Časopis Myslivost

04 / 2006

Zkrocení zlé feny

Jana KOPETOVÁ
„Jo, pesani jsou potvory,“ prohlásil vševědoucně Páteřík. „A ženský taky,“ zabručel. „Jdu domů, než si pro mě přijde má sladká žena Božena.“ Dobrá nálada ho vmžiku opustila. Chmurně se se všemi rozloučil a zamířil ke dveřím, vyprovázen potutelnými úšklebky svých kamarádů.
Sotva za ním zapadly dveře, vstal od vedlejšího stolu veterinář Jenda Jikavec, a po formálním dotazu, zda smí, zaujal uvolněnou židli. Byl o dvě generace mladší než ostatní, a do mysliveckého bratrstva nepatřil, neboť namísto lovení dával přednost zachraňování, a nikterak se netajil tím, že by nejradši veškeré skolené zvěři vdechl zase život a předpisově ji zalátal. Avšak místní bardy v kamizolách měl upřímně rád a v mnoha směrech je obdivoval. Taky nezkazil žádnou legraci. Právě proto si teď přisedl.
      "Největší průšvih, pánové, nastává v okamžiku, kdy chce pes sežrat vlastního pána," prohlásil Jeník Jikavec a významně přitom zašermoval prstem ve vzduchu.
      "V tom případě dobře dělá, a já mu to naprosto schvaluju," odvětil rázně Zábuš. "No co to může bejt za člověka, když ho nesnese ani vlastní čokl?" nadhodil věcně. "Takový zvíře dobře ví, co činí, a díkybohu za to. Takovejch by mělo bejt víc. Zanedbáváš mě, nekrmíš, necvičíš, nenapájíš?" položil si teatrálně řečnickou otázku a dramaticky povytáhl obočí. "Pak k čertu s tebou! Všechny mizerný páníčky bych jim dal sežrat, těm agresivním vlkodlakům. Ať mají chudáci hafani alespoň jednou v životě z něčeho radost a prokážou, jaký jsou šelmy!"
      "Tak Páteřík je podle vás mizernej páníček, jo?" opáčil posměvačně veterinář. "Zanedbává svoji Bumbrlínu, nedává jí žrát, málo ji cvičí?"
      "Bumbrlína je kapitola sama pro sebe," odsekl netrpělivě Zábuš.
      "Už se zase hádáte, klucí?" zpražil je Tarásek. "Podle mě je Bumbrlína moc hezkej a šikovnej pejsek."
      "Fenka," opravil ho mimoděk Jikavec. "Já jsem jenom chtěl říct, že přes veškerou snahu a lásku je to se psy někdy těžké a s jezevčíkama dvojnásob. Jsou totiž mimořádně inteligentní a překvapivě schopní samostatně řešit i vcelku zapeklité situace. Sám jsem se o tom přesvědčil loni v létě, když za mnou přišel strýc Páteřík s prokousnutou rukou. Kapala mu z ní krev a já se ho pochopitelně zeptal:
      ,Co se vám stalo, pane Páteříku?'
      ,Kousla mě Bumbrlína, potvora jedna,' odvětil. ,Shora mám do ploutve vobtištěnejch dvanáct jejích zubů a sespoda deset.'
      Bumbrlína pochopitelně přicupitala s ním, vesele vrtěla ocáskem a tvářila se jakoby nic.
      ,To ještě můžete mluvit o štěstí,' poučil jsem ho s úsměvem. ,Psi mají totiž dvaačtyřicet zubů. A kousnutí do ruky bolí o hodně míň než do nohy. Ukažte, já vám to zafačuju.'
      ,Není třeba,' ohradil se netypický pacient. ,Proto jsem nepřišel. Zajímalo by mě, esli tahle moje mrcha nemá vzteklinu, že po mně tak vyjela.'
