Časopis Myslivost

03 / 2007

Odpověď na otevřený dopis pana Karla Pfeifera

Lovecký pes 3/2007, str. 14  Miroslav MATĚJKA – člen KK ČMMJ Praha
Odpověď na otevřený dopis pana Karla Pfeifera
Na zasedání kynologické komise ČMMJ jsem byl pověřen zpracovat odpověď kynologické komise na otevřený dopis pana Karla Pfeifera uveřejněný v příloze časopisu Myslivost Lovecký pes č. l z roku 2007. Vybrán jsem byl patrně proto, že jsem byl členem i minulé KK, která úpravu zkušebních řádů pro lovecké psy iniciovala.
Úvodem chci říci, že obsah jmenovaného dopisu byl probrán na jednání komise, byl součástí programu zasedání, i když nepodstatnou. Komise konstatovala, že některé výtky jsou opodstatněné, avšak ještě před zveřejněním otevřeného dopisu byla většina chyb a nedopatření ZŘ projednána a bylo rozhodnuto, že tyto nedostatky budou v dalším vydání ZŘ odstraněny. Samozřejmě jen ty, které nezmění podstatu ZŘ, který byl schválen kromě jiného i Sborem zástupců, jakožto nejvyšším orgánem ČMMJ. Jde především o "tiskařského šotka", který si zařádil například v záměně slov, nebo jejich vynecháním, či v gramatických chybách. Než se vyjádřím k některým myšlenkám a tvrzením v dopise, musím připomenout podstatnou skutečnost, která ovlivnila změny v ustanoveních ZŘ. Jde o připomínky kynologů, které přicházely komisi po celou dobu úprav ZŘ. A ta nebyla krátká. Trvala dva roky. Samozřejmě, že nemohly být všechny návrhy akceptovány, protože byly často naprosto protichůdné a tak je pochopitelné, že jsme se setkali s otázkami typu: "Na co byla tak široká diskuse o novelizaci ZŘ, když moje připomínka nebyla vzata v úvahu?". Rukama mi prošlo hodně připomínek, námětů a návrhů na úpravu ZŘ, marně však vzpomínám, že by tam bylo něco v tomto smyslu od pana Pfeifera. Je to škoda, protože, jak je zřejmé z otevřeného dopisu, je pisatel detailista, ba co dím, až puntičkář. Jeho postřehy však mají jeden zásadní nedostatek - mají zpoždění. Plně na ně lze aplikovat ono známé "Po válce je každý .". Možností k podání návrhů bylo dost a času také. Vyzývali jsme ke spolupráci kynology přímo i prostřednictvím OMS a chovatelských klubů. Někteří toho využili, jiní méně, někteří vůbec a čekali, až bude vše hotové a pak se do tvůrců pustili. Kdo vlastně jsou ti "tvůrci"? Pan Pfeifer nás obvinil z nekompetentnosti a na jednom semináři rozhodčích nás dokonce jeden z účastníků nazval "hlavami pomazanými, které novelizovaly ZŘ". Odpověděl jsem mu (byl jsem totiž pověřen vedením onoho semináře), že jsme normální myslivci a kynologové, kteří jen o dost více pracují nejen pro sebe, ale také pro ostatní myslivce a kynology. Dovolte, abych jen stručně konstatoval, že v minulé KK, která iniciovala změnu ZŘ, zasedali čtyři předsedové OMS a pět předsedů KK OMS rozmístěných rovnoměrně po celém území ČR. Všichni členové byli rozhodčími z výkonu loveckých psů nejvyšší kvalifikace a co je snad nejdůležitější - byli výkonnými myslivci a kynology. Obdobně je tomu i v současné KK.
    A nyní k některým tvrzením pana Pfeifera v otevřeném dopise.
    Přinášení vlečené zvěře na dálku. Pan Pfeifer klade otázku, proč autoři posledních ZŘ, v části určené pro ohaře, nahradili název "vlečka" nesmyslným, práci psa nevystihujícím, nesrozumitelným názvem "Přinášení vlečené zvěře na dálku". Tady je odpověď: Název této disciplíny nevymysleli autoři posledních ZŘ, nýbrž autoři ZŘ z roku 1979, schválených dne 2. 11. 1979, tehdejším FV MS v ČSSR. Do té doby, tedy ještě ve ZŘ z roku 1971, se používal název "vlečka". Ke změně názvu této disciplíny došlo na základě častých problémů při jejím posuzování, neboť se hodnotila přesnost s jakou pes stopu sleduje. Subjektivita při posuzování byla tak rozdílná, že tato disciplína byla příčinou častých neshod i protestů. Ono opravdu bylo pro rozhodčí těžké zapamatovat si například na strništi či posečené louce trasu, kudy byla zvěř vlečena. Nosově vynikající psi si z dvakrát lomené trasy udělali "svou trasu", která tu vlečením zvěře danou trasu vůbec nepřipomínala. Právě tito psi byli často neprávem poškozeni výrokem rozhodčích, že vlečku přesně nesledovali, jak to požadoval ZŘ. Tehdy obě vlečky (se srstnatou i s pernatou zvěří) byly dvakrát lomené. Aby pes získal známku 4, musel přesně sledovat celou vlečku, pro známku 3 musel sledovat 2/3 atd. Vzhledem ke shora uvedeným problémům při posuzování této disciplíny byl název změněn na "přinášení vlečené zvěře na dálku". V jejím popisu se říká: "Není při tom důležité, jak pes sleduje stopu, ale s jakou dychtivostí a ochotou přijde ke zvěři, uchopí ji a co nejrychleji přinese vůdci".
