Časopis Myslivost

03 / 2007

Borderterier a vodní práce

Lovecký pes 3/2007, str. 10  Ing. Libor TEPLÍČEK
Tento text volně navazuje na článek „Borderterier a přinášení“ otištěný v příloze Lovecký pes časopisu Myslivost 1/06. Po jeho uveřejnění jsem zaznamenal jak kladné ohlasy, tak i nedůvěřivý nebo zvědavý postoj. Nicméně kvalita práce mého psa po absolvování několika honů na drobnou zvěř a s přibývajícími zkušenostmi rostla. Když se mu podařilo úspěšně dohledat několik bažantů v náročných podmínkách, museli i největší škarohlídi tiše připustit, že jeho výkon není náhodný.
Po ukončení první lovecké sezony jsem uvažoval co dál. Svůj záměr předvést Gofiho na všestranné zkoušky jsem zavrhl, protože se na Moravě, jak je již delší dobu smutnou tradicí, žádné nepořádaly. Zaujaly mě však speciální zkoušky z vodní práce (SZVP).
    Myslím si, že dále popisovaný způsob přípravy je možno do jisté míry zevšeobecnit, neboť je použitelný i pro jiná plemena loveckých psů. Aby pes obstál, musí být vybaven základními vlastnostmi, které dělají loveckého psa loveckým psem. To je především dostatečný nos, alespoň průměrná chuť do práce a nezbytná míra temperamentu. Vysoké nároky jsou však kladeny nejen na psa, ale i na vůdce. Pokud je cvičitel trpělivý, dokáže odhadnout povahu psa a přizpůsobit jí i způsob výcviku, pak v kombinaci s množstvím vynaloženého času musí dosáhnout odpovídajících výsledků.
    Na honech býváme občas svědky, že myslivci nekynologové chválí psa svého kolegy, který vyniká nad ostatní a konstatují: "On má dobrého psa".
    To je pravda, ale za velkým výkonem se vždy skrývají hodiny práce, brzké ranní vstávání, pozdní příchody z honitby, mnohdy nekonečné opakování cviku za různých situací, častá zklamání, nové začátky, a opět trpělivé opakování. A pak přijde ten krásný okamžik, když pes na honě slídí v houštině, a z ničeho nic se objeví s dohledaným bažantem v mordě, kterého rychle donese a předpisově odevzdá. Taková chvíle splatí všechny starosti, které jí předcházely.
    S přípravou na zkoušky jsem začal brzy na jaře. V té době jsem měl k dispozici pouze lehký kozlík z lipového dřeva a několik zdivočelých holubů, které máme možnost lovit. Musím říct, že pro počáteční výcvik je to dostatečná náhražka vodní zvěře. Kachna, kterou jsem měl později povolenu ulovit, posloužila pouze k propracování a zdokonalení cviku, v mém případě i k tomu, aby si pes zvykl na vyšší váhu a pro borderteriera ne zrovna ideální rozměry.
    Příprava probíhala hladce. Zde musím uvést zajímavý poznatek. Domnívám se, oč je komplikovanější a zdlouhavější základní výcvik aportu, jak tomu bylo v mém případě, o to je cvik důkladněji propracován a později nedělá sebemenší problémy. Jinými slovy ze slabiny se stane silná stránka.
    Nyní popíši nejdůležitější disciplíny na SZVP.

