Časopis Myslivost

02 / 2008

Psí život

Lovecký pes 2/2008, str. 9  Jarda B. NOVOTNÝ
Konečně je sobota a konečně se dočkal. Bad, jezevčík drsnosrstý, můj kámoš a věrný přítel. Nepotřebuji kalendář, ve čtvrtek mě nespustí z očí a v pátek mám dojem, že ho mám stále na vodítku.
V sousedním sdružení pořádají, jako každoročně, "Velký hon", tedy naháňku na černou se vším všudy. Při nástupu zní náhorní planinou procítěné halali, všichni ztichnou a s rukou a s kloboukem na srdci hledí kamsi do dáli. V hlavách se mihnou vzpomínky na celoroční práci, mnohahodinová čekání na zvěř a více či méně úspěšné lovy. Letos se k halali nepřipojil ani jeden ze psů, jako by i oni cítili tu slavnostní chvíli. Vše je dopředu připraveno, zazní "Lovu zdar" a jde se do první leče. Pak druhá, třetí, psi zaštěkávají, hlásí, sem tam padne rána. To Kozel, část pohoří obklopující kravařskou kotlinu, nám, ač neradSS, vydává svá tajemství. Naháňka se chýlí ke konci a značně obtížný terén se podepisuje na všech. Je nástup, výřad, předseda všem děkuje za účast a za vše, co se povedlo. Lovu a lesu zdar a opět se nese halali již ztichlým revírem. A pozvání k poslední leči si nikdo nenechá ujít. I já se těším, jak u dobrého jídla a moku vše znovu probereme. Ukládám pejska do teréňáku, má toho plné "kecky". A to ještě ve třetí leči, k mé nesmírné radosti, prozkoumal vyježděnou, ale naštěstí prázdnou noru. Neuběhlo ani pět minut a zvoní telefon, volá hospodář našeho sdružení. "Máme postřeleného divočáka, potřebujeme pejska. Co ty na to?" Jářku, jdu se optat, co na to on. Spí a ani neslyší jak otvírám auto. Jeho sluch, tak jako můj, již také odchází kamsi do dáli. Zlehka mu ťuknu na nos. Jeho pohled je jasný, přesto jedeme. Na místě nás již čekají, opatrně vyndám pejska a do ruky beru barvářský řemen. Pomalým krokem křížíme pobarvenou stopu. Udělal ostrý obrat vpravo a nabral pach. Chytil se. Mě neošálíš, kámo, znám tě již dvanáct let. Vždyť je to tvoje práce, koníček, tvůj život. A víš co, běž si sám, v tomhle jsi lepší než já, nepotřebuješ obojek ani vodítko, už jsem ti to párkrát zvoral. Pomalým, ale jistým krokem nás vede. Rozestoupili jsme se, sem tam jasná barva, žádné stříkance. Jasné svalové zranění. Obcházíme první houštinu, je mi divné, že postřelený divočák v ní nezalehl. Bad ale svým klidným krokem nezaváhal a jde stále dál. V mládí by lítal jako "pošuk" a křižoval stopu, dnes nám předvádí profesorský dosled. V dalším vzrostlém smrčí se zamotává, chvíli váhá. Zastavujeme se, ale pejsek v klidu prochází mezi náma a pokračuje dál. Barva se ztrácí. Asi po dalším kilometru u velké rozsáhlé louky ho zastavujeme. Těžko mu vysvětlujeme, že prase má ještě tolik síly a že ho necháme jít dál. Již za tmy se vracíme na poslední leč, kde bujaré veselí je již v plném proudu. Neděli Badík prospal, ale jeho únava byla tak velká, že viróza si našla cestu do jeho malého tělíčka. Příští víkend jedu sám a jako předsunutý střelec jsem ani nesundal flintu z ramene. Po návratu domů se mnou do středy nemluvil, ve čtvrtek už pokukoval. Dnes je pátek a já mám dojem, že ho mám na vodítku. I takový je psí život!

Fotogalerie

vychází v 7:47 a zapadá v 15:58 vychází v 15:10 a zapadá v 5:27 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...