    Tak jako pan Pfeifer, ani my se nechceme pouštět do filologických úvah, nicméně musíme reagovat na pisatelovy jazykové názory. Takže právě tak jako nelze současně přinášet zajíce, který je vlečen na provázku, ale lze jej přinést až po ukončení vlečení, nelze současně jíst právě vařené brambory, ale až po uvaření, a přesto jíme vařené brambory či kynuté knedlíky, nadívané kuře atp. Z filologické exposé pana Pfeifera je zřejmé, že ve svém otevřeném dopise kynologické komisi nehledal pouze věcné nedostatky, ale také vši. Jako věcnou připomínku je možno brát uvedení chyb k disciplíně "přinášení vlečené srstnaté zvěře na dálku v poli". Je tam nadbytečné, neboť chyby v přinášení jsou vyjmenovány v disciplíně "přinášení zvěře", právě tak jako nesprávné uvedení názvů některých disciplín vodní práce.
    Pobarvené stopy: Práce na pobarvených stopách při LZ, VZ a vrcholných soutěžích ohařů má prověřit schopnost psa sledovat stopu poraněné spárkaté zvěře. Jako zkušený myslivec jistě pan Pfeifer ví, že ke skutečnému dosledu spárkaté zvěře v myslivecké praxi má i úspěšný pes ze zkoušek i vrcholné soutěže ještě hodně daleko. Je skutečností, že na uměle založené stopě má pes více pachových podnětů, než jen pach kapané barvy (např. MRK, MKP), nebo vepřové krve (na běžných LZ, či VZ). Nemůžeme s určitostí říci, že převažujícím je pach barvy. Jsou tam lidské stopy, je tam narušený povrch půdy, porušený rostlinný pokryv atp.
    V myslivecké praxi z toho zbyde jen pach barvy a zpravidla zklamání u nezkušeného kynologa. Zapracování skutečně spolehlivého psa na dosled vyžaduje ještě mnoho trpělivosti i pracovních příležitostí. Předběžnou průpravou k tomu však jsou nepochybně uměle zakládané pobarvené stopy. Obdobně je tomu i u stop poraněné drobné zvěře.
    Není ani v rozporu, jak uvádí pan Pfeifer, v ustanovení ZŘ o tom, že "Dohledá-li pes postřelenou pernatou zvěř po stopě na vzdálenost alespoň 100 kroků, nebo zvěř srstnatou na vzdálenost alespoň 200 kroků, hodnotí se jeho práce jako splněná disciplína dohledání a zároveň jako splněná disciplína přinášení zvěře srstnaté nebo pernaté na dálku" s obdobnou situací, kdy pes dohledá a přinese střelenou kachnu při disciplíně "Nahánění a dohledávka střelené nebo postřelené kachny v rákosí". V obou případech totiž musí ještě splnit disciplínu dohledávka pohozené zvěře. V obou případech se započítávají obě dohledávky a výslednou známkou je průměr těchto dílčích známek.
    Soulad ZŘ s vyhláškou MZe č. 244 byl velkým problémem při novelizaci ZŘ. Je nemožné splnit na jedněch zkouškách požadavek "ve všech přírodních podmínkách", vyjma zkoušek všestranných. Při PZ nevyhledáváme zvěř v lesním prostředí, právě tak jako při LZ nepracujeme na poli a vodě. Těžko je možné představit si jednodenní zkoušky, které by tento požadavek splňoval.
    ZŘ nejsou platné jen pro vůdce a rozhodčí, ale také pro pořadatele zkoušek. Ono totiž bývá problémem na většině okresů najít takovou honitbu, nebo sousedící honitby, kde je dostatek drobné zvěře a také vhodná vodní plocha s rákosím. Kynologická komise vycházela jak z těchto předpokladů, tak i z pověření MZe č. 1/2002, které mimo jiné říká: "ČMMJ se při organizování zkoušek bude řídit platnými právními předpisy upravujícími danou problematiku." a to tím, že iniciovala zakotvení požadavku na pořádání dostatečného počtu zkoušek na všech okresech v usnesení Sboru zástupců, které je pro Okresní myslivecké spolky závazné. Jak se tato iniciativa KK a potažmo plnění usnesení SZ uskutečňuje, o tom svědčí plán kynologických akcí, který je každoročně zveřejňován v časopise Myslivost. Počet PZ, LZ a SVP, které se vzájemně doplňují, aby byla splněna litera zákona, je takový, že umožňuje její úplné naplnění. A ještě k nadbytečnosti LZ pro ohaře. KK přistoupila až po živé a dlouhé diskusi k tomu, aby se barvářských zkoušek pro slídiče, nebo jezevčíky a teriéry mohli zúčastnit i ohaři.
   
