Časopis Myslivost

01 / 2008

Bígl v českém lese

Lovecký pes 01/2008, str. 14  Vladimír TANCÍK
Patří bígl do českého lesa? Názory mezi mysliveckou veřejností se liší. Jedni, kterých je více, považují toto plemeno za společenské, vhodné pouze k procházkám na vydlážděných chodnících, maximálně pro agility (sport – překonávání překážek spolu s vůdcem na speciální dráze). Menší, druhá část, se domnívá, že bígla lze pro některé práce v lese využít. Cílem tohoto příspěvku je podat čtenáři komplexní pohled na chov a uplatnění bígla v myslivecké praxi. Samozřejmě čtenář nemůže očekávat velké teorie, ale spíš zevšeobecnění vlastních zkušeností z chovu a využívání tohoto plemene v myslivecké praxi. Snahou je též vyvolat diskusi té části myslivecké veřejnosti, která má zkušenosti s chovem tohoto plemene. Rád bych se rovněž zmínil o výcviku psa pomocí elektronického obojku, což je téma v současné době hodně populární a kontroverzní.
Historie plemene Přibližně 450 let př. n. l. se starořecký autor Xenofob zmiňuje o malém plemenu, které nápadně připomíná bígla. Ze 17. století jsou známy již zcela konkrétní údaje o bíglech z pera W. Sommervilla. Plemeno se podle dostupných informací vyvinulo křížením harriera, kdy nejmenší jedinci byli vybíráni pro další chov a plemenitbu. V té době se bíglové vyskytovali ve variantě hrubosrsté, drátosrsté a hladkosrsté. Od počátku byl bígl oblíben u anglického královského dvora. Uplatnění našel bígl při honu na zajíce v jejich přirozených podmínkách, pod názvem "beagling." Poprvé byl bígl vystavován v roce 1860 v Birminghamu. O třicet let později byl založen anglický Beagle Club. Jaký je bígl? Nebudu se dlouze zabývat exteriérem, protože vzhledem k současné oblíbenosti plemene mezi lidmi jsou bíglů plné ulice. Snad jen větu na připomenutí. Barva je zpravidla trikolórní (bílá - černá - hnědá), velikost od 33 do 40 cm, kvadratický rámec. Jedno je však jisté, bígl vyžaduje minimální nároky na ošetření srsti po procházce v lese, a to v jakémkoli terénu. Hladká srst na sebe neváže, s výjimkou bláta a vody, žádné nečistoty typu chomáčů bodláků, semena trav a podobně. Pokud se vracím z lesa za mokra, očistím psa od hrubých nečistot a otřu ručníkem srst. Běžně stačí kartáčovat srst jednou či dvakrát týdně. Před výstavami tuto činnost provádím častěji, aktivizuji tukové žlázy a srst je poté lesklejší. Pravděpodobně každé plemeno má ve vínku nedostatky. Problémem bíglů je jejich notorická nenasytnost. Kdykoli svým psům přinesu cokoli k jídlu, mají hlad. Je jedno, o jaké jídlo jde, bígl není vybíravý. Osvědčuje se mi kombinovat kvalitní granule s vařeným krmivem. Může se jednat o zbytky ze zpracování masa jemně povařené a přidané do vařených těstovin či rýže. Pozor na ovesné vločky, ty způsobují průjem. Snad každý chovatel psů ví, že nevhodným krmivem jsou brambory, tudíž se jim vyhýbám. Názor chovatelů, že mnou uvedená kombinace granulí a vařené stravy způsobuje průjmy, se mi nepotvrdil. Musí se však používat kvalitní surovina pro přípravu vařené stravy - hovězí srdce, hovězí chrupavky, vepřové nožky (dají se předkládat samostatně). Povaha Na co asi čtenář čeká, je popis jeho povahy. Stačilo by napsat milý, kamarádský, bystrý, veselý a především neagresivní a přiměřeně poslušný. První čtyři vlastnosti bígla jsou zcela srozumitelné. Nevím o případu, který by se