Časopis Myslivost

03 / 2008

Srbský honič a jeho využití pro loveckou praxi

Lovecký pes 3/2008, str. 13  Rostislav SOJA
Srbský honič je spolu s istrijským, posávským, jugoslávským trikolorním a jugoslávským planinským honičem jedním z pěti krátkosrstých variant balkánských honičů. Mimo ně jsou známy ještě dvě hrubosrsté, a to bosenský a istrijský hrubosrstý honič. Srbský honič patří mezi milé, přátelské a laskavé plemeno s živým temperamentem. Je velice spolehlivý a často až pozoruhodně přívětivý. Ve společnosti lidí je bezproblémový a ke psům snášenlivý. Jedná se o vytrvalého lovce, především v obtížném terénu.
Tak nějak by se dalo v kostce charakterizovat plemeno honiče, které již v roce 1905 popsal Franz Laska. První standard byl vypracovaný v roce 1924, a srbský honič je v něm popisován jako pes střední velikosti a robustní konstituce. Délka jeho těla, měřena od bodu ramen k hýždím, je o 10 % větší, než jeho výška v kohoutku. Standard uvádí pro psy výšku 46 - 54 centimetrů, u fen 44 - 52 centimetrů. Jeho hmotnost se pohybuje v rozmezí 19,5 - 20,5 kilogramu. Srbský honič se vyznačuje krátkou, hustou srstí silné struktury, na celém těle dobře přiléhající. Zbarvení je červené, od odstínů žlutočervené až po rezavou, s černým pláštěm nebo sedlem. Svěšené uši, střední šířky i délky, jsou vysoko posazené. Oči má střední velikosti, oválného tvaru, okraje víček jsou velmi tmavé. Silný krk měří přibližně jako hlava, jeho horní část je mírně klenutá. Záda má svalnatá, rovná a dlouhá. Ocas, jenž se směrem ke konečku postupně zužuje, dosahuje úrovně hlezen. Přední i zadní končetiny jsou rovné a rovnoběžné. Upřednostňuje se energický a rychlý krok. Srbský honič se používá pro lov lišek, jelenů a divočáků. Vyzdvihuje se silný, hluboký hlas a jeho vhodnost při použití jako barváře. V České republice jsou v současnosti registrováni a pro loveckou praxi využíváni pouze dva srbští honiči. Rád bych se s Vámi proto podělil o svoje zkušenosti s tímto starým balkánským plemenem. Nechci však, aby tento článek byl výzvou pro srovnávání s jinými loveckými psy. Chci jen představit toto plemeno tak, jak jsem ho měl možnost, za poměrně krátkou dobu dvou let, poznat. Lovecké vlohy se u těchto psů projevily již v mládí. Psi nikdy nepřešli bez povšimnutí čerstvou stopu zajíce či srnčí zvěře, které je v našich podmínkách asi nejvíce. Zpočátku jsem mladé psy, ve snaze držet jakoukoliv čerstvou stopu, podporoval. Důraz jsem kladl především na chuť nahánět a hlavně důsledně se vracet po stopě zpět. Ve věku asi 9 měsíců jsem dopřál pejskům první kontakt s černou zvěří v obůrce. Již předtím však úspěšně zvládli přípravu na BZH, hlavně práci na umělých nepobarvených stopách černé zvěře. Od počátku byl patrný rozdíl v jedincích, kdy starší fena byla poctivější při práci na stopě a mladší pes razantnější při práci na černou v obůrce. Od věku jednoho roku se pravidelně účastníme společných naháněk, především na černou a vysokou zvěř. Psi rychle pochopili, že za srnčím se nemá cenu dlouho hnát, a rychle se po stopě vraceli zpět do leče. Brzy jsem se naučil poznávat barvu jejich hlasu, takže teď již většinou bez potíží vím, zda se ženou za zajícem nebo zaštěkávají zvěř černou. Při dohledávání postřelených kusů se nerozpakují zvěř uchopit a držet do mého příchodu. Vždy však jdou na zvěř, jak se říká, "odzadu". Při důsledném vedení by z nich byli zajisté vynikající barváři, jejich výborný nos je k tomu předurčuje. Osobně ale tuto práci raději přenechávám psům specialistům. Pokud v mládí "šlapete" do psů chuť pracovat na čerstvé stopě, stěží po nich můžete chtít, aby pracovali na stopě staré osm a více hodin. Jejich doménou je a bude neúnavné nahánění zvěře v těch nejtěžších podmínkách. Jejich vytrvalost a chuť do práce již obdivovali nejedni myslivci v našem okolí, jejichž pozvání na lovecké akce jsme rádi přijali. Tímto jim patří naše díky. Věřím, že se tak bude kvalita práce těchto psů jen zvyšovat.

Fotogalerie

vychází v 7:48 a zapadá v 15:58 vychází v 15:42 a zapadá v 6:38 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...