Časopis Myslivost

05 / 2009

Použití španělů v české myslivosti

Lovecký pes 5/2009, str. 12  Mgr. Jan NOVÁK
Úvod Ve svém příspěvku bych se chtěl zaměřit na téma, které je na jedné straně páteří chovu loveckých španělů v České republice, na druhé straně je to téma kontroverzní, vyvolávající diskuzi po několik desetiletí nejen v naší zemi, ale také napříč Evropou. Chci se zaměřit na způsob použití španělů při lovu v České republice, chci zdůvodnit, proč lovíme se španěly „jinak“ než v zemi původu. Zaměřím se také na tolik diskutovanou vlohu „hlasitost“ loveckých španělů a pokusím se vysvětlit, proč na této vlastnosti trváme, proč ji potřebujeme. Budu diskutovat fenomén „chovné podmínky“, vysvětlím, co tím Klub chovatelů loveckých slídičů sleduje a proč na nich trváme.
Historie loveckých španělů v České Republice Chceme-li správně pochopit minulé i současné využití anglických španělů v naší zemi, musíme se stručně zmínit o české myslivosti a chovu loveckých psů. Historie české myslivosti je úzce spjata s historií středoevropskou, především však německy mluvících zemí. Německo, Rakousko, v menší míře Švýcarsko vždy silně ovlivňovaly veškeré dění v českých zemích, myslivost nevyjímaje. Tato skutečnost se projevila i ve výběru a použití loveckých psů. Konec 19. a začátek 20. století byl v českých zemích obdobím, kdy prim v loveckém psářství držela plemena ohařů, především německých. Tito ohaři byli u myslivců velmi oblíbeni, ať už díky svým výkonům, impozantnímu vzhledu nebo z dlouholeté tradice. V té době panoval jakýsi podvědomý názor, že ten pravý, univerzální a tudíž nejlepší pes je ohař. To logicky ovlivnilo nazírání a vytyčení směru tehdy rodící se české kynologie. Použití loveckých psů v myslivosti, vypracování zkušebního řádu a následné zkoušky loveckých psů vycházely z práce ohařů, která byla jakýmsi obecným modelem správně vedeného psa. Vždyť ještě v šedesátých a sedmdesátých letech se každé lovecké plemeno na zkouškách posuzovalo podle jednotného zkušebního řádu. Také tolik diskutovaná hlasitost byla do zkušebních řádů a do chovných podmínek zařazena mimo jiné také proto, že měla být protikladem vystavování u ohařů. Mozaiku tehdejší české lovecké kynologie doplňují jezevčíci, alpští jezevčíkovití brakýři, v menší míře barváři a nově dovážení velšteriéři a foxteriéři. A do této situace se v České republice začínají objevovat první lovečtí španělé. Vedle výše uvedených loveckých plemen psů si španělé museli vybojovat místo na slunci a přesvědčit myslivce o své všestrannosti. A k velkému překvapení se to podařilo. Dovolte mi tedy, abych stručně načrtl časovou linku výskytu španělů na našem území podle dosažitelných pramenů. Anglický špringršpaněl První nejstarší zmínka se datuje v roce 1875, kdy se u nás objevil pes typu špringršpaněla a s největší pravděpodobností byl dovezen českou šlechtou z Velké Británie. Z počátku se ASS vyskytoval ojediněle, a teprve ve třicátých letech minulého století se oficiálně uvedl, tehdy se v české plemenné knize objevují první záznamy štěňat. Po druhé světové válce se špringr objevuje stále častěji a vyloženě průlom nastal v šedesátých letech dvacátého století, kdy si anglický špringršpaněl začal získávat stále větší množství nadšených obdivovatelů a příznivců mezi českými lovci. Anglický kokršpaněl První kokři byli do našich zemí dovezeni již v roce 1910. Největší rozvoj u kokrů evidujeme ve dvacátých a třicátých letech minulého století, kdy si získávali popularitu svými loveckými výkony a atraktivním vzhledem, a také byli velmi silně propagováni jejich nadšenou majitelkou a chovatelkou, paní Milenou Štěrbovou. Mezi dvěma světovými válkami byli kokři, v menší míře angličtí špringršpanělé, velmi populární. V této době si je s oblibou pořizovali lesníci a kokři byli používáni k lovu mimo jiné také kvůli hlasitému nahánění v lesních houštinách. Lovci je hojně využívali a anglický kokršpaněl