jim vymykal. Bíglům je často vytýkána malá poslušnost. Ano, jistě bíglové jsou méně poslušní než služební plemena (německý ovčák, rotwailer) nebo i lovecká plemena, především ze skupiny ohařů. Přesto jsou poměrně úspěšně zvládatelní. Jak už jsem zmínil, může být s některými jedinci problém, ale to považuji za zcela přirozené. Při učení poslušnosti je třeba v první řadě psa motivovat a následně být důsledný. Důslednost je při výcviku mimořádně důležitou součástí práce. Jinak si pes zvykne, že když cvik neprovede, nic se nestane. To ale odporuje přirozenému chování zvířete, které je jako šelma zvyklé začlenit se do smečky, respektovat zvyky, podřizovat se a plnit své funkce. Druhá výtka části myslivců míří k bíglově menší agresivitě či ostrosti u zvěře. Nerad bych obě vlastnosti směšoval, ale vidím v nich jistou souvislost. V žádném případě nemusí mít budoucí majitel plemene obavy z případné agresivity vůči lidem nebo jiným psům. Viděl jsem psa, myslivecky velmi populárního plemene, zakousnutého do ruky vlastního pána, když chtěl sáhnout na dohledaného srnce. To se snad u bígla nemůže stát. Ostrost na zvěř je u bígla opravdu, paušálně vzato, malá. Často se zamýšlím nad příčinami, ke kterým se vrátím později. Výcvik bígla Je opředen řadou mýtů a polopravd. S výcvikem svých psů jsem začal ihned po jejich pořízení. Jednou ve dvou, podruhé v šesti měsících. Samozřejmě, čím dříve, tím lépe. V prvním případě jsem cvičil psa. Poslušnostní cviky nečinily žádné potíže s výjimkou přivolání. Toto je typický problém bíglů. Jeho pověstné: "Slyším tě, snad přijdu" je největším problém jak při výcviku, tak v praxi. Ze zkušeností svých kolegů i svých mohu potvrdit, že výcvik feny je jednodušší. Feny jsou poddajnější. Na druhou stranu si myslím, že pes si déle pamatuje. Obecně je nácvik poslušnostních cviků bígla stejný jako u všech ostatních plemen zařazených do kategorie honičů. Domnívám se, že jinak je tomu u loveckých disciplín. Mám na mysli dohledávku na nepobarvené stopě. Zde jsem dlouho nechtěl věřit zkušenějším chovatelům, že bígl je mimořádný v kvalitě nosu. Už při prvních nácvicích jsem však zjistil, že nos má bígl excelentní a není s ním nutno dlouho cvičit práci na stopě. Pes vypracovává stopu s nízkým nosem, lehce, soustředěně, přesně a velmi rychle. Výše uváděné vlastnosti bígla a popsaný způsob výcviku poslušnosti, spolu s lokalitou bydlení a provozem na pozemních komunikacích, mě vedly k úvaze a později k nákupu elektronického výcvikového obojku. Možná je lepší zvolit termín bezpečnostní obojek, než výcvikový. Využívat elektronického obojku (EO) k výcviku je příjemné - pohodlné, málo pracné, účinné a rychlé. Pro čtenáře, který považuje tento způsob práce za týrání psů uvádím, že se jedná o holý nesmysl. Samozřejmě za podmínky, že pes je všestranně zdravý a cvičitel se nerekrutuje z řad psychopatů. Pro představu. Jde o výboj, který lze poměřit se "zabrněním" způsobeným například při vystupování z vozu statickou elektřinou. V případě použití EO dochází k posílení získaného reflexu, což lze jednoduše zapsat jako "povel - neuposlechnutí - výboj." Asi největším problémem u těchto psů je přivolání a odvolání ze stopy v případě štvaní zvěře. Pro "napravení" psa stačí z 15 stupňové škály přibližně 3. stupeň na přivolání a 8. stupeň pro odvolání ze stopy. Výkon povelu je téměř okamžitý. Názory