Jestliže se zamýšlíme nad prací smečky, zjistíme, že se jedná o celistvý živý a mnohafunkční organizmus s nepřekonatelným vrozeným pudem predátora, o lovce založeného na nejúčelnějším a nejúčinnějším společenství, jaké kdy existovalo. Připustit a tolerovat, že se tak perfektní lovecký mechanizmus adaptuje na potřeby jedenadvacátého století, sice můžeme, ale stále musíme především respektovat velkou důležitost lovu. Byl by omyl přisoudit druhotný význam práci smeček a bylo by ještě větším omylem, kdybychom tam nenechali místo alanům, tradičním účastníkům lovu.
Mluvit o alanech je jako mluvit o mýtech, legendách, pravěké historii španělských loveckých kast, které jednoho dne dobyly svět a předaly své dědictví rasám moderním, jako jsou španělé a ohaři. Španělsko dalo punc starým velkým chvatovým plemenům, jako je například dogo de Burgos (burgoská doga), býčím psům ze Salamanky, extramadurskému alanovi, kterého popsal ve svých knihách Corvarsí a chvatovým psům z oblasti Madridu, kteří byli používáni v býčích arénách a kteří byli nesprávně nazýváni španělskými buldoky.
Alano, kterého klasikové neváhali nazývat králem mezi psy, se v loveckém prostředí vyvíjel po mnoho století. Avšak teprve v posledních letech alano, díky hrstce nadšenců, znovu získal v loveckých smečkách místo, které mu po právu náleží. Jakmile se ozve první pes, který oznamuje černou, seběhnou se všichni psi a mezi nimi i alani. Jakmile celá smečka kus zaštěkává, vždycky je to alano, který jde do chvatu. Připomeňme, že v manifestu, který shrnuje zásady lovu, stojí: „Lovec je povinen respektovat a oceňovat psy, kteří jsou základem naháňky.“ To by tam mělo být napsáno velkými písmeny.
Kdo je to alano?
Slavný Gaston Phoebus popisuje ve své Knize lovu, která se objevila v roce 1387 tři typy alanů: alano gentil
alano veautre
alano de boucherie
(což je možno přeložit jako alano urozený, alano chvatový a alano krvavý rváč – pozn. překl.).
Alano prvního typu, urozený, měl tělesnou konstituci a vzezření chrta, avšak jeho hlava byla krátká a velká, jeho světla malá a slechy vztyčené, obvykle krácené. K tomuto typu psů náležela chvatová plemena užívaná po staletí k lovu velké zvěře po celé Evropě, nyní už jen udržovaná ve Španělsku a reprezentovaná španělským alanem. Když vévoda z Almazánu publikoval v roce 1936 na svoje náklady „Pojednání o lovu“, anatomické dílo pocházející z 15. století, aby ho zachránil a věnoval národní lovecké knihovně, můžeme v něm číst jeden z nejkrásnějších popisů alana, avšak překvapivě málo reprodukovaný: „Již jsem řekl, že to musí být pes střední délky, výšky a šířky, mozkovny kratší, ne však velmi krátké a členité, mordy stejně dlouhé, pohledu podrážděného, avšak upřeného a přímého, měnícího směr bez hnutí hlavy, což je známka zrádnosti a vražednosti; krku vztyčeného, ne příliš krátkého ani dlouhého, ani silného, ani hubeného, s hlavou ve vsazení stejně širokou; krátkých kotníků, aby byl vyšší vzadu, než vpředu, mohl lépe běhat a jít do chvatu.“
Don Antonio Corvasí, narozený přímo s posláním lovit s alany a jejich soudobý patriarcha, pravděpodobně vlastnil některé z nejkvalitnějších psů tohoto plemene. Celý život prožil mezi nimi a svůj obdiv k nim popsal následovně: „Alani, kteří jsou užíváni do štvanice, jsou psi pocházející z této země. Buldoci nejsou vhodní, přestože si to mnozí myslí. Jsou příliš zaslepení, rvaví, smrtící, uchvacující vše, co vidí: psy, koně, ponča, koňské postroje a sedla, prostě vše, co se hne. Je prokázáno, že dobře neslouží ani alano křížený s buldokem. Naopak, naši původní alani jsou velmi dobří a jestliže jsou kříženi s výbornými alany z Malorky, výsledkem jsou psi středního vzrůstu, rychlonozí, což je pro tento účel vyžadováno a jsou pevní ve stisku. Na hbitosti alanů závisí v mnoha případech úspěch dobré smečky.“ V tomto textu z roku 1895 nacházíme kritiku psychologie chvatového psa anglosaské krve, zvířete, které se ve chvatu neovládá, kterému chybí inteligence a je konfliktní. Kritika Dona Antónia platí v plné míře i dnes a je mnoho myslivců, kteří mohou dosvědčit, že není lepšího chvatového psa do smečky a že jakýkoliv kříženec či bastard pouze shazuje a degraduje rasové kvality hispánského psa. Corvasí, ve svém díle „Lovcovo vyprávění“ (Narraciones de un Montero) zmiňuje další příklady obdivu: „To nejhorší, co se může během štvanice stát je, když se kus zastaví uprostřed řeky a prostě řečeno, začne se tam, na účet smečky „bavit“. Prase je obvykle vyšší než psi a přesto podenkové i alani cítí povinnost na něj dále útočit a ulovit ho, čehož se nevzdávají, i kdyby se měli třeba utopit“.
