Časopis Myslivost

05 / 2008

Psi španělských revírů 9. Ibizský podenko

Lovecký pes 5/2008, str. 6  Ladislav ŠABATKA
Podle španělských mysliveckých časopisů a informací španělských myslivců zpracoval a přeložil Ladislav Šabatka ________________________________________________________________ Ibizský podenko je veden v katalogu FCI ve skupině V. - Špicové a původní plemena – pod číslem 89. Neudivuje, že ve Španělsku, kde vždycky bylo a nyní se opět objevuje mnoho divokých králíků, je nejcharakterističtější španělský lovecký pes specialistou pro lov tohoto hlodavce. Podenkové jsou určitě nejuniverzálnější skupinou španělských loveckých psů, kteří by byli úspěšní i za hranicemi země. Jejich štíhlost a urostlé tělo, lovecké vlohy, jejich inteligence a temperament je předurčují k tomu, aby v revíru vítězili.
Podenko je pes, pro kterého život bez lovu je životem beze smyslu. Adaptoval se do prostředí, ve kterém vyrůstal a byl schopen sám sebe uživit loveckou vášní jako žádný jiný z loveckých psů. Z těchto důvodů byl ve středozemí nazýván velikánem lovu. Příznivé podnebí, mírné a vlahé zimy umožňovaly polodivoký vývoj podenků. Proto ani kontakt s člověkem v tomto směru nebyl potřebný. To mu vtisklo temperament, živou citlivost a nezávislost v lovu. V divočině byl stále "v přetlaku" a připravený. Jeho povahové rysy ho předurčovaly k jedinečnému a nenapodobitelnému způsobu lovu. Jestliže ve Španělsku dal lov hojné pernaté zvěře vzniknout četným rasám stavěcích psů, jako byl například navarrský pačón, burgoský perdigéro, mallorský nebo galicijský perdigéro (některé z těchto ras se bohužel v 19. století z revírů vytratily), pak na druhou stranu, co se jiného dalo očekávat v evropské zemi s hojností králíků, než rozvoj psů s vynikajícími vlohami k lovu srstnaté - již zmíněných podenků. Rodina podenků zahrnuje i velmi dobře známé rasy jako cirneco, nebo nově vyšlechtěné a moderní rasy anglické, např. pharaon hound. Je však obecně známo a uznáváno, kde se chovají nejlepší variety těchto psů. Při výzkumu podenků došli odborníci ke shodě, že to jsou psi španělští. Sem zahrnujeme ibizského podenka, který je nejvíce znám ve světě, podenka z Kanárských ostrovů, podenka iberijského a také andaluzského, s varietami malagueňo, campanero, maneto, atd. Téměř všichni by potřebovali podrobit studiu a standardizaci. Rozdílné ekosystémy a dědičnost daly možnost vzniku a rozvoje morfologických a psychických rysů zvířat. To se samozřejmě týká i psů. A jestliže docházelo k odchylkám v temperamentu, pak to bylo zpravidla vlivem špatných zásahů člověka do výběru chovných jedinců. Podenkové patří ke skupině psů, jejichž vývoj nejvíce ovlivňovalo prostředí v místě jejich výskytu. Silně je poznamenaly také jejich vzory fyzikálně-psychické. Jsou ve své podstatě utvářeni přírodou a výborně adaptováni na prostředí horského klimatu, ze kterého pocházejí a kde vliv člověka byl minimální. Tam mohou přežít bez jeho ochrany a pomoci. Potravu si jsou schopni obstarat individuálně "za pochodu", nebo ve smečce. Loví více nosem a sluchem, než zrakem. Podenkové jsou rozšířeni po celé středozemní pánvi a myslivci si je velmi považují. To není věc náhodná. Je to především pro jejich odolnost při mezních teplotách v regionu a to se netýká jen letních extrémů, ale i zimního období. Váží si jejich schopnosti lovit všechno. Koroptve, zajíce a speciálně králíky v jakémkoliv terénu. Výborně se přizpůsobují práci ve smečce při lovu velké zvěře a zvláště pak velmi dobře spolupracují s myslivci. To nemůže žádné jiné plemeno nahradit. V zemi, tak myslivecky činné a bohaté jako je Španělsko je přirozené, že myslivec chtěl vždycky mít psa, který by mu umožnil lovit zvěř od králíka po jelena, od křepelky po divočáka. A tuhle schopnost našel u podenka. Lov s podenky je v každém regionu tak trochu zvláštní a osobitý. Kdo je ale viděl lovit králíky na středozemní vrchovině, kde není příliš vysoká křovinatá krytina, kde