patřil vedle již zmíněných ohařů a jezevčíků početně k nejrozšířenějším loveckým plemenům. A právě oblíbenost anglických kokrů jim paradoxně nejvíc ublížila. Kokry si začala pořizovat nemyslivecká veřejnost. Anglický kokršpaněl se tak stával více výstavním, a tudíž společenským psem. Tato situace, jak můžeme vidět, přetrvává dodnes. Velšpringršpaněl Velšpringr k nám byl dovezen v roce 1963 a během velmi krátké doby se jeho chov velmi rychle rozšířil. Toto nové plemeno na sebe upozornilo svými loveckými a výstavními úspěchy. Spolu se svým bratrancem, anglickým špringršpanělem, si toto plemeno začalo získávat srdce českých a slovenských lovců. Americký kokršpaněl Americký kokr se u nás objevil v roce 1976. Díky svému exteriéru začal konkurovat svému příbuznému, anglickému kokrovi, a stal se z něho vyloženě výstavní, a tudíž společenský, pes. Jako lovecký pes prakticky nenašel žádné uplatnění, protože myslivci o takového loveckého psa neprojevili zájem. Ostatní lovečtí španělé Další lovečtí španělé, jako clumber, irský a americký vodní, sussex a field španěl se k nám začali dovážet koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let. K lovu jsou však využíváni jen sporadicky, častěji můžeme vidět v myslivecké praxi a na zkouškách loveckých psů clumberšpaněly, irské a americké vodní španěly. Clumbři jsou ceněni pro svou klidnou práci při slídění v těžším terénu, pro skvělé výkony při přinášení střelené zvěře a pro výbornou práci na barvě postřelené spárkaté zvěře. Irský a americký vodní španěl pak vynikají při vodní práci. Čeští a slovenští lovci, kteří lovili s anglickými španěly, se od počátku snažili o organizování chovu a lovecké činnosti, a tak v roce 1924 vzniká Spolek chovatelů loveckých španělů, jehož hlavní činnost spadala do Prahy a jejího okolí. Díky popularitě španělů pak v roce 1935 vzniká Československý klub pro lovecké španěly s působností po celém území tehdejšího Československa. Současný Klub chovatelů loveckých slídičů je vlastně nástupnickou organizací zmíněných klubů a vznikl v roce 1958. Mohli bychom se zeptat, jaké byly důvody, že lovci si do našich zemí začali přivážet lovecké španěly. Domnívám se, že to bylo především z následujících příčin. Španělé se nejdříve začali objevovat na panstvích české šlechty, která jejich práci mohla vidět u svých šlechtických příbuzných v Rakousku, Německu, Francii a Anglii. Sympatický vzhled a především způsob práce loveckých španělů musel vyvolat silný dojem. Dalším faktorem byl ráz krajiny na českých panstvích. Ten byl podobný krajině domoviny španělů - mírně zvlněná rovina, pole, louky, remízky a lužní listnaté lesy. To vše bylo nesmírně příznivé pro výskyt, chov a samozřejmě lov drobné a spárkaté zvěře, kde se španělé osvědčovali vedle tehdy už známých a tradičních loveckých plemen jako byli angličtí setři, němečtí a čeští krátkosrstí a hrubosrstí ohaři. Zpočátku byli španělé drženi v rukou šlechty, popřípadě jejich lesnického a loveckého personálu. Od nich se dostali do vlastnictví střední třídy (lékaři, velkostatkáři, úředníci) a teprve v meziválečném a poválečném období se dostávají do rukou širší veřejnosti, zejména městských myslivců. Můžeme konstatovat, že šťastným řízením osudu to byli od prvopočátku právě myslivci, které kromě elegantního vzhledu oslovily především lovecké vlastnosti těchto španělů. Jak už jsme si řekli, v době, kdy tón v české lovecké kynologii udávali ohaři, to musely být mimořádné výkony, kterými na sebe angličtí lovečtí španělé upozornili. Řekli jsme si, že v podvědomí českých lovců byl ideálním psem pes všestranný, a tak lovečtí španělé se v našich zemích používali převážně k lovu drobné pernaté, srstnaté a vodní zvěře, ale také k lovu a dosledu veškeré spárkaté zvěře. Svými mimořádnými výkony tak dokázali, že to jsou opravdu všestranní psi. Pro českého lovce to byla úžasná výzva, pracovat s takovým psem, a tak si lovecký španěl začal