Dohledávka zvěře
To, co bylo uvedeno výše, se projevilo především v nácviku dohledávky zvěře. Ani jednou se nestalo, že by můj pes zvěř nenašel, nebo ji zapřel. Naopak, jakmile se k původnímu drilu připojila radost z práce, byla rychlost dohledání stále vyšší. Abych disciplínu ztížil, schovával jsem zvěř stále dál a dál od místa vypuštění. Později jsem stupňoval nároky na pohyb v terénu (což je pro drobného borderteriera častý problém), a prostorovou orientaci. Vyhledával jsem husté houštiny, souvislý porost kopřiv, rákosí - zpočátku suché, později ve vodní ploše. Jelikož jsem se nechtěl ukolébat úspěchy, a s vědomím, co jde při výcviku hladce, na zkouškách obvykle ztroskotá, provedl jsem další znesnadnění tohoto beztak obtížného cviku. Začal jsem provádět dohledávku nikoli jednoho kusu zvěře, ale ukrýval jsem do prostoru dva kusy. Tento typ dohledávky jsem pracovně nazval "dvojhoz". Jde při něm o to, aby pes po dohledání prvního kusu neztratil zájem o práci a nepokládal dohledávku za splněnou. A zde začaly první drobné problémy. Pes dohledal první kus. Převzal jsem zvěř povelem pusť, pochválil jsem a. poslal jsem Gofiho s novým povelem "hledej" do houštiny. První reakce mého psa byla naprosto nechápavá. Podíval se jako by říkal: "To snad nemyslíš vážně". Druhá reakce spočívala v tom, že si označkoval nejbližší strom, aby zvěstoval tuto novinu kamarádům. Po dalším povelu, který byl slyšet hodně daleko, zjistil, že přihořívá a raději vběhl do houštiny. Po chvíli se vrátil i s druhým holubem. Takže můj poznatek je - cvičit dvojhozy, kdykoli to je možné. Je to užitečná věc i pro praxi. Často se stane, že v krytině jsou dva i více střelených kusů a dohledat se musí každý. V dnešní době zařazuji do svého repertoáru i trojhozy. Ten poslední se dvěma strakami a jedním bažantem absolvoval můj pes v čase sedmi minut. Podotýkám, že všechny kusy byly vhozeny do hustého porostu křovin ve vzdálenosti asi dvacet až padesát metrů od vypuštění. O správnosti tohoto postupu mě utvrdil článek uveřejněný na stránkách tohoto časopisu v listopadovém čísle, který se týkal komentáře Memoriálu Karla Podhajského. Píše se zde, cituji: "Rybník určený pro vodní práce byl prostorný a dobře zazvěřený, takže kontakt s živou kachnou nebyl problémem. Vypuštěné kachny ale občas směřovaly spíše na suchou zem než na zrcadlo rybníka, a tak k pobavení korony řada psů předpisově přiaportovala a předala živou kachnu. Méně zábavné to ale bylo pro vůdce. Někteří psi totiž měli pocit, že daný úkol splnili a nevěděli proč se do rákosí vracet..." Co k tomu dodat. Kdyby tak znali dvojhozy, asi by takové problémy neměli.

Nahánění v rákosí
Tuto disciplínu jsem cvičil pouze ve spojení s dohledávkou. Dle mého názoru hlavní hnací síla při prohledávání krytiny, ať je jakákoli, je touha psa najít zvěř. Ta je podporována předložením střelené zvěře. Pokud bych cvičil častěji v terénu bez jakéhokoli pachu, nadšení do práce by se mohlo utlumit. Na zkouškách se může stát, že rozhodčí přidělí k nahánění právě takový pustý úsek. Náš pes si ale musí myslet, že tam někde najde pohozenou zvěř. S touto motivací předvede dobrý výkon.