    Důvody, které byly proti účasti:
    1. ZŘ BZ pro uvedená plemena je poměrně snadný ke zvládnutí pro ohaře, než pro tzv. malá plemena. Především disciplíny "odložení" a "práce na pobarvené stopě". Je všeobecně známo, že nacvičit odložení např. u jezevčíka nebo teriéra je nepoměrně těžší než u ohaře, právě tak jako práce na pobarvené stopě, kdy pes pracuje jako oznamovač nebo hlasič. Z výsledků těchto zkoušek víme, že tam, kde se jich zúčastnili také ohaři, byli také většinou vítězi, právě ze shora uvedených důvodů, a to není zase až tak spravedlivé.
    2. Každé zkoušky jsou jakýmsi kynologickým svátkem a možností zhlédnout práci psa toho kterého plemene ve větší šíři a to jistě účast ohaře na barvářských zkouškách malých plemen nesplňuje. Nakonec převážily důvody opravňující ohaře k účasti na uvedených BZ.
   
    Konečně absolvování jarního svodu jako podmínky účasti na zkouškách ohařů. Tato povinnost u ohařů vychází z požadavku převážné většiny chovatelských klubů a až na výjimky nejsou k tomu připomínky ze strany kynologů.
vychází v 7:41 a zapadá v 15:59 vychází v 13:29 a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...