Alano a smečka
Od založení RSCE (Královská španělská společnost pro chov psů – pozn. překl.) v roce 1912 až do začátku občanské války v roce 1936 tato společnost registrovala ve svých plemenných knihách celkem 37 alanů, množství v každém směru nevýzmamné, což ale na druhé straně bohatě stačilo na to, aby byl alano součástí každé tehdy existující smečky. Občanská válka měla za následek vymizení smeček a upuštění od alanů. Když se mezi léty 1960 – 1970, díky rostoucí životní úrovni znovu začala obnovovat tradice lovů se smečkami (zvláště mezi novou buržoazií z měst v době úbytku venkovské populace a snižování ploch polních kultur), počaly významně růst stavy velké zvěře, znovu se začaly objevovat smečky, avšak alani byli nahrazováni rychlými mastiny využívanými v chovech hovězího dobytka, nebo jejich kříženci s podenky označovanými jako typ Valdueza. To byla léta, o kterých se říká, že alano vymizel. Současná doba hrubé komercializace lovu, s normami, které s sebou nese, také nejde alanům příliš na ruku. Vysoké ceny vyžadují prokázat početulovených kusů a chvaty psů jsou mnohdy odmítány jako nevhodné a nemístné.Často se také objevují stížnosti, že lovy chvatem jsou až příliš časté. V nové, komercializované myslivosti má pes bravury alana malý význam. Mimo jeho schopnost natlačit kus na střelce není patřičně oceněn, jako není oceněna většina psů a smeček. Noví, tak zvaní příznivci lovu jdou především po trofejích a ne za potěšením z myslivosti a velké zvěře.
Oživení
Psal se rok 1980, když Carlos Contera, kterého lze označit iniciátorem procesu obnovy rasy, podnikl proces vyčerpávajícího hledání, jehož výsledkem a prvním článkem byla jedna fena v Extremaduře. Jak se posléze ukázalo, nebylo to ono a tak začal hledat v dalších geografických zónách společně s Luisem Arribasem a L. A. Centenerou. Objevili jádro domácích, národních chvatových psů v Las Encartaciones (Baskicko), kam se obraceli při hledání těchto psů baskitští nadšenci z lovu černé tesákem. Takoví psi se nacházeli ve svém přirozeném prostředí chovatelů dobytka, kde byli používání k manipulaci a chytání divokého horského plemene a pocházeli z tohoto kraje. Byla to početná etnická agrupace odhadovaná na 300 exemplářů a dobře udržovaná některými chovateli, kteří si velmi cenili jejich kvalit, ačkoliv se už začínal projevovat jejich pokles. Bylo ale možno prokázat dobrou úroveň jejich stejnorodosti jak v morfologii, tak i ve funkčnosti. Byly to charakteristiky, které dávaly velkou naději, že obnova plemena bude možná.
S přihlédnutím k těmto zvířatům byl Carlosem Conterou vypracován první plán chovu, jehož cílem bylo, aby z venkova nevymizela. Hlavní myšlenkou bylo, aby subjekty budoucího chovu, počínaje těmito jedinci, se znovu vrátily do své geografické zóny, k aktivitám svých předků za přispění vrozených kvalit, které jim pomohly přežít.
Připomeňme si slova Carlose Contery, abychom lépe porozuměli složitosti celého procesu: „Mezi populacemi chvatových psů se objevují psi méně prostorného hrudníku, ale větší rozměrově. Postupující obnova lesních porostů znovuvysazováním borovic a eukaliptů začínala dávat větší příležitosti psům lehčím, kvadratické mordy, rychlým, kteří se v 80. letech začínali mezi psy stejného druhu objevovat. Práce spočívala v lokalizaci exemplářů, kteří se více podobali typu alana a počítali v udržení tohoto typu s vlastními prostředky. Avšak někteří chovatelé dobytka se rozhodli proces předběhnout křížením chvatových psů se psy zde nazývanými villanos – viláni. Byli to místní pastevečtí psi, (mnoho z nich byli kříženci s kolií), které chovatelé užívali k pronásledování divokých krav před tím, než byl nasazen chvatový pes. Po deseti letech hledání a výběru exemplářů se naše práce soustředila na objevení psů typu alano. Jednalo se o psa, který byl v početné populaci národních chvatových psů v menšině. Alano již byl definován a rozšiřován místními veterináři v konkurzech v letech padesátých a šedesátých. Byla to práce úmorná a proti všem, protože k využití starých vzácných psů typu alana pro reprodukci bylo velice málo. Následně byli lokalizováni další psi v zónách jako Extramadura, Salamanca, Ávila, nebo Zamora, což ukazuje na dobytkářský vztah rasy.“
V roce 1995 byla ustavena Národní asociace chovatelů španělského alana (Asociación Nacional de Criadores de Alano Espaňol - ANCAE), která zřídila instituci chovatelského poradce a založila první genealogický registr tohoto plemene, ve kterém je k dnešnímu dni zapsána asi tisícovka jedinců. Práce této asociace je chválihodná z mnoha hledisek a jejímu úsilí se z velké míry připisuje znovuzrození této staré španělské rasy.