Časopis Myslivost

02 / 2009

Rozhodčí pro posuzování exteriéru psů

Lovecký pes 2/2009, str. 12  Vladimíra TICHÁ
Práce rozhodčího pro posuzování exteriéru i výkonu psů je krásná, zajímavá a leckdy nevděčná. Vše, co se rozhodčích týká, je bedlivě sledováno a často i kritizováno. Z hlediska chovu psů jsou nežádoucí rozhodčí, kteří posuzují příliš mírně a např. na výstavách znají jen známku výbornou. Mezi některými vůdci a vystavovateli zase nebývají příliš oblíbení ti, kteří posuzují přísněji. Výše uvedený citát z půvabné knížky pana Čapka dokazuje, že na téma „rozhodčí“ se hovořilo i před sedmdesáti lety.
Činnost rozhodčích pro posuzování exteriéru psů se řídí celou řadou předpisů. V prvé řadě je to Řád FCI pro rozhodčí pro posuzování exteriéru psů a Řád pro jmenování rozhodčích pro posuzování exteriéru psů ČMKU. Oba specifikují požadavky, které je třeba splnit, než se někdo rozhodčím stane a je třeba říci, že to současní adepti nemají vůbec jednoduché. Musí mít odchováno nejméně pět vrhů plemene, kterým začínají, musí mít praxi z výstav a musí projít teoretickými zkouškami. Zkoušky jsou dvě, vstupní a závěrečná, a důkazem jejich náročnosti je výsledek posledních vstupních testů, na kterých uspěla jen polovina uchazečů. Občas se ozývají hlasy, že požadavky jsou přehnané a nesmyslné a že to tak dřív nebývalo. Skutečnost je úplně jiná. I ti, kteří se ucházeli o funkci rozhodčího před mnoha lety museli splnit celou řadu věcí. I tenkrát musel mít žadatel odchováno pět vrhů a musel mít na výstavě předveden a slušně oceněn určitý počet psů. Ani tenkrát nebyly zkoušky snadné a kdo si pamatuje přístup legendárního pana Novotného ví, že nikomu nedal nic zadarmo. Posuzování exteriéru psů spadá do pravomoci Českomoravské kynologické unie a zkoušky jsou společné pro čekatele od všech plemen. I na těch posledních se setkali uchazeči, kteří chovají plemena společenská, pracovní a samozřejmě i lovecká. Je potěšitelné, že právě lidé od loveckých plemen přišli vesměs výborně připraveni a že pochvalu zaslouží i jejich vystupování. Jeden ze zkoušejících hovořil o "štábní kultuře myslivců" a myslel to jako poklonu. Máme tedy šanci mít nové rozhodčí. Leckterý z nich se zdá být velmi slibný, ale o kvalitě jeho práce budou rozhodovat nejen jeho odborné znalosti, ale i šance, kterou dostane. Otevřená je totiž otázka, jak často bude posuzovat, tedy zda bude mít vůbec příležitost získat potřebnou praxi. Pravdou je, že nedostatek příležitostí se netýká jen těch, kdo začínají, ale i rozhodčích, kteří zkoušky složili dříve. Počty výstav pořádaných v České republice jsou poměrně vysoké. Přesto se zdá, že celá řada rozhodčích se na žádnou výstavu nedostane. Od chovatelů, majitelů psů a zástupců klubů často zaznívá kritika na to, že posuzuje ten a ne někdo jiný a hledají se důvody, proč tomu tak je. Způsob delegace rozhodčích na výstavy je dán Směrnicí pro delegování rozhodčích pro posuzování exteriéru na výstavy psů (viz. www.cmku.cz - Řády a předpisy). Uvedená směrnice specifikuje, kdo má právo na který typ výstavy rozhodčího navrhnout a také jak to je s vyplácením nákladů na něj. Návrhy rozhodčích na výstavy jsou řešeny následovně: Návrh rozhodčích na výstavy přísluší: a) výstavy oblastní a krajské - pořadateli v rámci možností ve spolupráci s chovatelskými kluby; b) výstavy speciální a klubové - pořádajícímu chovatelskému klubu; c) výstavy národní a mezinárodní - chovatelskému klubu pro dané plemeno. Pokud je v rámci ČMKU pro jedno plemeno více klubů a nedojde mezi nimi ke shodě, určí rozhodčího pořadatel. Pravidla jsou celkem jasná, jsou ale stále jen teorií. Je třeba si uvědomit, že směrnice hovoří o