na použitý stupeň výboje se liší. Někteří cvičitelé preferují co neslabší, jiní silnější výboj. Z vlastní zkušenosti uvádím, že bígl i německý ovčák - psi reagují už na druhý stupeň výboje. Feny bígla a výmarského ohaře reagovaly až na signál kolem čísla 8. Stran případného týrání je pro mě nejdůležitějším argumentem bezpečnost psa. Zranění psa automobilem přinese nepoměrně větší, krutější a trvalejší následky než "mrsknutí" elektronickým proutkem. Při výcviku používám EO minimálně. Neustále je třeba mít na paměti, že odměna je pro bígla silnější než rána v jakékoli podobě. K EO si dovolím ještě jednu poznámku. Osvědčilo se zvolit raději profesionální výrobek, s dobrým uchycením k vodítku, vodotěsný, bez zbytečných výstupků a antének. Ušetřených několik tisíc při počáteční investici se následně nevyplácí při hledání ztraceného přijímače nebo psa. Anténky psa zneklidňují, zachytávají se o větve, trpí poškozením. Amatérsky zhotovené zařízení nemají dobrou hydroizolaci, jsou poruchové, mohou probíjet. Ostrost Jednou z příčin může být vytržení psa z původního prostředí Anglie, kde byl vyšlechtěn jako honič, pracující ve smečce. Chování psa v rámci rozdělení rolí ve smečce je odlišné. Má zkušenost je taková, že při vypuštění více psů, je jejich odvaha a ostrost několikanásobně vyšší. Další příčinou je neustálá tendence zespolečenšťovat plemeno na tak zvané "gaučové" psy. Tím se nepodporuje lovecká povaha psa, vytrhává se z přirozeného prostředí a ztrácí kvality. Na tomto se úspěšně podílí všichni, kdož mají s chovem tohoto plemene něco společného. Každý svou měrou. Nebudu v tomto příspěvku analyzovat podíl viny na popsaném stavu. Prádlo se má prát doma. Skutečností zůstává, že každé změkčení normy bígla poškozuje. Považuji za naprosto zcestné přemýšlet nad vypuštěním zkoušek z výkonu jako podmínky pro uchovnění. Ti, kteří s touto myšlenkou přicházejí, mají jen jednu starost - vydělat, ne na chovu, ale na množení plemene co největší peníze. Budoucnost plemene jim nečiní žádných starostí. Chápu na druhé straně společenský vývoj, který se bíglů v mnohém dotkl. Dnes je více bíglů vidět na cvičištích canis crossu či agility než v lese a to je jistě ta lepší varianta. S největší pravděpodobností bude prospěšné minimálně přemýšlet nad založením sekce myslivecky vedených psů v rámci Beagle clubu ČR. Aby se bígl stal myslivecky populární a více prospěšný, bude se muset mimo popsané změnit i cenová politika chovatelů plemene. Psa za desítku tisíc korun si průměrný český myslivec zatím koupit nemůže a nechce. Při nástrahách lovu je to celkem logické. Budu velmi rád, ozve-li se nějaký myslivec se svými zkušenostmi nebo nápady. Očekávám všemožné reakce s přesvědčením, že různorodost názorů nás všechny (nejen chovatele bíglů) může obohatit a přimět k přemýšlení. Kdo by se rád podíval na práci bígla, toho mohu pozvat za pořadatele na Barvářské zkoušky honičů Beagle clubu ČR do Brumovic u Opavy. Každý první víkend měsíce září je zde pořádá BC ČR ve spolupráci s MS Slezská Hořina (viz. www.beagleclub.cz). Od příštího roku se pravděpodobně organizace a místo zkoušek bude měnit, ale dotazy na adresu mysliveckého sdružení s uvedením mého jména lze posílat stále.

Fotogalerie

vychází v 7:45 a zapadá v 15:58 vychází v 14:24 a zapadá v 3:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...