      Ubezpečil jsem ho, že jezevčice určitě vzteklinu nemá, jelikož je zaprvé řádně očkovaná a zadruhé nebyl široko daleko hlášen jediný případ tohoto onemocnění, a to už dobrých deset patnáct let. Jal jsem se tedy strýce vyptávat, jakže se incident seběhl, to abych byl v obraze. Dozvěděl jsem se, že Bumbrlína ležela před domem na zábřežku, a kdykoliv Páteřík vyšel na dvůr, strašlivě vrčela a cenila zuby, což nepochybně nebylo normální. Strýc se samozřejmě šel podívat, co se děje, a zjistil, že fena má před sebou nebohé kosí mládě. Chtěl jí ho vzít - a ona ho rafla.
      Vysvětlil jsem mu, že se zachovala jako typická šelma - ulovila kořist a odmítla se jí vzdát. Jenže Páteřík tohle chování za normální nepovažoval.
      ,Helejď se, Jikavče, vodpusť mi tu upřímnost, hochu, ale v tomhle směru máš mezery ve vzdělání. Bumbrlína je loveckej pes. Na vodebírání zvěře je zvyklá. Tohle není vona. Takovou ji neznám.' Významně se podíval na ryšavou psí postavičku u své nohy. ,Musí bejt nemocná!' uzavřel důrazně.
      I já jsem hleděl na jezevčíka s neskrývaným zájmem, ale ať jsem si jej prohlížel sebevíc, nic mimořádného jsem na něm neshledával. Pro jistotu jsem fenu vyšetřil. Nic. Čítankový obraz zdraví a dobré nálady. Ani hárání nepřicházelo v úvahu. Tím by se dala vysvětlit náhlá neposlušnost.
      A tak jsem nakonec ošetřil Páteříka. Ovázal jsem mu tlapu, jak nejlépe jsem uměl, a přitom jsem mu domlouval: ,Podle mě je všechno v pořádku, pane Páteříku. To se občas stává, že i vzorně vydrezírovaný pes zareaguje jako divoká šelma. Víte co? Jděte teď s Bumbrlínou na procházku, pěkně se uklidněte v lese, a já se u vás tu a tam zastavím a mrknu se, jak se jí daří.'
      Strýc vypadal uchlácholeně. Vytahoval z kapsy portmonku, a prý co že je dlužnej.
      ,Nic. Jako by se stalo,' povídám mu. Ale on že to nejde, že jsem mu poskytl odborné ošetření a kam bych s takovým přístupem přišel, a tak.
      A já na to: ,Ale já jsem veterinář, pane Páteříku. Bumbrlíně nic není a vás si jako pacienta do počítače zaregistrovat nemůžu.'
      ,A proč by ne?' ohradil se strýc dotčeně. ,Třeba ještě s něčím přijdu.'
      ,Protože jste člověk,' chechtal jsem se, ,a ty já léčit nesmím.'
      Poslední slovo měl samozřejmě Páteřík a nebylo jenom jedno. Nakonec jsem ho v sebeobraně, to podotýkám, pánové, do počítače zaregistroval - na dědkovo výslovné přání jako "starého vola chovatelky Boženy Páteříkové".
      Neuběhly ani dva dny a měl jsem ty dva zpátky v ordinaci.
      ,Už zase!' zaburácel jindy vlídný a dobře naložený Páteřík.
      ,Copak?' divil jsem se.
      ,Měla záchvat vztekliny!'
      ,Vzteklina to být nemůže, to už jsem vám vysvětloval. Bumbrlína je naprosto v pořádku.'
      ,Já vím, že to není vzteklina,' oddychoval prudce Páteřík, ,ale Bumbrlína v pořádku není. Má nemoc šílenejch krav!'
      A na potvrzení svých slov vytáhl z igelitky plechovku. Byla to psí konzerva vyrobená z hovězího masa.
      ,Nikde tady nepíšou, že ty krávy, z kterejch to vyrobili, byly testovaný na BSE!' hrozil se Páteřík. ,A já, starej vůl, ji tím krmím!'