návrhu a že konečný výsledek mohou ovlivnit různé faktory. Na klubových a speciálních výstavách je situace celkem jednoduchá. Klub platí a klub tedy i rozhoduje, kdo bude posuzovat. Složitější to je u ostatních typů výstav. Otázka rozhodčích je důležitá nejen pro majitele psů, chovatelské kluby a rozhodčí samotné, ale i pro pořadatele, a to zvláště pro pořadatele výstav národních a mezinárodních. Právě oni musejí hledat rovnováhu mezi počtem přihlášených psů a počtem rozhodčích. Celkem jednoduché to je u početnějších plemen nebo u klubů sdružujících více plemen. Pokud se běžně na výstavu hlásí 70 - 80 beaglů, není problém rozhodčího navrženého klubem na výstavu také delegovat. Stejná je situace u celé řady dalších plemen. Za všechna je možné jmenovat jezevčíky, retrívry, anglické kokršpaněly nebo skupinu teriérů. Daleko složitější to je u plemen méně početných nebo plemen, jejichž zástupci se hlásí na výstavy v menším počtu. Řeč je například o plemeni hannoverský či bavorský barvář nebo německý krátkosrstý ohař a český fousek. Jen těžko je možné očekávat, že pořadatel s nadšením přivítá rozhodčího, který bude mít v kruhu 10 - 15 psů. Občas se stane, že v jednom kruhu po sobě posuzují dva rozhodčí. Je to určité řešení, ale praxe učí, že to je řešení značně problematické. Střídat druhého kolegu v kruhu není žádná slast, a to zvláště v okamžiku, kdy svoje plemeno posuzuje s vědomím, že má málo psů, tak pomalu, že druhý rozhodčí už nemá možnost se vejít do předepsaného časového limitu. U národních a mezinárodních výstav provádějí návrh rozhodčích chovatelské kluby. Výstavním řádem je přesně stanoven termín, dokdy tak mají udělat. Návrh se podává na klubům předem rozeslaných formulářích. Nikdo se tedy nemůže vymlouvat, že o tom nevěděl. Přesto celá řada klubů návrh nepodá, a když se jejich členové bouří nad výběrem rozhodčích, tak příslušní funkcionáři neřeknou: "Omlouvám se, chyboval jsem" ale "To víte, to ti pořadatelé výstav si tam někoho dali". Druhým velkým problémem je neschopnost klubů se dohodnout. Zvláště to platí u plemen, která jsou chována ve více klubech a každý klub navrhuje sám za sebe, a to často i několik rozhodčích. Pořadatel pak stojí před problémem, koho že má na posuzování zvát, když má vybírat z x lidí a přitom se nejedná o plemeno, které by aspoň naplnilo celý výstavní kruh. Poslední celkem smutnou záležitostí je skutečnost, že na některých návrzích je u všech výstav uvedeno jedno jméno, a to většinou jméno toho, kdo za klub návrh podává. Právě toto byl důvod, pro který ČMKU přijala pravidlo, že klub může jednoho rozhodčího navrhnout na národní nebo mezinárodní výstavu maximálně dvakrát. Je logické, že pořadatelé výstav hledají rozhodčí, kteří posoudí plný výstavní kruh, v současné době tedy přibližně 50 a více psů. Z jejich pohledu je to otázka potřebného prostoru a otázka ekonomická. Pořadatel platí rozhodčímu cestovné, platí mu kapesné, platí pronájem výstavní plochy, někdy i vytápění hal, platí i personál ve výstavním kruhu a pokud se jedná o méně četné plemeno, brání se tomu, aby nesl celé náklady sám. S tímto problémem do určité míry počítá i výše uvedená směrnice, která dává chovatelským klubům možnost na základě písemné smlouvy náklady spojené s posuzováním rozhodčího zaplatit nebo na ně dohodnutou částkou přispět. Formulace "do určité míry" je správná, protože pořadatel výstavy samozřejmě jen neplatí, ale také vybírá poplatky a jen minimum výstav se o vybrané "korunky" s chovatelskými kluby podělí. Pravdou ale je, že u některých výstav se peníze posunují dál a využívají se například při pořádání různých zkoušek a soutěží. Otázka delegování rozhodčích