Ochota k práci v hluboké vodě
Rád vzpomínám na období, kdy byl můj pes ještě odrostlejším štěnětem a já jsem ho učil systematickému slídění v poli. Tehdy jsem si neuvědomoval, že právě nacvičuji základy vodní práce. Dnes to nazývám jako suchý výcvik vodní práce. Pokusím se vysvětlit. Jde o to, aby pes reagoval na slovní pokyn "doleva" a "doprava" a takto měnil směr. Toho jsem docílil výcvikem na třicetimetrové šňůře. Když pes slídil, velel jsem například "doleva" a zatáhal šňůru žádoucím směrem. Toto jsem opakoval tak dlouho, až pes pochopil smysl těchto slov a na povel měnil pohyb sám. Význam tohoto cviku jsem docenil právě při vodní práci. Dle mého názoru, pokud pes nevidí na vodní hladině zvěř, je lépe navigovat jej povelem "doleva" nebo "doprava" než používat píšťalku a pokyn rukou. V takovém případě se musí pes po svém cvičiteli otáčet, čímž se vyčerpává, jeho plavání se zbytečně brzdí a postřelená zvěř, v situaci, kdy jsou důležité zlomky vteřiny, uniká. Naproti tomu, když dáte povel "doleva - doprava", pes již sám ví, kterým směrem má plavat, takže jeho práce je plynulejší a rychlejší.
    S vlastní přípravou na tuto disciplínu jsem začal již koncem dubna, když se voda ohřála na přijatelnou teplotu. Bláhově jsem se domníval, že zde nebude žádný problém. Vždyť Gofi v předcházející sezoně dohledal několik kachen z vodní hladiny. Brzy jsem zjistil, že jde o omyl a pochopil jsem, že je velký rozdíl mezi přinášením kachen (a to i bez povelu), které pes vidí padat do vody, a vyhledáním zvěře o níž nemá potuchy. Moje první lekce této disciplíny dopadla poněkud rozpačitě. Pes se po prvním povelu "do vody" na mě tázavě podíval co to má znamenat, když v okolí žádná kačena není. Po druhém povelu jej napadlo, že namočit si tlapky a napít se vlastně není špatný nápad. Na třetí rozkaz si asi řekl: "No dobře, když jinak nedáš, ať je po tvém", a chvíli se brouzdal po břehu, plavat se mu nechtělo. Rozkaz ze svého psího pohledu přece splnil. Na zkouškách se ale za takovou práci dávají nuly...
    A tu mě napadla spásná myšlenka. Položil jsem si otázku: "Co to vlastně je ochota k práci v hluboké vodě?" Je to chaotické plavání ze strany na stranu, kterou pes vyjadřuje svoji radost z letní osvěžující koupele, nebo je to systematické prohledávání vodní plochy zaměřené na nalezení střeleného kusu? Tedy jakási dohledávka ve vodě? Když jsem si toto uvědomil, bylo mi vše jasné. Budu cvičit disciplíny v následujícím pořadí. Jako první přinášení kachny z hluboké vody a po něm bude následovat ochota. Jak jsem naplánoval, tak jsem i provedl. Vhozenou kachnu pes bezvadně přinesl. Pochválil jsem jej, a odložil opodál, aby neviděl na vodu. Kachnu jsem demonstrativně odhodil, až bylo slyšet šplouchnutí. Poté co se uklidnily vlny, přivedl jsem psa ke břehu. On věděl, že kachna spadla někam do rybníka. Na první povel vběhl do vody a plaval. Kachnu našel brzy, protože byla poblíž břehu. Od té doby se jeho ochota výrazně zvýšila. V tomto postupu jsem pokračoval. Postupně jsem prodlužoval vzdálenosti i dobu odložení a tím i čas mezi odhozením kachny a vypuštěním psa. V konečné fázi jsem zařadil i své oblíbené dvojhozy.
    Když se blížily zkoušky a příprava spěla do finále, stala se nám zajímavá příhoda. Kachna byla vhozena do vody. Už se chystám dojít k odloženému psovi, když tu uslyším hlas našeho honebního starosty Josefa Kargera a dalších přátel, kteří se zvědavě přišli podívat jak se nám daří. Zapovídali jsme se. Asi po půlhodině se slovy: "Teď vám to předvedu!", jsem přivedl Gofiho ke břehu. Ale co to, kde je kachna? Přece jsem ji házel do vody. Rozhlížím se na všechny strany, ale marně. Zmizela! Polil mě studený pot. Přece neobživla, asi ji odvál vítr. Ale kam? Se smíšenými pocity blížící se ostudy posílám Gofiho do vody. Pes doplaval asi doprostřed rybníka, pak se otočil vlevo a v tomto směru si to namířil k protilehlému břehu. Pokračoval dál a kopíroval jej. "Tam přece nemůže být!", šílel jsem. Opět jsem se mýlil, Gofi ji našel až pod břehem. Staré kynologické pořekadlo zní: "Když si nevíš rady, nechej jednat svého psa". Na této příhodě chci dokumentovat, že pes, který prodělá tento výcvik, vodu opustí pouze ve dvou případech: pokud najde zvěř, nebo na zavolání cvičitele.