      Vysvětlil jsem mu, že ani zde nákaza nehrozí. ,Že ne?' nevěřil mi Páteřík. ,A co když ty mrtvý krávy cpali do toho plechu za nedostatečný teploty a tlaku?' uplatňoval pohotově poznatky, které pochytal v televizi. ,Co když tam zůstaly ty. priony?! A můj chudáček pejsek se tím teď nakazil a šílí. Poženu to do Štrasburku a budu požadovat vodškodný!' vyhrožoval.
      Bylo mi ho tak trochu líto, ale tajně jsem choval podezření, že v tichosti zešílel on. Opět jsem tedy podrobil Páteříka výslechu a zjistil jsem, že ho Bumbrlína zase napadla. Tentokrát ho sice nepokousala, zato jej odmítla pustit na dvoře ke kohoutku s vodou, takže nemohl napojit drůbež. Vrčela, štěkala, kulila oči, zkrátka předpisově zuřila.
      Upřímně řečeno, v té chvíli jsem znejistěl. Zvířata nakažená vzteklinou totiž nesnášejí vodu, přestože umírají žízní. Navíc i pes by teoreticky mohl po pozření hovězího masa. Ale ne, to je nesmysl.
      Navíc údajně zlá a agresivní fena seděla jako obyčejně u nohy svého pána, vyplazovala na mě růžový jazyk a očima se smála.
      ,Jednu věc nechápu, pane Páteříku,' osmělil jsem se. ,Vy mi tu vykládáte, jak váš pes běsní, a přitom mi ho vždycky přivedete do ordinace jako beránka. Jak to děláte?'
      ,Jednoduše,' odsekl očividně rozrušený strýc. ,Dojdu pro vodítko, navléknu jí vobojek a jde se.'
      ,A v té chvíli už není po agresivitě ani památky? Fena reaguje zcela normálně?'
      Páteřík přikývl.
      ,Zvláštní,' vrtěl jsem hlavou. ,V jednu chvíli zcela nevysvětlitelný záchvat zuřivosti a vzápětí nic.'
      ,Může se pes zbláznit?' chtěl vědět Páteřík.
      ,Může,' přisvědčil jsem a v duchu zalitoval, že se veterinární medicína nevěnuje více psychiatrii. Pacienta bych měl, jenže jsem s jistotou nevěděl, který z těch dvou to je, byť favorit se už zvolna rýsoval. Zmocnil se mě vtíravý dojem, že jsem jako doktor kardinálně selhal, a sám jsem netušil proč. A tak jsem poslal ty dva na procházku, aby se uklidnili. Skoro jsem měl chuť se k nim přidat.
      Avšak pronásledoval mě pocit, že tím to neskončilo.
      Nemýlil jsem se.
      Následující odpoledne jsem se hmoždil v kravíně s jednou prvotelkou. Naštěstí to dobře dopadlo, ale byl jsem utahaný jako kůň. Ale znáte to. Když se to., tak se to. Chystám se zrovna odjet, když se na dvůr vřítí dokonale uštvaný Páteřík.
      ,Doktore!' sípe. ,Už zas!'
      Ani mi nemusel nic vysvětlovat. Naložil jsem dědka do auta a drandili jsme k němu. Cestou mi přerývaně vyprávěl, že tentokrát ho Bumbrlína nechce pustit ke králíkům.
      A skutečně. Kdo byl někdy u Páteříků, ví, že ke králičím kotcům se musí takovou úzkou uličkou mezi slepičárnou, holubárnou a kolnou. Jiný přístup neexistuje. Uprostřed cesty stála Bumbrlína, hřbet naježený, oči vyvalené, zuby vyceněné. Teda, pánové, na rovinu - šel z ní strach! Provedla proti nám několik výpadů a my s Páteříkem vždycky poslušně couvli.
