, historie chovu. Jedná se o velmi přírodního psa s výrazně zachovanými přirozenými instinkty. Má vynikající prostorovou paměť, ze které vyplývá naprostá jistota při orientaci v terénu. Pes přesně ví, kde se pohybujete, zvěř vyhledá, intuitivně nažene před vás a hlásí pronikavým a silným hlasem. Podle jeho výšky, která je vlastně mírou vzrušení, se naučíte poznat, co před sebou pes žene, nebo po jak čerstvé stopě jde. K práci se dá skvěle použít samostatně, ve smečce oceníte jeho smysl pro spolupráci. Fyzicky vystupuje do popředí neúnavná energie a vytrvalost, kdy vydrží pracovat opravdu celý den.
      K lidem je přátelský a vítá všechny nové podněty. Chovaný u boudy, stejně tak odložený osm hodin v bytě, rozhodně šťastný nebude. Je to historicky pes žijící ve smečce a tu potřebuje mít neustále kolem sebe. Samota je pro něj nepřirozená, není solitérní, potřebuje neustálý kontakt. Neznamená to ale, že by si tvořil závislou vazbu na pána a činilo mu zátěž odejít s kýmkoli, kdo mu poskytne zábavu. Důležitá je pro něj aktivita a akčnost.
      S výcvikem lucernského honiče není problém, pokud jako prioritu zvládnete přivolání a odvolání ze stopy. Všechny aktivity spojené s pohybem - překonávání nejrůznějších překážek na povel - bude pes po jejich pochopení provádět s nadšením. U cviků poslušnosti dá najevo, že ho nebaví, ale při zjednání respektu je bude plnit i na dálku. Nošení předmětů a aportování honičům vlastní není, ale díky jejich vnímavosti zjistí, co se po nich požaduje a cviky plní. Sportovního chytače balónků, či jiných předmětů, z něj však asi těžko uděláte.
      Výcvik je potřeba provádět svižně živou a hravou formou, občas se musí přistoupit k mírným donucovacím prostředkům, kontrastní metoda je samozřejmostí, stejně jako důslednost. Pokud pes zjistí, že cvik pokaždé udělat nemusí, tak ho jednoduše pokaždé neudělá.
      Stopu při dohledání honič vypracuje bez problému, k tomu je přímo předurčen. Při přípravě na zkoušky mějte na paměti, že si pes díky svému výbornému nosu lomy na stopě zkracuje, nebo jde hodně po větru. Vracejte ho, až když máte jistotu, že on jistotu na stopě opravdu ztratil.
      Nejsem myslivec, psa jsem si pořídil jako aktivního společníka a tak ho i vedu. Složení barvářských zkoušek pokládám za samozřejmost už z toho důvodu, že při nácviku se upevňuje kontakt mezi majitelem a psem, tomu je navíc poskytnuta přirozená činnost a zábava, ale především - majitel svého psa může plně poznat a pochopit. Zdá se mi velmi absurdní, že mnozí v Klubu chovatelů švýcarských honičů jsou vysloveně proti, aby lovecký pes měl lovecké zkoušky.
     
      Cílem mého článku je upozornit veřejnost mysliveckou na kvality těchto psů a veřejnost chovatelskou na určitá důležitá specifika v potřebách a chování lucernského honiče, která by měla být předmětem zvážení před jeho koupí.
      Směr a cíle chovu nejrůznějších plemen jsou neustále diskutovanými tématy. Právě proto bych si dovolil článek uzavřít následujícími větami.
      Přestože se již nejezdí na hony na koních a nejsou v kurzu mnohopočetné smečky, věřím, že tito zajímaví psi jednoznačně najdou své pracovní uplatnění u našich myslivců.
      Zaznamenal jsem tendenci honiče přetvořit na psy společenské, kteří by se měli vodit na flexi vodítku po parcích ve městě, aniž by si majitelé uvědomili jejich identitu. To mi připadá pro tyto psy naprosto degradující. Chov LUCERNSKÝCH honičů u nás teprve začíná a nezbývá než doufat, že se nám podaří oslovit a kontaktovat pouze ty zájemce, kteří nezneužijí jejich líbivý exteriér ke komerčním záměrům pod "ušlechtilou" záminkou jakéhosi rozmnožení málopočetného plemene.
      Text i snímky Adsona z Grispinovy tvrze
      MVDr. Karel SLADOVNÍK
      karelsladovnik@volny.cz
     
      Mé zkušenosti s luzernským honičem
      V roce 2002 jsem se stal majitelem štěněte luzernského honiče. Možnost výběru nebyla žádná, ke koupi byl jen jeden pes a ne zrovna exterierově ideální představitel plemene. Nicméně jsem psa koupil. Jako u každého plemene jsem očekával, co z něj budu schopen udělat. Štěně jsem kupoval v době, kdy mu šlo na čtvrtý měsíc. Tenké, nohaté, s hrudníčkem jako nudle, ale ani toto mě neodradilo, akorát mu zůstala přezdívka "žížala".
      Pracoval jsem jako profesionální myslivec, takže nebyl problém mít psa neustále s sebou. V té době jsem měl i bavorského barváře, takže pes nebyl sám a jeho výcvik jsem pojal jako výcvik honiče s důrazem na práci na nepobarvené stopě.
      První zkušenost se zvěří byla na zajících, štěně jsem zkusil pustit na teplou zaječí stopu a pejsek vcelku zareagoval a začal hlásit, což bylo pro mě překvapení. Napoprvé a pes hlásí! Měl jsem obavy z toho, zda se vrátí. Zkušenosti s jinými plemeny honičů mi naháněly strach, abych o něj nepřišel, ale pak se do deseti minut vrátil. A tak jsem ho nechával na volno, pokud to bylo možné. Postupem času pes hlásil okamžitě při zachycení teplé stopy a bylo jasně rozeznatelné, na jakou zvěř narazil a jak daleko je od zvěře. Jednou se dostal mezi černou zvěr a hlásil hlubokým hlasem se zuřivostí, ale špatně odhadnul situaci a dostal výprask. Bál jsem se, že už nebude nikdy na černou zvěř použitelný. To se naštěstí nestalo, jen je v práci na tuto zvěř opatrnější. Pokud na černou narazí, hlásí ji a nahání, ale s odstupem, nejde na kontakt. Má hlasité štvaní, snaží se zvěř natláčet na lovce a pokud je kus živý a jeví známky života, tak tento hlásí. O zhaslou zvěř nejeví zájem a od živé zvěře se vrací do dvaceti minut. Má neuvěřitelnou orientaci a na dosledech, jak po pobarvené stopě, tak i bez ní, má dobré výsledky. K ostatním psům ve smečce se chová přátelsky, není útočný, ale nic si nenechá líbit.
      Vzhledem k tomu, že v naší republice jsou pouze čtyři jedinci tohoto plemene a z toho pouze můj pes je opravdu intenzivně lovecky využíván, může někdo namítnout, že hodnotit plemeno po lovecké stránce na základě chování jednoho psa, nemusí být objektivní. Ti, co mého psa viděli pracovat, si udělali obrázek na vlastní oči, ostatní musí kvality luzernského honiče vyzkoušet sami. Karel VAŠKUJ

Fotogalerie

vychází v 7:49 a zapadá v 15:58 vychází v 16:21 a zapadá v 7:49 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...