Několik praktických rad
- Aby pes dobře přinášel z vody, musí být důkladně vycvičen v přinášení na suchu.
    - U dohledávky (ať na suchu nebo ve vodě) nesmí pes v žádném případě vědět kde je zvěř. V takovém případě dohledává pouze po paměti, což není účelem.
    - Ochotu k práci v hluboké vodě výrazně zlepší nalezení zvěře.
    - Pokud posíláte do vody psa pro zvěř, kterou nevidí, nikdy neházejte klacky. Může se stát, že váš pes donese vhozenou větev, zatímco kachnu nechá ležet.
    - Zavrhuji i házení kamenů. Ty se sice potopí, ale může se stát jiná věc. Na jednom kachním honě jsem stál vedle svého kamaráda Mirka, který má krátkosrstého ohaře Cara. Psi vynášeli kachny k naší spokojenosti. Zatímco můj Gofi manévroval na pokyn doleva - doprava, kolegův Car se spoléhal na kameny, kterými jeho pán mistrně bombardoval střelené kačeny. Mirek po chvíli ale zneklidněl, začal prohlížet kapsy kabátu, vytahovat věci a něco hledal. Pak se ke mně obrátil a pravil: "Člověče, už mi zase došly kameny, musím si nasbírat nové, přijdu za chvíli." Zanedlouho byl skutečně zpět s hrstí balvanů. Kachny už ale byly na výloži.
    - Dobré aportování více kusů zvěře není jen výsadou retrieverů. Zkušební řády věnované těmto specialistům podrobně popisují různé disciplíny, například navádění na dva kusy pernaté zvěře, dohledávka dvou kusů srstnaté zvěře ve čtverci 50 x 50 m, přinášení dvou kachen - tzv. handling. Jsem přesvědčen, že všechny tyto disciplíny po dobré průpravě zvládnou i jiná plemena psů. Můj borderterier je toho důkazem.

Několik slov na závěr
Speciální zkoušky z vodní práce jsme zvládli v první ceně s vysokým počtem 96 bodů na třetím místě v konkurenci ohařů.
    Často se diskutuje, které plemeno loveckého psa je vhodnější. Pokusím se na tuto složitou otázku odpovědět. Řekněme, že měřítkem výkonnosti by mohl být ve vztahu k vodní práci počet přinesených kachen. V naší honitbě míváme bohaté výřady, takže není výjimkou, že pes musí aportovat i několik desítek kachen. Náš myslivecký hospodář Jan Neuhauser pečlivě sleduje výkony našich psů. Dle jeho statistik je schopen v našich podmínkách dobrý ohař přinést kolem čtyřiceti kachen. Můj borderterier přinesl nejvíce třicet jednu kachnu. Podle mého názoru je to maximální počet, který s ohledem na svou drobnou postavu dokáže jednorázově přinést, (včetně předpisového odevzdání). Během dohledávky musím vystihnout, kdy Gofimu ubývají síly a umožnit mu krátký odpočinek. Obvykle stačí pět až deset minut, během kterých se proběhne a může pokračovat. Když uvážíme, že při své hmotnosti osm kilogramů aportuje třicet kachen, přičemž hmotnost každé je přibližně jeden kilogram, jednoduchým výpočtem zjistíme, ze tento malý pes přinese zhruba čtyřnásobek své vlastní váhy. Přibližně dvacetikilový ohař dokáže při čtyřiceti kachnách donést pouze dvojnásobek své váhy. Musím tedy konstatovat, že se borderteriér v běžných podmínkách svým výkonem vyrovná i ohařům. Nutno si ale uvědomit, že pracuje naplno, zpravidla bez rezerv.
    Na volné hladině je rychlost plavání teriéra díky jeho malé velikosti v porovnání s ohařem nižší. Naopak jeho silnou stránkou je prohledávání těžko přístupného terénu, například ve vodě napadaného klestí nebo větví, kde je jeho hbitá subtilní postava výhodou. Rovněž vyniká v podplavávání převislých břehů, které často vyhledávají postřelené kachny jako "bezpečnou" skrýš.
    Na úplný závěr chci říci, že ve stále se měnících podmínkách výkonu práva myslivosti si teriér buduje pevné místo vedle ohaře, a to nejen při dohledávkách drobné zvěře, ale je mu zdatným konkurentem i při úspěšné vodní práci. Dále chci popřát všem kynologům loveckých plemen, kteří nemají svého psa jen pro okrasu, mnoho zdaru při výcviku a neochvějnou víru, že trpělivost přináší ovoce.

Fotogalerie

vychází v 7:47 a zapadá v 15:58 vychází v 15:10 a zapadá v 5:27 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...