vystavují v souzvuku jedni s druhými, nutně musel být překvapen jejich loveckou zběhlostí a dovedností. Způsob lovu králíků, který španělští myslivci označují jako "a mano" (do ruky) a používají k tomu psa na králíky vycvičeného, je jednou z jeho nejatraktivnějších forem. Podenko k tomu používaný by měl mít tvrdou srst, měl by být odolný, schopný dřít se celý den v pahorkatině, živý, nebojácný a jít do trnitého porostu, tam, kde je králík jistý. Mnoho psů zvěř velmi slušně vystavuje a přináší, ačkoliv ji často bez problému i zadáví. Zatímco psi prohledávají křoví, střelec se postaví na světlinu, aby měl dobrou možnost výstřelu. Během tohoto způsobu lovu má střelec mluvit co nejméně, protože podenko se orientuje sluchem. Ve své zemi původu (ostrov Ibiza) se ibizský podenko používá výhradně k lovu drobné, protože na ostrovech velká zvěř není. Naopak to je na španělském poloostrově; tam se zúčastňuje naháněk. Na ostrovech Mallorca, Ibiza, Cabrera a Formentera se ještě praktikuje lov beze zbraně, chvatem, což je považováno za nejnoblesnější lov s podenky. Používá se jeden pes, dvojice, nebo skupiny do 6 až 8 psů. Úspěšnost tohoto lovu je zaručena tím, že podenko je jediný pes, který loví sluchem, nosem i zrakem. To z něj dělá specialistu na srstnatou. Lov králíků beze zbraně se dělí do následujících fází: hledání, vystavení, pronásledování, chvat a odevzdání. Všechny fáze probíhají bez vlivu vůdce. Někteří podenkové se po náročném období lovu už zdráhají za králíkem jít. Na ostrovech pro tuto situaci mají své výrazy a závěry, které by ústy starého českého fořta zněly: "...je překrálíkovanej, nech ho vorazit!" Pak nezbývá nic jiného než ho skutečně nechat několik měsíců od králíků odpočinout. Tohle si podenkové nesou ze starých časů, když se živili sami a věděli, že přežít znamená zároveň nepřetahovat se. Před zahájením lovu se podenkům sundavá obojek, aby se za něj nezachytili. Ti se pak s nastraženým sluchem a zrakem tiše rozptýlí do krytiny a slídí do té doby, než se první z nich pevně zastaví s nastavenými slechy a upřeným zrakem míří před sebe. Tělo má při tom napnuté, zadní běhy pevně zapřeny, prut zvednutý a předními hrabe, aby kus zvedl. Ten vyběhne a podenko z vysokého skoku často dopadá na zem s králíkem v mordě. Když se pokus nepodaří a králík začne utíkat, pak podenkové předvedou nezapomenutelné divadlo. Jakmile vběhne pod porost a podenko tam za ním pro svou velikost nemůže, začne přes něj skákat jako klokan, aby ho uviděl a uslyšel. Po zadních a napřímen to dokáže mnohdy pěkně daleko. Na poloostrově se podenko používá také "k pušce". Má za úkol zvěř zvednout. Někteří lovci používají podenka také k lovu koroptve, kterou z počátku vystaví. V Andalusii se zase podenkové používají při lovu zajíců s galgy (chrty). Pes zajíce zvedne, pak okamžitě vybíhá dvojice galgů, kteří ho chytí. Jakmile zhasne, podenko jim ho vezme a přinese pánovi. Je dobře známá obtížnost hledání při nízké vlhkosti prostředí. Na tom se podepsalo i kácení lesů. Pak se často, nejen v Extramaduře a Andalusii, ale i v Kastilii a Levante, nahrazují sabuesové a griffoni podenky. Přizpůsobivost podenků a změna způsobu lovu se uplatňuje i podle ročního období a působícího podnebí. Je-li chladno a vlhko, řídí se svým výborným nosem, zatímco je-li země suchá a horká, řídí se nejvíce sluchem. Žádný jiný pes to není schopný dokázat. Mixomatóza, která téměř králíky zdecimovala, byla pro podenky velikým nebezpečím. Protože bylo potřeba lovit jinou alternativní zvěř, například i zajíce, potřebovali myslivci rychlejší psy. Neváhali a začali křížit ibizského podenka s galgem. Výsledkem byl pes, který se při lovu neuměl orientovat sluchem, ztratil schopnost skoku bez vybídnutí a do leče chodil bez odvahy a statečnosti. Naštěstí to všechno dopadlo dobře.

Fotogalerie

vychází v 7:49 a zapadá v 15:58 vychází v 16:21 a zapadá v 7:49 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...