      ,Tak co tomu říkáš? Tohle je podle tebe zdravej pes?' zeptal se mě strejc poněkud dotčeně. Bumbrlína potvrdila jeho slova dalším zlověstným zaburácením. Ošklivě rezonovalo v jejím hlubokém hrudníčku.
      Připadal jsem si v koncích. Vzteklina? BSE? Nějaká neurologická porucha projevující se záchvaty agresivity? Nádor na mozku? Napadlo mě, že nejlepší by bylo ji utratit. Třeba bychom byli po pitvě moudřejší.
      ,Jseš namydlenej, co?' zabručel dědek, jako by mi četl myšlenky. ,Tak já ti povím, co jí je. Má psotník! Měl bys jí na to něco dát.'
      ,Psotník není diagnóza,' ohradil jsem se otráveně.
      ,Jak to že ne?' prskal Páteřík. ,Psotník je psí choroba jak vyšitá. Ale tys asi nebyl ve škole, když jste ji probírali, co?'
      Přiznávám, že v té chvíli jsem měl všeho po krk. Opravdu jsem netušil, jak dál. Tohle je jak z Herriota! Milá přátelská fenka se jakoby mávnutím kouzelného proutku promění v běsa a její páníček v nerudného rozumbradu. Už jsem v duchu viděl, jak mě stará Páteříková roznáší po návsi, jako neschopného idiota, který neumí vyléčit jednoho malého psa. Přitom je Bumbrlína zjevně zdravá. Ještě bychom mohli provést rentgeny, laboratorní rozbory. Ale co teď, babo raď! (A Páteříková nikde)
      Zhluboka jsem se nadechl. ,Asi bych ji měl podrobně vyšetřit,' spustil jsem váhavě. ,Kdybyste mohl vyzkoušet ten trik s vodítkem.'
      ,Trik s vodítkem?' nechápal Páteřík.
      ,No, říkal jste, že když přinesete obojek a vodítko, zklidní se a nechá se kamkoliv odvést.'
      ,Jo, to jo,' přisvědčil Páteřík a ztratil se v domě.
      Nato se objevil tak, jak jsem ho důvěrně znal - ve vytahaném zeleném svetru, khaki košili, gumovkách a mysliveckých golfkách.
      Sotva ho Bumbrlína zmerčila, celá se rozzářila - no nesmějte se, ona tak opravdu vypadala! - uhladila hřbet a vítězoslavně zamávala ocasem jako praporem. Rozběhla se k Páteříkovi, ale těsně před ním přilepila zadek k zemi a jenom nedočkavě přešlapovala předníma packama na místě. Páníček jí natáhl přes hlavu obojek, připnul ji na vodítko a triumfálně mi ji přiváděl. Bumbrlína se tetelila blahem, po někdejší agresivitě ani stopy.
      ,Vidíš?' Dědek svítil spokojeností stejně jako ona. ,Vobojek, vodítko a je vyléčená! Jak se vlastně kurýruje psotník?'
      To kdybych věděl, hořekoval jsem si v duchu, ale něco mě napadlo.
      ,Páteříku,' povídám, ,nedošlo u vás doma v poslední době k nějaké dramatické změně?'
      ,To bych řek'!' vyhrkl strýc. ,Bába mi utekla k sestře! A nechala mi všechno na krku, Božena jedna. Bejky, krávy, slepice, holuby, králíky, kachny, husy, pepíno.'
      ,Pepíno?' nechápal jsem.
      ,Jo, pepíno. Je to takový žlutý, hnusně fialově proužkovaný., ani kozy to nechtějí žrát. Nechceš vochutnat? My holt musíme mít všechno. Brambory raný, poloraný, pozdní., hrách raný, poloraný, pozdní., astry nízký, střední, vysoký., ale kdo to má všechno stíhat? Tušíš vůbec, jak dlouho už jsem nebyl v hospodě? Ani to nechtěj vědět! Abych z toho nezačal vrčet. No jo!'
      Páteříka očividně napadlo totéž, co mě.