na výstavy není určitě jednoduchá a ti rozhodčí, kteří začínají, na tom nejsou nijak růžově. Začínají totiž od jednoho plemene a pokud to není plemeno početné, není velká šance, že se ve výstavním kruhu objeví častěji. Názorů na to, co je či není správné a jaké by bylo ideální řešení, zaznívá celá řada a návrhy to jsou leckdy neproveditelné. Existují ale možnosti, jak situaci ovlivnit ku prospěchu všech zúčastněných. Kluby samozřejmě mohou výše uvedené náklady na rozhodčího a jeho posuzování zaplatit nebo se na nich alespoň podílet. O takový postup většinou není zájem a vzhledem k finanční situaci klubů to není realizovatelné na všech výstavách. Další způsoby řešení se dají shrnout pod jedno slovo "spolupráce". Pokud je u určitého rozhodčího napsáno, že se jedná o společný návrh více klubů, bývá návrh respektován. Nemusí to být jen společný návrh klubů pro stejné plemeno. Pokud se domluví např. kluby německých krátkosrstých ohařů, s klubem českých fousků a dlouhosrstých ohařů nebo klub chovatelů teriérů a kluby chovatelů jagdteriérů je pravděpodobné, že plemena v uvedených klubech sdružená naplní výstavní kruh. V takovém případě bude pořadatel výstavy těžko prosazovat rozhodčího jiného a pravděpodobně o to nebude ani mít zájem. Znamená to ale, že je třeba sáhnout po rozhodčím s více aprobacemi, a to je další kámen úrazu nebo také námět na spolupráci klubů. V Řádu pro jmenování rozhodčích je jasně stanoveno, že bez souhlasu chovatelského klubu si nemůže rozhodčí rozšiřovat aprobaci na jeho plemeno nebo plemena. V řadě případů to ale funguje tak, že příslušní funkcionáři prostě člověku odjinud souhlas nedají. Chovatelské kluby, které chtějí, aby jejich rozhodčí měli vůbec nějakou možnost uplatnění, by měly k rozšiřování aprobací změnit přístup. Asi není rozumné přecházet od maltézského psíka k jagdteriérovi nebo od francouzského buldočka k anglickému setrovi, ale plemena v rámci jedné skupiny FCI k sobě přece mají velmi blízko. Není pravděpodobné, že ten, kdo špičkově hodnotí německého krátkosrstého ohaře, bude mít velký problém s posouzením výmarana nebo münsterlanda a bude-li to rozhodčí hodný toho jména, určitě si rozdíly mezi jednotlivými plemeny dobře uvědomí. Tím není řečeno, že každý, kdo udělal zkoušky na jedno plemeno, by měl mít automatické právo na to získat postupně celou skupinu FCI. Existuje ale celá řada rozhodčích věci znalých a rozhodčích s "okem", tedy schopností správně vyhmátnout klady i zápory hodnoceného psa. S těmi je třeba pracovat, ty je třeba školit a těm je třeba rozšiřovat aprobace. Není možné si říkat, že pokud panu XY či dámě XZ rozšíříme aprobaci, budou posuzovat oni, nikoliv já. Dobrý rozhodčí vyzrává delší dobu a není to o boji kdo z koho, ale o tom, kdo po nás starších nastoupí. Pravdou ale je, že rozhodčí s větším počtem aprobací jsou některými lidmi velmi odsuzováni. Kritici si většinou neuvědomují, že rozhodující není počet aprobací, ale přístup rozhodčího, jeho ochota se učit, sledovat plemeno a na každou výstavu se připravit. Je celá řada "rádoby specialistů", které vidíte pouze na výstavě, kterou posuzují a přijet se podívat na výstavu jinou, považují za ztrátu času. To, že se jednotlivá plemena vyvíjejí, že se leckdy mění jejich standard a přístup k hodnocení a že se změnila i technika posuzování jim často uniká. Jsou samozřejmě i rozhodčí s větším počtem aprobací, kteří na tom jsou úplně stejně. Podobná situace jako u posuzování exteriéru je i v případě výkonu. Prostě to není o aprobacích, ale o lidech.

Fotogalerie

vychází v 7:52 a zapadá v 15:58 vychází v 19:24 a zapadá v 10:41 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...