budovat respekt, uznání a výsostné místo v žebříčku české lovecké kynologie. Současnost loveckých španělů v České republice Už jsme si řekli, že lovečtí španělé byli a jsou v ČR chováni výhradně jako psi určení k lovu a měli by zůstat i nadále loveckými psy. Jednotlivá plemena španělů za tímto účelem vznikla a měla by takto být chována. Chováme-li loveckého psa, vytváříme, udržujeme a zdokonalujeme zároveň i jeho exteriér. V této souvislosti je dobré si uvědomit - a na to se v poslední době zapomíná - že exteriér loveckého španěla je exteriérem lovce. Po celá staletí právě práce loveckých španělů "modelovala" jejich současný vzhled, tedy exteriér. Chovatelé všech loveckých psů se řídili heslem - prací ke kráse, nebo chcete-li "výkonem ke standardu". Soustředili se na posilování loveckých vloh. Vidíme tedy, že exteriér spolu s výkonem šly vždy "ruku v ruce". Lovecká práce španělů vždy utvářela jejich typickou povahu. A výkonný lovecký pes byl samozřejmě pes zdravý. Bezvadný exteriér, výborné lovecké vlohy, typická povaha a zdraví - to jsou cíle, které jasně deklarovali čeští chovatelé loveckých španělů, organizovaných v KCHLS. Na rozdíl od zemí jako jsou Velká Británie či Německo, kde v chovu španělů došlo k rozdělení na pracovní a výstavní linii, náš KCHLS si i nadále klade za svůj hlavní cíl chovat lovecké španěly jako tzv. "dual purpose" - tj. lovecké psy pro krásu a práci zároveň. V této souvislosti je dobré se zmínit o velmi důležité věci, jakou je rozdílný pohled na práci loveckého španěla v našich zemích a v zemi původu. Zde dochází k diskuzi, nedorozumění a k různým výkladům standardu anglických španělů. Skutečnost je však mnohem pragmatičtější - nejdůležitější moment všech sporů a nedorozumění vychází totiž z rozdílného způsobu lovu a následného používání loveckého španěla v lovecké praxi v konkrétních zemích. Na tuto skutečnost reagují také tzv. Reglementy A + B, podle kterých probíhají zkoušky loveckých psů. Velmi důležité je uvědomit si, že oba "Reglementy" odrážejí víceméně už zmíněné způsoby lovu a používání španělů v daných zemích. Základní rozdíl je v tom, že v zemích Reglementu A - FCI by měl být pes po nalezení zvěře nebo její stopy absolutně v klidu a teprve na povel vůdce vyráží do akce. Hlasité sledování zvěře nebo její stopy je absolutně nežádoucí. Pes je prakticky stále v absolutním kontaktu s vůdcem. Opakem toho všeho je lovecká praxe zemí Reglementu B - FCI, kdy kontakt psa s vůdcem není tak těsný, vyžaduje se samostatná spontánní práce při slídění a při nalezení zvěře nebo její stopa její hlasité sledování. Podíváme-li se na práci španělů v zemi původu, připomíná to spíše práci ohaře. Problém je v tom, že klid před nalezenou zvěří je pro ohaře přirozenou záležitostí. Ohař zvěř "vystavuje", a toto vystavování je jeho vrozená vlastnost. Na rozdíl od španěla, jehož "klid před zvěří" je výsledek ovládání psa vůdcem, to znamená, že se jedná o záležitost výcviku. O takovéto práci psa se mluví jako o typické. Nemyslím si to. Přirozeným projevem loveckého španěla je totiž zvěř po nalezení vypíchnout, vyplašit a pak ji hlasitě pronásledovat. Toto je typická práce španěla. A právě těchto vrozených vlastností si kdysi středoevropský lovec všiml a využívá je pro svůj způsob lovu. Český způsob lovu je opravdu odlišný od způsobu lovu v zemi původu, a to logicky nese odlišný pohled na práci loveckého španěla, která vlastně vychází z potřeby konkrétního použití. Velká Británie, tedy země původu, vytvořila standardy svých loveckých španělů, které odrážely (reagovaly na) způsob lovu, který byl a je v Británii typický. Domnívám se, že to však vůbec neznamená, že by se španělé neměli používat jinak, pro jiný způsob práce v jiné zemi, pokud požadované vlastnosti má, prokáže je a následně upotřebí.

Fotogalerie

vychází v 7:45 a zapadá v 15:58 vychází v 14:24 a zapadá v 3:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...