      Upřel na mě ty svoje upřímný, jakoby věčně uslzený kukadla a povídá: ,Vždyť já zanedbával procházky s Bumbrlínou! Proto mě chtěla, chuděra, sežrat! Já si jí skoro vůbec nevšímal, ještěrky ubohý. A jak mi měla říct, že jo? Musela mě názorně porafat, aby mi to došlo.' Děda se rozplýval dojetím, ale jak se zdálo, měl ve všem úplnou pravdu.
      Jezevčici chyběl starý známý a dobře zavedený řád. Postrádala pozornost svého pána a nejspíš se nudila. Incident s kosem byla zřejmě náhoda. Podařilo se jí ulovit mládě vylétlé z hnízda a z trucu je odmítla odevzdat pánovi. Tohle byla pouze její kořist. Špatná nálada zanedbávané feny překvapivě vyústila v kousnutí a následnou vycházku - byť nejprve k veterináři. Nato si chytrá Bumbrlína vytvořila jednoduchý vzorec - opakovala zdánlivě agresivní chování, aby dosáhla svého. Stačilo zavrčet a naježit hřbet a šlo se ven! Zajímavé je, že schválně volila místa, kde si jí Páteřík musel všimnout a skákat tak, jak ona pískala. Bezděčně vymyslela fígl, jak dostat pána z domu, a ono to fungovalo.
      Přesně tohle jsme si s Páteříkem vyříkali, načež se dědek rozzářil.
      ,Takže žádná vzteklina, nemoc šílenejch krav, ani psotník! Vždyť já jsem si tu svoji potvoru vlastně vždycky vykurýroval sám, že jo?'
      Přikývl jsem, a přiznávám, že se mi ulevilo. Nemám totiž rád hádanky související s mojí profesí.
      ,Ty, Jeníku,' povídá Páteřík, ,v tom případě ti ani nic nedlužím, že jo?'
      ,Kdepak,' smál jsem se, ,jenom Bumbrlíně předepíšu alespoň hodinovou procházku denně, ale až u vás přestane panovat výjimečný stav, doporučoval bych minimálně hodiny tři. Bumbrlína je holt temperament. Jo., abych nezapomněl. A vás vymažu z evidence., tedy. toho starýho vola chovatelky Boženy Páteříkové.'
      ,Toho starýho vola v kompjútru nech!' zarazil mě kupodivu Páteřík. ,Právoplatně tam patří!'
      Když viděl, že nechápu, na vysvětlenou dodal: ,Podívej, co dokáže jeden mrňavej pes - vymyslí fintu, jak mě dostat do lesa. Zato já jsem za celejch padesát let, co jsem se svou ženou Boženou, nevymyslel jedinej fungující fígl, na jehož základě bych se dostal do hospody. Ty, Jeníku, nemohl bys mi taky předepsat nějakej ten cílenej špacír? Třebas za pivní kultůrou. Vitamín B a tak.'
      ,Víte co?' povídám mu, ,až se vaše paní vrátí, zkuste na ni chvíli pořádně štěkat a vrčet. Možná to pomůže. Když vás přivede ke mně, slibuji, že ochotně potvrdím, že jste tady zvlčel, jelikož vám chyběla pořádná náboženská společnost.'
      Netřeba dodávat, pánové, že jsem tím myslel to vaše zbožňované Hubertovo bratrstvo. Hubert přece taky patří mezi svaté, tak proč se k němu kolektivně nemodlit, že?
      Pro všechny řádně zaregistrované ,staré voly' je totiž váš kulturně-sportovní náboženský spolek u mě od nynějška na předpis," uzavřel veterinář svoje vyprávění.
      "Kéž by tohle chtěla hradit zdravotní pojišťovna místo Bohnic!" zasnil se Zábuš a poprvé toho dne se pokrotle usmíval.

Fotogalerie

vychází v 7:46 a zapadá v 15:58 vychází v 14:45 a zapadá v 4:18 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...